Život podle scénáře

2. "Přála by si, aby ses stala lékařkou."

-O sedm let později-

„Hele, pojď taky. Party u Charlieho jsou vždycky velkolepý," nadchla se Annie, ale já zavrtěla hlavou.

„Nemůžu. Musím se učit na závěrečku z historie," oponovala jsem.

„Prokrista, Díno!" zavyla nahlas, až jsem musela odtáhnout mobil od ucha. Nezapomněla jsem zavrčet při zmínce mé přezdívky, kterou jsem ze srdce nesnášela. „Je první pololetí! Co budeš dělat, až bude maturita? Učit se půl roku dopředu, nebo co?" obořila se na mě.

„Prostě nejdu," zamumlala jsem ještě jednou.

„Jak chceš. Ale to ty si neužiješ života," řekla a já už jen slyšela pípavý tón oznamující ukončení hovoru. Sklesle jsem mobil položila na stůl a vydala se dolů za tátou. Doufala jsem, že bych ho aspoň jednou mohla přemluvit. Přece jen- ve svých sedmnácti letech jsem si neužila pranic, akorát jednu narozeninovou oslavu u kamarádky, když mi bylo dvanáct.

„Tati?" zavolala jsem po rozlehlém obýváku, ale nikdo mi neodpověděl. Prošla jsem kolem koženého gauče až do jídelny.

„Tati, co to..." začala jsem, když jsem ho uviděla s kufrem plným věci, který se marně snažil zapnout, oblečen v obleku, s pečlivě uhlazenými vlasy.

„Dianko," usmál se. „Volali mi z práce a dostal jsem skvělou nabídku, která se neodmítá." řekl nadšeně.

„Takže odjíždíš," zkonstatovala jsem, aniž by mě to vůbec překvapilo. Táta ke mně přistoupil a položil mi dlaně na ramena.

„Odjíždím, ale za týden bych měl být zpátky," odvětil.

„Ale přece... měli jsme jít zítra na to vystoupení," namítla jsem chabě. Táta se malinko sklonil, aby mi dal pusu na čelo a podíval se mi do očí.

„Já vím, Díno. Ale Natalie slíbila, že tam s tebou zajde. Neboj, Vivaldiho budou u nás hrát ještě mockrát," konejšil mě. Chtěla jsem mu připomenout, že zrovna zítra měl hrát orchestr, na který se touží dostat už takové roky, ale bylo na něm vidět, že kvůli práci by to byl klidně schopen obětovat.

„A myslíš, že bych mohla- dneska..." začala jsem tiše.

„Kam?"

„K Charliemu. Na oslavu narozenin."

„Takže na párty," zamračil se táta.

„Není to tak úplně párty," snažila jsem se z toho nějakým způsobem vykroutit, ale už teď mi bylo jasné, že nepůjdu vůbec nikam.

„Diano, na tohle téma jsme spolu už přece rozmlouvali. Potřebuješ se soustředit na studium, takové akce by tě zbytečně rozptylovaly," řekl. Tohle byl konec jakéhokoli možného vyjednávání, takže jsem mlčela. Táta pevně sevřel kufr, pohladil mě po hlavě jako malou holku, i když jsem mu sahala po ramena, a pak se usmál.

„Buď šikovná, Díno," řekl. „A nezapomínej, že to děláš kvůli mámě. Přála by si, aby ses stala lékařkou," připomněl mi, jako bych to já sama nevěděla. Každý den jsem myslela na to, že musím být doktorkou proto, že by si to přála máma.

„Vrátím se za týden. Snad... tak poslouchej zatím Natalie," pokáral mě, pak si trochu poupravil kravatu a s věcmi se vydal z jídelny ven, zatímco já ho následovala. V chodbě už stála připravená naše služka a zároveň moje chůva- čtyřicetiletá černoška Natalie, která se k nám do Irska se svou kůží nehodila, ale já ji i přesto měla ráda. Byla to má jediná opravdová přítelkyně.

„Natalie, dejte na ni pozor," oznámil táta, když se sehnul, aby si mohl uvázat tkaničky vyleštěných polobotek.

„Spolehněte se, pane," usmála se na něj bezstarostně.

„Tak se tady mějte. Mám tě rád, Diano!" zavolal těsně před tím, než vypadl z domu a přibouchl za sebou dveře.

„Já tebe taky," houkla jsem do ticha naštvaně. Natalie mě povzbudivě obejmula kolem ramen a přitiskla si mě k sobě.

„No tak, my to přece zvládneme. Jako vždycky," usmála se a ukázala tak řadu čistě bílých zubů, po kterých jsem toužila od prvního okamžiku, kdy se k nám nastěhovala.

„Jako vždycky," přisvědčila jsem.

-----

Music: Queen- Somebody to Love