Život podle scénáře

19. "Co jsi za mimoně, Rosey?"

Postupem času začínal být Patrick čím dál tím víc odtažitější. Zatímco já měla čas a chtěla jsem podnikat různé procházky a obyčejné schůzky, on se vymlouval. Vždy za to mohli rodiče (o kterých se nikdy předtím nezmínil), učení do školy nebo prostě neměl náladu. Já jsem ale cítila, že je v tom něco víc, a nemohla jsem přijít na to, co.

-

"Dee, nemám sebemenší tušení, proč nepřišel," omluvil se Michael. Jen jsem si povzdychla.

"Poslední dobou se mnou vůbec nemluví," zamumlala jsem a on jen přikývl.

"On poslední dobou nemluví s nikým. Je to prostě celé divné," prohlásil. Netušila jsem, co si o Patrickově chování mám myslet. Byl jako aprílové počasí. Když jsme se potkali na chodbě, hrál na mě nějakou habaďůru a usmíval se. Ale pak, když jsem se ho zeptala, jestli něco nepodnikneme, tak se začal vymlouvat a jeho nálada klesla na bod mrazu.

Tím jsem došla k jedinému názoru- vadila jsem mu já.

"To je ale pitomost," zavrtěla hlavou White.

"Proč by jinak nechtěl chodit ven? Copak se tak už někdy předtím zachoval?" vyštěkla jsem. Michael jen nerozhodně zavrtěl hlavou.

"Tak vidíš. Je to poprvé, co se tak chová a zrovna, když jsem tady i já," zamumlala jsem. Opravdu, jiné řešení mě nenapadalo. Proč by jinak odmítal všechny mé návrhy? Proč by se přestal scházet se svými přáteli, které nikdy za nic nevyměnil?

Zkrátka jsem si připadala na obtíž, takže jsem toho po dalším neúspěšném týdnu nechala. Nešla jsem na žádnou schůzku s partou, byť se mě Charlie několikrát ptala, co se děje.

Byla jsem z Patrickova chování špatná. Vyhýbal se mi obloukem, dělal vše pro to, abychom spolu nemuseli trávit čas. Teda aspoň mě to tak přišlo.

A naláda klesla ještě víc, když se táta vrátil domů. Přišel naštvaný, protože jeho obchodní schůzka nevyšla, takže jsem byla hned ve dveřích zasypána hromadou naštvaných výrazů, kterými si na mě vylíval zlost na svou firmu, a pak za sebou práskl dveřmi a celý zbytek dne na mě nepromluvil.

Ale já jsem mu na to jeho chování nic neřekla, protože bez Patricka jsem neměla sílu mu odporovat.

-

Skoro by se zdálo, že můj život se začínal vracet do starých kolejí. Snad jen na tu hudbu. A taky trochu toho rebelství, které spočívalo v mém metalovém tričku, pečlivě schovaném v polštáři.

A když už to vypadalo, že se to bude čím dál tím víc horšit, přepadl mě jedno školní ráno na chodbě Patrick.

"DeeDee!" zavolal na mě a o chvíli později mě už tiskl v náruči.

"Panebože, Patricku," vyjekla jsem překvapeně, než jsem stihla ruce omotat kolem jeho krku. Když mě Patrick pustil, s úsměvem od ucha k uchu se na mě zadíval.

"Jdešsemnoudneskavenžejo."

"CO?" houkla jsem, protože z jeho pomatené věty jsem nerozuměla ani jedno slovo.

"Jdeš. Se. Mnou. Dneska. Ven. Že. Jo."

"Patricku, já nejsem debil, stačilo to říct prostě normálně," povzdychla jsem si, když mi roboticky zopakoval první větu.

"Promiň. Jdeš se mnou-"

"Ježišikriste, jdu!" přerušila jsem ho se smíchem. Jeho hyperaktivita mě naprosto šokovala, až jsem zapomněla, že bych na něj vlastně měla být naštvaná.