Život podle scénáře

11. "Vyzvednu tě ve čtyři."

- Diana -

„Hele, Díno..." začala Annie, když jsem dosedla na své místo. V hloubi duše jsem začala skučet, protože jsem věděla, kam začátkem této konverzace míří, ale nahlas jsem neřekla nic. Pořád jsem doufala, že se mýlím.

„Včera... když jsme šli tak... prostě jsem slyšela, jak tě Patrick pozdravil." Vykoktala. „Vy spolu něco máte?" zeptala se horečně a já unaveně protočila oči. Annie nesnášela, když jsem tohle udělala.

„Jo. Tři děcka a hypotéku na barák. Posloucháš se vůbec?" vyjela jsem na ni zlostně.

„N promiň, ale ty se poslední dobou chováš fakt divně, tak co si mám myslet?" vyjekla.

„Jak divně?!" křikla jsem na ni pohoršeně a ona převrátila oči jako prve já.

„Ježiš, nech toho. Prostě tě zná a to je divný," řekla. Její slova mě trochu píchla u srdce. Je pravda, že já byla pro všechny divná, to ale neznamenalo, že se se mnou nikdo nemohl bavit.

„Víš co Ann? Já mám taky svůj život. Celou dobu říkáš, že si mám najít přátele a teď, když to vypadá, že mě někdo zná, tak jsi na mě naštvaná. Víš ty vůbec, co chceš?" obořila jsem se na ni naštvaně. Na to mi už nic neodpověděla, jen se ke mně otočila zády a po celý den se se mnou odmítala bavit. Ale já za tu větu byla ráda, protože jsem to tak myslela a cítila.

Za celou dobu strávenou ten den ve škole jsem ze třídy nevystrčila ani nos, pokud jsem vyloženě nemusela. Nechtěla jsem se potkat s Patrickem, protože jsem věděla, že bychom se spolu bavili a já nepotřebovala zbytečné klepy o mně a mém potencionálním příteli, který mě akorát POZDRAVIL.

Po vyučování jsem se vydala do šatny mezi prvními, zatímco Annie ani nestihla postřehnout, že hodina skončila. Doufala jsem, že Patricka nikde nepotkám, jenže to by nebyl můj život, kdyby se to nestalo. A tak, když jsem zamykala svou skřínku s tím, že konečně odejdu z té zpropadené školy, uslyšela jsem, jak na mě někdo volá.

„Hej, Dee."

(Někdo byl chabý termín, protože já jsem moc dobře věděla, kdo. Jen on mi říkal Dee.)

Patrick přidal do kroku, aby mě stihl a já neměla na výběr, jen vyjít ze školy vedle něj.

„Tak co Nightwish?" zazubil se na mně. Jen jsem trucovitě pohodila hlavou, snažíc si nevšímat všech těch pohledů lidí, co nám ustupovali z cesty.

„Nemluvíš se mnou, nebo co?" zeptal se ublíženě.

„Patricku, já nevím, jestli ti to nedochází, ale většina si tady myslí, že spolu NĚCO máme." Zahučela jsem naštvaně a dala jsem velký důraz na slovo něco.

„A tobě to vadí," odtušil.

„Jistě, že mi to vadí, přece jen-"

„Achjo, Dee, ty si vůbec neumíš užívat života," přerušil mě, jako bych snad ani nezačala mluvit, a já se zamračila. 

„Co je ti z pár pomluv, co se o tobě šíří? Zrovna o tobě jsem si myslel, že ty si neděláš nic z toho, co se o tobě povídá," řekl.

„Já vím, ale tohle je prostě-"

„Myslím, že by ses měla konečně odvázat a začít si užívat života, nebýt uťáplá puťka."

„Nesmím chodit na žádné party ani nic podobného," odfrkla jsem si a on se zasmál.

„Nemusíš chodit na party, abys zažila legraci. Stačí si najít přátele. A o to já se celou dobu snažím, jenže ty jsi na mě furt naštvaná," poznamenal. Trochu jsem se zastyděla sama nad sebou, protože za celou dobu mi spíše přišlo, že se mi Patrick snaží otravovat život.