Život podle scénáře

13. "Jak tak skvělá holka jako ty nemůže nemít přátele."

Spokojeně jsem usínala, oči zavřené, pravidelně oddychovala a užívala si ticha v mém pokoji. Už mě z Maidenů vážně bolela hlava. Ale líbili se mi, o tom nebylo pochyb. Naráz jsem uslyšela u své hlavy cinknutí a obrazovka mého mobilu se rozsvítila.

Mě někdo píše? Teď večer?

Rozklikla jsem zprávu.

Charlie Sway: Ahoj Dee. :)

Diana Rosey: Ahoj Lie. Děje se něco?

Nedalo mi to se nezeptat. Bylo to zvláštní, proč by mi někdo psal? Ale odpověď přišla obratem.

Charlie Sway: Myslela jsem, jestli bys zítra nechtěla zajít ven. Když je víkend... :)

Tupě jsem na to hleděla, než mi došlo, co se po mně chce. Ona... Vážně chce jít se mnou ven?!

Diana Rosey: Moc ráda s tebou půjdu, Lie. :)

Charlie Sway: Aww, děkuji! :3 Sejdem se na náměstí ve tři? :)

Diana Rosey: Dobře. :)

-

Když se blížilo k třetí hodině, potichu jsem se vykradla z domu. Věděla jsem, že Natalie bude šílet, ale taky mi bylo jasné, že po včerejšku, kdy jsem se vrátila pozdě domů, by mě dnes nikam nepustila. Natalie nebyla zlá, jen moc dbala na rozkazy mého táty.

Když jsem došla až před náměstí, uviděla jsem malou černě oděnou dívku ve vysokých botách, která tam už stepovala na místě. Když mě zahlédla přicházet, vydala se mým směrem a sevřela mě v objetí. Bylo to divné, protože já se moc s lidmi neobjímám.

„Ahoj Dee," zamumlala a já jí pozdrav oplatila. Když se ode mě odtáhla, zazubila se.

„Tak kam půjdeme?"

„No, já nevím," přiznala jsem nakonec. Neměla jsem u sebe ani moc peněz, protože jsem nepočítala s tím, že půjdem třeba nakupovat nebo tak něco.

„A co třeba někam na kafe?" nadhodila a já přikývla. Kavárna zněl jako dobrý nápad. A protože jsem jednu krásnou kavárnu znala, nechala mě Charlie, ať vedu. Nejvíc ze všeho jsem se ovšem bála toho, že konverzace bude váznout. Že se nebudeme mít o čem bavit. Jenže nakonec to tak vůbec nebylo.

Charlie začala mluvit první, pochopitelně.

„Kde jste se vůbec s Patrickem seznámili?" zeptala se.

„V divadle."

„A jak dlouho už spolu jste?" ptala se dál a ve mně hrklo.

„Jako... co jsme?"

„No spolu. Jak dlouho spolu chodíte," vysvětlila.

„Ale my spolu nechodíme," odvětila jsem a Charlie nadzvedla obočí.

„Fakt ne? No, každopádně by vám to slušelo," pokrčila rameny a tím bylo tohle téma uzavřeno. Bavily jsme se spolu dál. Vyzvídala jsem, jak se ona dostala k metalu, protože mě zajímalo, jestli jsem jen já takový experiment mladého metalisty. Charlie vyprávěla, jak se dostala k téhle hudbě díky problémům, které měla kolem sebe a že jí je hudba pomáhala řešit. Ale když to říkala, usmívala se.

„Už je to za mnou, Dee. Jeden z důvodů, proč mám na krku tohle," řekla a zvedla řetízek s přívěskem žiletky, „na znamení toho, že jsem silná."

„Ale Lucas to má taky." Nadhodila jsem.

„Jo. Má. On na tom byl stejně," řekla.

Když jsme vešly do kavárny, dýchl na mě závan kávových zrn, které jsem zbožňovala. Odložily jsme své věci a rozhodly se něco si objednat.