Život podle scénáře

16. "Nenech na sobě nic znát."

Od té doby jsem z domu nevystrčila paty. Každý den mě táta vozil autem do školy a po vyučování mě zase čekal před branami školního pozemku. Nikdy se nezpozdil ani o minutu a nikdy se mnou neprohodil ani slovo navíc. Zmohl se jen na nezbytné otázky, kdy se vyptal na všechny podrobnosti z mého studijního života. Známky jsem měla pořád stejné- jedničky, dvojky, jednou za čas trojka. Ale nemohla jsem si dovolit klesnout hůř, protože by to pro mě mohlo být horší.

S Patrickem jsem se vídala jen o přestávkách, ale to velice málo. Většinou jsme měli každý dost svých vlastních starostí- učili jsme se na písemky, přemisťovali se do učeben, nebo jsme si jen tak potřebovali oddechnout.

Charlie mi občas napsala na facebook, někdy se taky ozval i Michael. Ale ve skutečnosti jsem opět s nikým moc nemluvila, protože přes den jsem musela studovat a k večeru se otec rozhodl vypínat wifi router, aby mě to neodrazovalo od spánku.

Můj život byl jako podle scénáře. Nalajnoval mi ho tak, jak si přál.

A já jsem netušila, co mám udělat, aby mu došlo, že takhle já žít nechci.

-

"Díno, už musíme jet!" zavolal na mě otec a já si jen povzdychla. V rychlosti jsem dokončila linku na levém oku, popadla svoje věci a seběhla schody dolů. Táta se usmál- jak by taky ne. Byla jsem jeho poslušná dcerka, kterou si přál. Nehledě na to, jak mizerně jsem se cítila já.

Cesta autem proběhla jako každé ráno. Bavili jsme se o nadcházejících písemkách, jestli jsem na ně dostatečně připravená, jestli jsem nic nezapomněla a podobné žvásty. Už jsem to vypouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven, odpovídala jsem naučenými frázemi, neboť otázky byly stále stejné, ve stejném pořadí.

"Tak ať se ti daří ve škole," usmál se na mě.

"Jo," zahuhlala jsem nepřítomně.

"Ahoj."

"Čau," zabručela jsem, vzala si batoh a vylezla z auta pryč. Chvíli jsem tam jen tak stála a upravovala si vlasy, které se mi zachytily do popruhů batohu a pak jsem se dala do kroku. Slyšela jsem, jak za mnou otec přidal plyn a rozjel se od školy pryč. A přesně v tom momentě se z jedné lavičky, která byla schovaná za stromem na školní pozemku, zvedl Patrick a vydal se ke mně.

Zastavila jsem a nadzvedla jedno obočí. Patrick se začal smát.

"Nekoukej na mě tak," zaprotestoval ihned.

"Proč nejsi ve škole?"

"Protože ty tam nebudeš taky," zamrkal na mě. Založila jsem si ruce v bok a zamračila se.

"Co to meleš?!"

"Jdeme za školu. Tvůj táta si musí uvědomit, že tudy cesta nevede. Tak pohni, Michael nás už čeká,"

"Patricku, počkej!" zahulákala jsem, když mě chytil za ruku a rychlým krokem se vydal se mnou pryč. 

"Nemůžu jen tak utéct ze školy," namítla jsem.

"Proč bys nemohla?"

"Ale... co řeknu doma? Nebo.... co řeknu třídní... A.."

"Dee. Nenuť mě, abych ti řekl, že už se z tebe stává puťka, jakou z tebe chce mít otec."

"Nebuď hnusnej, to není pravda," ohradila jsem se ihned. Patrick významně zakýval hlavou,

"Ne? Tak to dokaž," mrknul na mě. Zadívala jsem se do těch jeho tmavým očí, lemovaných dlouhými vlasy a povzdychla si.