Život podle scénáře

6. "Asi se mu líbíš."

Ne.

Nikdy.

Za žádnou cenu si tu pitomou kapelu nepustím. Pochopitelně, že jsem toužila po poznání té Patrickovy kapely, která ho přivedla k tomu, kde je teď, ale on mě se svými nadpřirozenými schopnostmi začínal děsit. Bylo mi jasné, že by se nějak dovtípil toho, že jsem si to poslechla.

Takže: NE.

Ale i přesto všechno jsem název nervózně vyťukala do kolonky na youtubu a čekala.

Přece se mi nic nemůže stát. Je to jen písnička. Ta hudba mě přece neovládne. Nejsem magor, řekla jsem si a pustila jsem první písničku. V prvním momentě jsem se neskutečně lekla, protože sluchátka zastrčená v mých uších byla nastavena na nejvyšší hlasitost, když jsem ji ale ztišila, měla jsem možnost se do hudby pořádně zaposlouchat. Nevěřila jsem tomu, že tohle by mohl být jeden z tvrdších hudebních žánrů, takže jsem během poslouchání otevřela další záložku a začala pátravě hledat na Googlu.

HammerFall je švédská heavy- metalová kapela.

Nevěřila jsem tomu, protože jsem si metal představovala vždycky trochu jinak než takhle. Překlikla jsem zpět na Youtube a zapnula další písničku. Ovšem, i tady mě zastihlo překvapení, když se na začátku ozval klavír. Klavír.

Do klavíru a kytary se přidal i měkký zpěvákův hlas, který se stupňoval a získával na intenzitě.

Musela jsem si přiznat, že se mi ta písnička celkem líbila. A zpěvák mi připadal neskutečně sympatický, jako ještě snad nikdo. Měl stejně dlouhé vlasy jako Patrick, ale rovnější a podstatně řidší, zdaleka nebyly tak husté jako Patrickovy.

„Tak a dost," houkla jsem nakonec, prudce zaklapla notebook a bouchla sebou na postel. Nemůžu jen tak začít poslouchat něco, co mi poradil nějaký blázen z vedlejší třídy. Je to celý nesmysl.

Dlouho jsem si držela od lidí odstup, takže to zvládnu i nadále. Vzchop se, Dee.

-

Druhý den jsem se marně snažila o několik věcí:

1. Vyhnat ty pitomé nakažlivé písničky z hlavy.

2. Ještě více se zneviditelnit, aby si mě Patrick nevšimnul.

Ráno jsem si tedy vzala šedé džíny a černé tričko, které jsem doplnila vysokým copem z mých nevýrazných vlasů, který se mi pohupoval při každém kroku sem a tam. Když jsem procházela chodbou, snažila jsem se vypadat ještě menší než obvykle, se sklopenou hlavou jsem procházela kolem jednotlivých skupinek, a když do mě někdo narazil, jen mi to potvrdilo, že jsem přesně tak neviditelná, jak jsem chtěla být.

Při cestě do třídy jsem potkala i Annie, ale ona na mě jen lehce kývla. Bylo to pravděpodobně tím, že jsem ještě stále nesdílela její nadšení z namyšleného Alexe, to znamenalo, že v momentální situaci mě nepotřebovala a šla se radši vypovídat svým kamarádkám z jiných ročníků.

Jakmile jsem se bezpečně dostala do třídy, připadala jsem si, jako bych právě unikla ze spárů dravého medvěda. Pokud celý den nevylezu na chodbu, Patrick nebude mít možnost za mnou jít, pomyslela jsem si, a hodlala jsem se toho taky držet.

Posadila jsem se na židli a ihned vytáhla z tašky Harryho Pottera. Pokračovala jsem v části, kde jsem minule skončila, jako bych tu knihu snad nečetla už milionkrát.

Během chvilky jsem ale uslyšela školní zvonek, takže jsem knížku rozmrzele zaklapla a vložila ji pod lavici. Periferním viděním jsem zahlédla, jak si Annie vedle mě sedá, stále ponořená do mobilu jako venku na chodbě, aniž by mi cokoli řekla. Nechtěla jsem v konverzaci začínat jako první, protože pak bych musela přiznat, že Alex je dobrá volba a to jsem nechtěla, protože jsem cítila pravý opak.

Říct však Annie, že ten kluk je idiot a totální děvkař by nemělo vůbec žádnou cenu.

Naráz se ozvalo klapnutí, když se otevřely dveře do naší třídy. Stála v nich učitelka, která nás obvykle nemívala a za sebou vedla celou třídu, jen jsem nepoznala, jakou. Vešla a všichni ostatní za ní, přičemž si posedali na volná místa, kde nikdo neseděl a na koho židle nevyšla, sedl si na zem. Jako poslední vešel Patrick a mě ihned polilo horko. Zavřel za sebou dveře, přitáhl si jednu židli, kterou mu uvolnila nějaká blonďatá holka, a posadil se na ni.

Rozhodla jsem se na něho ani jen nepodívat.

„Utište se, prosím," zavolala učitelka z přední části třídy, aby na sebe upoutala pozornost.

„Chcete se učit?" zeptala se. Třídou se ozvalo hlasité bučení, které jí muselo být už dopředu jasné, že nastane a ona se zasmála.

„Tak máte volno. V takovém počtu se nedá nic moc dělat. Ale jestli budete dělat kravál, napíšeme si písemku!" zahrozila a poté se posadila na židli. Annie po chvilce odložila mobil na stůl, podívala se na mně a nesměle se usmála.

„Zítra jdem ven," oznámila. Jen jsem kývla. 

„No tak Díno, nesuď ho tak moc," zamračila se.

„No jo furt. Ale já jsem byla proti, kdybys na mně chtěla být naštvaná," houkla jsem. Anniiny oči se rozzářily, jako bych jí řekla něco nesmírně pozitivního a pak se na chvíli zahleděla někam za mně.

„Ten Oakley se na tebe pořád divně kouká. Běhá mi z něj mráz po zádech," řekla. Ihned jsem sebou švihla a Patrick se na mě pobaveně zašklebil. Protočila jsem oči a podívala se zpět na Annie.

„Nedramatizuj to."

„Ne vážně. Asi se mu líbíš, Díno," zasmála se a tak jako pobaveně do mě šťouchla. Její chování mi přišlo tak strašně dětské a trapné, až jsem měla co dělat, abych studem nezrudla.

„Bavíte se spolu?"

„Ne. Máš rozum?" zabrblala jsem.

„Tak začnete. Třeba je takový drsňák něco víc," pokrčila rameny. Nevěděla jsem, co jí mám říct, protože mi bylo jasné, že ona se ho bojí a nemá ho ráda, protože jí připadal divný.

„Nech toho An," řekla jsem nakonec a ona se ušklíbla.

„Jen konstatuju data. Nic víc," odvětila ledabyle a pak znova chytila mobil, když jí přišla textovka. A já znova vytáhla Harryho Pottera. Protože Annie mě začínala vytáčet čím dál tím víc.

-----

Music: HammerFall- Last Man Standing