Kill or love

59. díl - Naomi Hardy

*Harry*

A: Harry?

A: Harry, prosím, odpověz mi.

A: Chybíš mi.

A: Miluju tě.

A: Potřebuju tě.

A: Nemůžeš kurva aspoň napsat, že jsi v pořádku?!

A: Harolde. 

  Tak moc jsem jí chtěl odepsat, napsat jí, že ji taky miluju a chybí mi, ale zatím je v pohodě, takže nemůžu. Pořád mě to celé přesvědčuje o tom, že ona i kluci jsou v bezpečí. Beze mě.

A co já? O mě vůbec nejde. Mám zaplacený pokoj snad v tom nejhorším hotelu, co tady existuje. Zároveň je to ale ta nejbezpečnější volba, jakou jsem mohl udělat. Tady mě rozhodně nenajdou. 

Myslím ale, že se o to ani nesnaží. Zaprvé ví, že by to vůbec nemělo smysl a zadruhé mají teď dost starostí se Stevem, a Annie se taky musí dát dohromady. 

Všechno mě to ale hrozně chybí. Chybí mi kluci, Annie, obchody, zabývání se někým nebo něčím, co třeba vůbec nedává smysl. Chybí mi i ty jejich vtípky a Annie, která mi zabere celou přikrývku a nosí mé nejoblíbenější trička. Neumíte si představit, jak těžké bylo se toho všeho vzdát a bez ničeho odejít.

*Annie*

I když jsem hrozně unavená, nemůžu spát. Tak moc bych na to všechno chtěla na chvíli zapomenout a v klidu se vyspat, ale nejde to. Kdykoliv zavřu oči, objeví se mi před nimi Harry. Ne ale ty krásné sny, jsou to sny, kdy ho někdo našel a zabíjí ho. Jednou se mi to zdálo a od té doby to před sebou vidím pořád. 

Nechtěla jsem se převalovat v posteli a budit mámu, tak jsem potichu vstala a došla do kuchyně, kde jsem si nalila pohárek vody a celý ho vypila, právě v tu dobu mě ale napadl nápad. Vím, že jsme se domluvili, že se o tom budeme bavit až ráno, ale napadlo mě, jak se dostat do nebezpečí, abych v něm zároveň ani nebyla. A tím nápadem byl Josh. 

A jelikož já prostě nemůžu počkat do toho blbého rána, rozhodla jsem se za ním jít teď hned a bylo mi úplně jedno, že jsem jen v Harryho tričku a kalhotkách. 

" Spíš?" vešla jsem do místnosti a rozsvítila světla. 

" No, teď už ne," rozespale se na mě podíval a prohrábl si vlasy. Musím přiznat, že byl docela sexy. 

Bože Annie! okřikla jsem se v hlavě.

" Potřebuju pomoct," začala jsem.

" Jo, o tom jsme se bavili už včera." 

" Jo, to taky, ale o to teď nejde." 

" Tak o co? To chceš jako pomoct teď?" vůbec to nechápal, ale ani se mu nedivím. Přišla jsem za ním asi ve tři ráno, vzbudila ho a vybalila na něho, že potřebuju pomoct.

" Ne, teď ne. Nemůžu spát promiň," na chvíli jsem se odmlčela. Přiznávám, že kdyby to někdo udělal mně, tak bych ho asi zabila," dokázal bys mě dostat do nebezpečí? Ale jen jako?" 

" Co?" moje odpověď mu v chápání nijak nepomohla. 

" Harry odešel, myslí si, že když odešel, jsem v bezpečí, takže když se dozví, že nejsem, zase se vrátí a já s ním konečně budu moct mluvit." 

" Jestli chceš, aby se vrátil a nepochyboval, musíš ho donutit, aby uvěřil, že je ti s ním líp a to ve všech směrech." 

" A ty víš jak?"