Život podle scénáře

9. "Je mi to fuk."

„Kdy se vrátí táta?" zeptala jsem se, zatímco jsem sledovala Natalie, která se obratně otáčela v kuchyni (dost obratně na svou postavu) a chystala mi palačinky k snídani.

„Říkal, že tam bude týden, ale dnes mi psal, že se zdrží. Zkus mu zavolat," navrhla mi smířlivě a já si jenom odfrkla.

„Kam vůbec jel?"

„Do Londýna," odpověděla, když obracečkou sejmula palačinku z pánve, a začala ji mazat čokoládovým krémem.

„To jsem si mohla myslet," povzdychla jsem si. Natalie přede mně postavila talíř s palačinkami a já se ihned dala do jídla, protože už se mi na ně pořádně sbíhaly sliny.

„Myslíš, že bude mít volno dneska?"

„Je neděle, Dianko. To snad pracovat nebude," nadhodila smířlivě. Chvíli jsem jen tak koukala do zdi a přemýšlela nad tím. Připadala jsem si jako cvok- neustále jsem se musela doprošovat pozornosti od mého táty, který se o mě nezajímal, jen mi zakazoval vše, co mohl. A to mě na tom nejvíc štvalo.

„A víš co? Ať se vrátí, kdy chce, mě je to fuk," odvětila jsem nakonec a rázně si strčila další kousek palačinky do pusy.

„Možná bys neměla být tak zahořklá, Díno," zamumlala Natalie.

„Nejsem zahořklá, jen naštvaná. Nezajímá se o mě," zabrblala jsem naštvaně.

„Má hodně práce."

„Nemusí ji mít! Bere si ji sám, aby nebyl doma a nemusel se koukat na to, jak se čím dál tím víc podobám mámě!" křikla jsem rozhořčeně. Na to Natalie už neodpověděla nic, jen si povzdychla a hadrem ještě jednou přejela linku. Dojedla jsem palačinky a vstala, abych mohla dát talíř do myčky.

„Díno, je to už hodně let, co máma odešla," začala Natalie, ale já jen zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem se už o tom bavit, protože pro mě to bylo uzavřené téma. Poděkovala jsem za skvělé jídlo, které mi nachystala a bez dalšího slova se odebrala do svého pokoje, abych nad otcem už nemusela dále přemýšlet.

Otevřela jsem notebook a automaticky začala hrát písnička Élan od finské kapely Nightwish, kterou mi doporučil Patrick. Tahle písnička byla taková jemná, místy trochu tvrdá, ale jako celek se mi neskutečně líbila. Bylo to něco, co bych od tohohle stylu hudby neočekávala- žádné blití do mikrofonu, jak jsem tomu s oblibou říkávala, ale zpěv krásné milé zpěvačky.

A dlouhovlasí chlapi, kteří v kapele vystupovali, už mi najednou nepřipadala ti nechutní jako vždycky.

Z rohu pokoje jsem popadla mou akustickou kytaru, položila si ji na kolena a lehce pohladila její struny. Byl to skvělý pocit ji zase držet v rukou a vědět, že ona tady bude vždy, když nikdo jiný ne. Zahleděla jsem se na malého sympatického kytaristu a přemýšlela jsem, jestli by se jeho riffy daly zahrát i na kytaru akustickou.

Po chvíli uvažování jsem otevřela vyhledávač s pevným odhodláním se tu píseň naučit.

-

Pevně jsem stiskla popruh svého batohu a snažila se prodrat davem až do třídy. Nenáviděla jsem tyhle pondělní rána. Většina studentů byla ještě unavená, ospalá a naštvaná z toho, že musí do školy, takže si málokdo všímal cesty. A málokdo si všímal neviditelné Diany Rosey.

„Ježiš promiň!" zahulákal na mě nějaký kluk těsně po té, co jsem vykvikla, když mi šlápnul na nohu. „Já tě neviděl," dodal ještě.

„Jistě, žes mě neviděl. Mě tady totiž nevidí nikdo," zamumlala jsem si pod nos hořce. Snažila jsem se dostat až ke třídě, když vtom se na mě zase namáčklo více lidí než obvykle. Chtěla jsem začít ječet, ale ihned mi došlo, proč se to stalo. Chodbou totiž procházel Patrick. A všichni mu prostě chtěli uhnout, zjevně ze strachu, že by na ně poslal nějaké pekelné síly, o půlnoci je obětoval na hřbitově nebo jim jen propíchnul těma svýma ostnatýma náramkama oči.

Bylo to vtipné, že si to o něm všichni mysleli.

Snažila jsem se tvářit normálně a nevšímat si ho, do té doby, než kolem mě prošel.

„Ahoj Dee," usmál se na mě a pak prostě prošel dál. Všichni kolem se na mě šokovaně podívali a pak se ode mě odtáhli, jako by jim Patrick právě řekl, že já jsem poslední člověk na zemi, od koho ještě můžete chytit skvrnitý mor. Šokovaně se na mě dívali a já jen protočila oči v sloup a rychle využila situace, abych se bez úhony dostala do třídy.

Ještě stále jsem však cítila na sobě ty jejich pohledy.

Zapadla jsem do třídy a ihned jsem si šťastně oddychla. Annie tam ještě nebyla a já jen doufala, že se to k ní nedonese. I když to bylo chabé, protože Annie věděla o každém všechno.

Nějak mi nešlo na mozek, proč se všichni toho Patricka tak bojí. Jistě, vypadal odlišně, ale určitě ne strašidelně nebo vražedně.

Ale jak sám řekl.

Lidi se většinou bojí toho, čemu nerozumí.

------

Music: Nightwish- Élan (singer: Floor Jansen)