Život podle scénáře

26. "Tohle je můj život."

Procházela jsem kolem mně známého obchůdku. Stačil jeden pohled, abych přesně věděla, co budu zbytek školního roku a celé léto dělat. Pousmála jsem se sama pro sebe, když jsem si v duchu pogratulovala, jak skvělý nápad to je a vešla do malého krámku. Pozdravila jsem nezdravě vypadajícího vyhublého klučinu, který se krčil jako paragraf na- k jeho poměru- nízkému pultu, až mu uhlově černé vlasy padaly do očí, a on se za to na mně usmál.

Vyvalila jsem na něj všechny svoje otázky a myšlenky, které mi běhaly hlavou, a po pěti minutách jsem už dřímala v rukou papír a propisku, a vypisovala všechny kontakty a údaje o mojí osobě.

"Tak zítra vám šéf zavolá. No, možná ještě dneska. Víte, v tomhle malým městě není vo tuhle práci moc zájem," vysvětlil klučina a já jenom přikývla.

"Budu ráda, když to vyjde," pousmála jsem se a s těmito slovy jsem vyšla z krámku ven. Cítila jsem se skvěle a jenom se v duchu modlila, aby mi to vyšlo. Ať se táta klidně postaví na hlavu.

Cestou jsem potkala Charlie, která si nadšeně vykračovala po ulici. Zářila štěstím a radostí na tři míle daleko, až mě to samotnou udivilo.

"Dee!" zakřičela na mně z dálky a pro jistotu mi i zamávala, asi kdybych ji třeba neviděla. Zamávala jsem jí teda zpátky a následně se již vnořila do jejího medvědího objetí, když si mě k sobě přitáhla.

"Jak se máš?"

"Skvěle," vydechla jsem a zahleděla se jí do očí, "Ale co ty? Vypadáš víc šťastněji než obvykle."

"Mám narozeniny, Dee! Chápeš to? Já jsem dospělá!" vykřikla snad na celou ulici a poté mě znova nadšeně objala.

"Proboha, všechno nejlepší!" vyhrkla jsem zmateně a několikrát zamrkala, jak jsem se to všechno rychle snažila pochopit, "Ale já pro tebe nic nemám, Lie, netušila jsem..."

"Vždyť to je jedno, já nic nechci! Chtěla jsem jenom konečně dosáhnout plnoletosti a je to konečně tady!" vypískla znova, div jí nevyhrkly slzy.

"Takže to znamená..?"

"Jo!" nenechala mě dokončit, "Jsem zrovna na cestě domů sbalit si svoje věci, protože ještě dneska mě Lucas bere na dvoudenní výlet do Dublinu. A potom- panebože, Dee. Potom budeme bydlet spolu! Budu pryč od mojí rodiny, chápeš to?" vyjekla.

"Chápu. To je prostě skvělý! Jsem moc ráda, Lie, strašně moc!" vyhrkla jsem a snažila se zahnat slzy, které se mi z jejího štěstí loudily do očí. Tentorkát jsem si ji k sobě přitiskla já, pokoušela se neplakat a jen se radovat. Charlie se konečně odstěhuje pryč do bezpečí, kde jí nebude hrozit každodenní výprask.

"A víš co, Dee? Víš, co jim řeknu?" začala zase mluvit, když se ode mně odtáhla, a malinko poodstoupila. Zaujala jakousi směšnou pózu, předvedla otevírání dveří a poté nasadila kamenný výraz.

"Řeknu jim: milá maminko, milý tatínku. Tímto odjíždím pryč a už se k vám nikdy nevrátím. Budu žít se svým přítelem, kterého miluju a který miluje mně, a který mě nikdy neuhodil, narozdíl od vás dvou. Dobrý, ne?" vydechla nadšeně.

"Co když ti budou bránit?" namítla jsem skepticky.

"Tak jim pohrozím policií. Oba moc dobře ví, že by šli do basy. Pokaždé, když mě zmlátili, tak jsem se vyfotila," mávla rukou a já jsem jenom přikývla. "Asi už budu muset jít, Dee. Tak, dávej na sebe pozor a uvidíme se brzo! Budu s váma teď častěji, když mi to nikdo nebude zakazovat," zaradovala se, znova mě objala, věnovala mi pusu na tvář a potom odskákala pryč. Byla jsem snad stejně šťastná z jejího štěstí jako ona, až to bylo neuvěřitelné, jak rychle se dobrá nálada přenáší.