Život podle scénáře

33. "Mám tě ráda, tati."

Asi pět minut před zavíračkou se ozvalo cinknutí zvonečku nad dveřmi. Zvedla jsem hlavu a odložila knihu pod pult, abych zjistila, kdo přišel, a musela jsem se sama pro sebe usmát, když si to dovnitř sebevědomě nakráčel Patrick.

„Ahoj lásko!" zavolal nadšeně a já se natáhla přes pult, abych mu mohla dát pusu. Ten se jen nadšeně zaculil, když stůl obešel a sevřel mě v náručí.

„Jaký byl den?" zeptal se nadšeně, když se posadil na pult a zaklinkal nohama ve vzduchu.

„No, docela chaotický, ale to ti řeknu až cestou. Teď to tady všechno zkontroluju, zavřu, a můžeme jít," odpověděla jsem. Prošla jsem celý obchod, abych se ujistila, že je vše v pořádku, přepočítala pokladnu, zda mi vše sedí, peníze uložila do zakódovaného trezoru a poté jsme se mohli vydat domů.

Celý objekt jsem ještě zajistila alarmem, než jsem dveře zamknula.

„Už v tom umíš slušně chodit," pochválil mě Patrick, když sevřel mou dlaň a já se uculila. Těšila jsem se na to, jak ruku v ruce půjdeme po tmavých ulicích a budeme si, jako každý večer po práci, vykládat svoje dojmy a zážitky. Natáhla jsem se, abych mu dala pořádnou pusu, když u chodníku zničehonic zastavilo auto.

Otočila jsem hlavu, abych se podívala, co to je, a celá jsem ztuhla, když se z otevřeného okénka vyklonila tátova hlava.

„Rozluč se s kamarádem a nastup si, Díno. Prosím," dodal jemně. Jen jsem vykulila oči, ale ihned jsem přikývla. Byla jsem natolik ochromená, že jsem mu nedokázala nic kloudného říct.

„Tak... tak se asi měj, zlato," šeptl Patrick a natáhl se ke mně, ale já uhnula.

„Nemyslím si, že je dobré tátu provokovat," špitla jsem.

„Chápu," pousmál se, pohladil mě po tváři a pustil mě.

„Večer si zavoláme," řekla jsem, než jsem se rozešla směrem k autu. Zjistila jsem, že se mi nepříjemně klepou kolena, jako bych je měla ze želatiny. Roztřesenou rukou jsem chytila kliku a posadila se na přední sedadlo. Vlastně dodnes nevím, proč jsem byla tenkrát tak nervózní. Možná jsem jen čekala výbuch vzteku, zákazy a přednášky o slušném chování, ale kdyby to táta chtěl udělat, nespíš by vystoupil z auta, vrazil by Patrickovi, a začal na mě křičet hned na chodníku.

Což neudělal.

Místo toho mě zdvořile vyzval k nastoupení do auta, takže mě to naprosto znejistilo, protože to nebylo nic z toho, co by udělal obvykle. Jen tak jsem tam vedle něj seděla, když jsme vyjeli směrem k našemu domu. Cestou jsme projeli kolem Patricka, který mi jen nesměle zamával. A táta neřekl nic, což dělalo hustou atmosféru ještě hustší.

„Takže tam teda pracuješ?" prolomil zničehonic ticho, až jsem se toho náhlého hrubého hlasu vyděsila.

„Jo," odpověděla jsem bojácně. Táta přikývl. Čekala jsem ještě něco dalšího, ale tímto pro něj očividně konverzace skončila. A mně se udělal nervozitou obří knedlík v krku.

Když jsme přijeli k domu, nechal mě vystoupit, zamknul auto a klidným krokem mě následoval dovnitř. Cítila jsem se nepatřičně, jako bych byla mimo to všechno.

Až teprve, když jsem stála v chodbě, táta řekl:

„Mohla bys jít na chvíli do obýváku? Chtěl bych s tebou mluvit," a já cítila, že teď jeho maska praskne, a začne na mě chaoticky křičet a zakáže mi ještě víc věcí než doteď. Posadila jsem se na okraj černého koženého gauče, zatímco jsem ponožkami klouzala po chlupatém bílém koberci.