Kill or love

11. díl - Zpátky v realitě

*Harry*

" Co tady děláš?" vyděsil mě Niall. 

" Nic, proč?" připadal jsem si jako kdyby mě při něčem nachytal. 

" No. Nic."

" Co tady vlastně děláš ty?" 

" Viděl jsem tě tady, tak jsem se tady zastavil," vybalil, což ještě potvrdilo, že mi lže. 

" Aha," zavrtěl jsem hlavou a zase odešel do svého pokoje. 

Vlastně ani nevím, proč jsem do toho "jejího" pokoje šel. Chtěl jsem jít do obýváku, protože  už jsem se docela uklidnil a začal jsem se nudit, ale tak nějak jsem se musel zastavit a prostě vešel dovnitř. Nezbylo tady po ní nic kromě jejích věcí, ale i tak jsem tady cítil tu její vůni.

Na chvíli jsem se tady zastavil, ale brzo přišel Niall a tím mě vyrušil. Asi to bylo dobře. Neměl bych do toho pokoje už chodit. Musím ale uznat, že na mě nějaký vliv má. Nevím jestli dobrý nebo špatný, ale nějaký jo. Možná, že je to tím jejím chováním, nevím. Ale měl bych na ni zapomenout. Ne, měl bych. Musím. 

Najednou mě napadla asi ta nejhorší věc, na kterou jsem kdy přišel. Sedl jsem si na postel a do ruky jsem si vzal ten její černý deník a otevřel ho na první straně. 

1.1.2016

Nebudu psát milý deníčku, protože je to dost trapné. Nevím, proč sem vlastně píšu, když už mně není deset, ale tak nějak mě to uklidňuje. Vypíšu se z toho, co mě štve a co bych neřekla ani Beth. Je to celkem paradox, protože kromě mě to nikdy nikdo nebude číst, teda snad, ale stejně mi to pomáhá. 

 "Měl bych přestat číst nebo ne?" šeptl jsem. Ne, zajímá mě, co píše, co jí podle ní štve. Proč mě to ale ksakru zajímá?

Tak fajn, možná, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Nevím, co sem mám psát a to jsem chtěla psát každý den. Mám vlastně docela fajn život. Skvělou rodinu, přátele, školu. Všechno je v pohodě. 

Teda až na kluky, které jsem zatím vždycky potkala. Samí namyšlení nebo nagelovaní frajírci, co si o sobě myslí bůh ví co. 

Vlastně mám vše, na co si vzpomenu a co by si každý přál. Přeju si to ale i já? Asi jo. Jen, někdy mám prostě pocit, že bych chtěla žít v jiné době. Chtěla bych něco víc nebezpečnějšího. Něco, kde by byl adrenalin na denním pořádku, to se v mém životě ale asi nepodaří. Nevím, jak bych se do něčeho takového vůbec dostala a jestli něco takového vůbec existuje. Prostě se budu muset smířit s tím, že budu mít nudný život s nudným chlapem, který bude chodit tak akorát na tennis nebo golf. Zase ale asi budu šťastná. Nebudu se muset každý den bát a budu prostě v klidu a v pohodě. 

"Teď jsi z takového života dobrovolně odešla, tak co vlastně chceš?" zavřel jsem deník a dal ho pod polštář. Vím, že sem kluci nechodí, ale kdyby náhodou, tak nechci, aby to našli.  

Já už fakt nejsem normální, zase mi problesklo hlavou. Zavrtěl jsem nad sebou hlavou a konečně odešel do kuchyně, kam jsem měl původně zamířeno. 

" Ahoj Harry," zaslechl jsem za sebou ten známý hlas. Co ta tady sakra dělá!?

*Annie*

" Mami? Zavezeš mě do školy?" dohrabala jsem se asi kolem půl osmé do kuchyně. Ano, zase nestíhám, ale já prostě nemůžu vstát dřív, jen abych všechno v klidu stihla.