Život podle scénáře

21. "Máš právo milovat koho chceš."

Za tu nejvíc depresivní a zároveň nejnádhernější písničku jsem považovala Lithium od Nirvany.

Naprosto dokonale se hodila k mé náladě, na které se v průběhu několika dní vůbec nic neměnilo. Vlastně ani nevím, proč mi připadala tak depresivní. Kurtův hlas jako by dokázal vyzpívat všechen žal, který jsem v sobě schovávala.

Na druhou stranu ale to, že se se mnou nebavil Patrick nebylo tak špatné. Michael i Thomas mě často brávali ven, kde jsme trávili čas spolu, někdy i s Charlie nebo Lucasem. Ale pořád jsem se nedokázala smířit s tím, že Patrick, do nějž jsem byla zamilovaná, už nikdy nebude můj.

Takže jsem se občas jen tak ulila z hodiny a sama jsem bloumala městem.

Neřekla bych, že přesně to byla ta chvíle, kdy jsem se zasekla, spíš to tomu předcházelo. Můj prospěch se nezhoršil z jedničky na pětku, to ne. Ale už to nebylo tak dobré jako vždycky. Blížil se konec školního roku a na mém vysvědčení mělo přibýt několik trojek. Ale já jsem si z toho nic moc nedělala- škola pro mě nebyla důležitá. Ne tak moc jako předtím.

-

"Díno!" zavolala na mě Natalie rozčileně. Otočila jsem se a vystrčila hlavu z chodby. 

"Zítra se vrátí táta, tak jen abys to věděla," upozornila mě.

"Super. Tak já běžím!" houkla jsem nedočkavě.

"Za chvíli ať jsi zpátky!" zavolala ještě, ale to já jsem už zabouchla dveře a rychlými kroky prošla zahradou. S úsměvem na tváři jsem se vydala k postavě, která mě čekala na konci naší ulice, kde z domu nebylo vidět, a zamávala na ni.

Thomas mi zamával zpět a vyšel mi naproti. Nebylo to tak, že bych ho teď vyměnila za Patricka, to ne. Spíš jsem se nadobro smířila s tím, že s Patrickem už nemůžu počítat, takže jsem se bavila s jinými lidmi- a v poslední době nejvíc s Thomasem.

"Jak je?" zeptal se, když mě krtce obejmul a já si povzdychla.

"Zítra se vrací otec. Jestli budu moct ještě na procházky, budu ráda," zabručela jsem a pak jsme se dali do chůze. Naštvaně jsem nakopla nějaký kamínek, který poskočil pár centimetrů přede mně a pak jsem ho nakopla znovu.

"Ale no tak. Kašli na to, vždyť je to jedno," řekl.

"Tome, tohle nepochopíš. Ty nemáš tátu, co ti zakáže všechno."

"Dee, věř mi, že mám v životě něco horšího než ty," zamumlal. Pevně jsem se na něj podívala a znova se otočila k mému kamenu, do kterého jsem opět za chůze kopla.

"Promiň."

"Teď jsem zrovna nemyslel epilepsii," dodal tiše.

"Děje se něco?" zeptala jsem se váhavě. Dočista jsem zapomněla na kámen, který mezitím zapadl někde do trávy, a sledovala jen Thomase. Ten jen mávl rukou a rozhlédl se, aby mohl přejít na druhou stranu.

"Thomasi, tak řekneš mi..."

"Pozor, auto," řekl zničehonic, chytil mě za rukáv a stáhl mě zpátky k němu. Auto prosvištělo v těsné blízkosti kolem mně a já se jen přerývavě nadechla. Následně jsme vykročili přes cestu rovnou do parku na malou zídku, kde jsme trávili hodně času.

"Thomasi prosím," nedala jsem se. Thomas se na mně podíval, povzdychl si a pak se posadil na zídku. Sedla jsem si hned vedle něj a pozorovala ho, jak sedí, ruce založené v klíně se smutným výrazem.

"Tak jo. Chci o tom s tebou mluvit," odhodlal se a pak se nadechnul. Cítila jsem, že je něco špatně, že se něco děje. Nemohla jsem pochopit co, ale bála jsem se toho.