Život podle scénáře

25. "Nikdy nebudu to, co ze mě chce mít táta."

"Slečno Rosey, na slovíčko," zavolala si mě moje profesorka biologie, když jsme po skončení hodiny vycházeli z laboratoře. Zastavila jsem se, poupravila si batoh a vydala se k její katedře.

"Chtěla bych s vámi mluvit o vašem prospěchu," začala. Jen jsem přikývla a poslouchala, co mi chce říct. Učitelka si poupravila brýle na nose, zlehka se opřela do židle a zadívala se na mně.

"Já moc dobře vím, že biologie nikdy nepatřila k vašim silným stránkám. Jedničku jste vždycky dostala víceméně s odřenýma ušima, ale byla tam. Teď vám budu muset dát trojku. Co se s vámi stalo?" zeptala se. Neodpověděla jsem nic, jenom jsem sklopila hlavu a hleděla na černé tenisky.

"A to ani nemluvím o tom, že máte několik neomluvených hodin. Doufám, že je vám jasné, že vaše třídní učitelka o tom uvědomí vašeho otce," pokračovala. Stále jsem mlčela, i když se mi při zmínce mého otce malinko sevřel žaludek.

"Diano," oslovila mě mým jménem a zlehka se dotkla mé paže svou studenou vyhublou rukou, až jsem sebou trhla, "jste jedna z mých nejlepších studentek. Příští rok vás čeká maturita. Mohla byste dostat stipendium na ty nejprestižnější školy. Můžete se stát doktorkou, jako by si vaše maminka přála."

"Moje máma by si přála, abych byla šťastná," ozvala jsem se konečně.

"Diano, prosím vás. Nezahoďte příležitost."

"Moc vám děkuji, ale já jsem se rozhodla. Já nesnesu pohled na krev, na otevřené rány a na utrpení. Nemůžu být doktorka a nikdy nebudu. Doufám, že si to můj otec konečně uvědomí. Můžete mu to klidně říct, pokud ho na třídních schůzkách potkáte," řekla jsem vzdorovitě.

"A co byste chtěla být? Čeho byste chtěla dosáhnout?"

"Já nevím! Celý život jsem žila zavřená nad knihami, jak mám vědět, co mi jde nebo čím chci být? Já chci hlavně odjet a procestovat svět. Na ničem jiném mi nezáleží." Učitelka si povzdychla, sundala si býrle z očí a složila je. Položila je na stůl vedle svého sešitu a znova se na mně unaveně podívala.

"Zahazujete velkou příležitost..."

"Nikdy nebudu to, co ze mě chce mít táta. Nikdy."

-

"Dee, počkej!" křikl za mnou hlas. Udiveně jsem se otočila a koutkem oka jsem zahlédla, jak se kolem mně prohnal Patrick. 

"Doprovodím tě."

"Nepraštil ses do hlavy?" zeptala jsem se pochybovačně a on se ušklíbnul.

"Moc vtipný, Rosey, jako vždycky," neodpustil si a pak už se po mém boku vydal ze školy pryč. Chvíli jsme jenom tak šli vedle sebe a já jsem mlčela, protože jsem nechtěla začínat konverzaci.

"Vlastně jsem s tebou chtěl mluvit. O... tom incidentu u vás," začal nakonec.

"Myslela jsem, že to bereš, jako že se nic nestalo," prohodila jsem jako by mimo řečí a on si povzdychnul.

"To není pravda. Já... na to nedokážu zapomenout. Byla to ta nejlepší pusa, kterou jsem kdy zažil," pousmál se. Moje srdce uvnitř zaplesalo a začalo bít jako splašené. "Ale pak jsem si uvědomil, že mám Veronicu, kterou miluju," dořekl. Poklesla mi brada, srdce se zastavilo a já jsem v tu chvíli nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet.

"Ty se mi líbíš, neříkám, že ne. Ale jde spíš o to, že jsem zadaný, víš."

"Nemusíš mi to vysvětlovat," zamumlala jsem.

"Ale ano, musím. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, Dee."

"Už jsi to udělal," zašeptala jsem. Patrick se zastavil.

"Dee, promiň, já..."

"Víš co? Nech mě. Nech mě být, zapomeň na mě a na to, že jsme se kdy viděli."

"No tak, za pár let se tomu oba dva zasmějeme, vždyť se zase tolik nestalo..."

"Tak až se někdy potkáme, tak se ráda budu smát, teď to ale bohužel moc nejde. A že se nic nestalo? Nic pro tebe, Patricku," vyplivla jsem jedovatě a dala se znova do kroku. Ten tam chvíli zmateně stál, než se za mnou rozběhnul.

"Dee, prosím. Buďme přátelé. Já mám přítelkyni, ale přece můžeme být kamarádi, ne? Na tu pusu se dá zapomenout, byla to chyba," nadhodil troufale a lehce se usmál.

"Až mi řekneš, jak mám být kamarádka s někým, do koho jsem víc jak tři měsíce zamilovaná, tak mi to řekni, protože já to zatím neumím," odvětila jsem pevně. Patrick zmlknul. Koukal se mi do očí a nějakou dobu se ani nezmohl na slovo.

"To... to jsem nevěděl."

"A jak bys mohl? Neřekla jsem ti to. Ale teď už to je jedno, máš Veronicu a mně nech být," řekla jsem pevně a přidala víc do kroku. Jenom jsem doufala, že se mě Patrick nebude snažit chytit, ale- marně.

"Dee, prosím!" zakřičel za mnou, když se dal do běhu a během několika vteřin byl zase u mně. Povzdychla jsem si.

"Přestaň mi tady prosím tě dělat divadlo, Patricku."

"Já si chci s tebou jenom normálně promluvit!" zvýšil na mně malinko hlas, ale pak se zase uklidnil, "Nechtěl jsem to udělat, Dee. Prostě jsem-"

"Se zachoval jako idiot a neuvědomil si, že by to ostatní taky mohlo bolet," přerušila jsem ho a on neochotně přikývl.

"Jo. Přesně to jsem udělal,"

"Tak vidíš. Hodíme to za hlavu a necháme to být."

"Opravdu?" usmál se na mně.

"Jo," povzdychla jsem si, "A teď už běž, než si to rozmyslím."

-----

Music:  Rammstein- Ohne Dich