Kill or love

17. díl - Je mi to jedno

*Annie*

Asi půl hodiny potom, co jsem usnula, mně přišla esemeska. Asi toho určitého člověka vážně zabiju. 

H: Jak to proběhlo s vašima?  Harry? To jako vážně? Co je tohle vůbec za člověka? Vždycky, když se vidíme, střídají se u něho nálady, jako na běžícím páse. Teď na něho ale opravdu nemám náladu a ani čas, já chci spát sakra! 

A: Dobré, už jsem spala

H: Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit. 

A: Bohužel už se stalo.

H: Jsi naštvaná? 

A: Ne, vůbec ne. Proč bych měla být naštvaná, vždyť jsi mě jen vzbudil. 

H: Ty taky ty nálady střídáš 

A: Asi mě učíš. Navíc bych chtěla vidět tebe, kdybych tě vzbudila. 

H: Nech toho. Jsi naštvaná k vůli tomu, co jsem ti řekl v autě? 

A: Copak nemáš co dělat? 

H: Ne, jsem před tvým domem a hlídám tě. A teď mi odpověz. Jak jako před mým domem? Ne, že bych mu nevěřila, ale i tak jsem vstala z postele a šla se kouknout z okna. Měl pravdu, černý Range Rover stál přímo naproti mého pohledu. Harryho zrak byl upřený do telefonu a sem tam se koukl před náš dům nebo někde okolo. Neriskovala jsem, že by mě mohl spatřit, takže jsem raději zase zalezla do svého pelíšku, kde jsem se zakutala do duchny. 

A: Nevím, jestli jsem na tebe naštvaná. Jen jsem si myslela, že nad tím prostě budeš přemýšlet. 

H: Annie, já se s tebou nechci hádat, ale k tělu si tě prostě nepustím. Nemůžu. 

A: Nepil jsi náhodou něco? Proč mi tohle jako říkáš? 

H: Protože nechci, aby jsem byl další kluk, kterého budeš nenávidět. 

A: Jak další? 

H: Vím o Tylerovi. 

A: Tak se ti to právě povedlo! Nenávidím tě! 

Byla jsem hodně naštvaná a musela jsem si to nějak vybít. A napadl mě docela dobrý způsob, jak to udělat. 

Seběhla jsem k vchodovým dveřím, otevřela je a rozběhla se k Harryho autu. Šla jsem rovnou k jeho dveřím, které jsem otevřela a vší silou ho praštila do obličeje. 

" Nesnáším tě! Ty kreténe, jak jsi mohl začít číst můj deník!?" přistála mu další rána. Překvapila mě jeho reakce, on prostě seděl v tom autě a nic nedělal. 

To mě ale nasralo ještě víc a přistála mu další rána. "To máš za to, že jsi mi lhal!" 

" Annie," konečně aspoň promluvil. 

" Ne, žádné Annie! Jsem ráda, že si mě nechceš pustit k tělu, protože já už tě nechci ani  vidět! Lituju toho dneška a víš co?! Měl jsi pravdu, zapomene na to!" zařvala jsem na něho a zase jsem začala nasraně kráčet domů. 

" Počkej!" křikl. 

" Co ještě?!" otočila jsem se na něho, ale on jen mlčel. 

Rozhodně jsem nečekala, jestli se k něčemu rozhoupe, rozběhla jsem se do domu a rychle za sebou zavřela dveře. 

" Annie, co se stalo?" 

" Nic." 

" A kde jsi byla?" zase se ozval její hlas. Já jen můžu být ráda za to, že nejde za mnou.