Kill or love

3. díl - Kam ten spěch?

*Harry*

" Chceš někam hodit nebo zmizíš až z domu?!"

" Až z domu, ještě si dám sprchu."

" Fajn," řekl jsem a dál mlčel. Nesnáším, když se bavíme o mojí minulosti a Niall to moc dobře ví, tak proč se k tomu kurva vrací?!

" Sorry," podíval se na mě, když jsem už zaparkoval u nás v garáži.

" Proč se k tomu musíš pořád vracet?" byl jsem ještě trochu podrážděný.

" Protože... Už se k tomu vracet nebudu, spokojený?" rozmyslel si svoji odpověď.

" Jo."

" Jdeš nahoru?" změnil téma.

" Ne, už bude půl druhé, pojedu. Jo a nemohl by jsi vzít ty její věci?"

" Jo, vybalím je.Ty hlavně nezapomeň na ten večer," naposledy se na mě podíval, vzal z kufru ty její věci a zmizel v domě.

" Kurva!" zaklel jsem a bouchl do volantu.

Chvíli jsem jen tak seděl, ale pak vyjel, ať to stihnu.

Jel jsem až k její škole, a potom přejel o kousek dál, kde není tolik lidí. Zaparkoval jsem svého Range Rovera u chodníku, vystoupil jsem z něho a opřel se o něho. Pak už jen čekal na Annie.

*Annie*

Tak fajn, už jsou dvě, já jsem po obědě a musím domů. V životě mně tak ten den ve škole neutekl a nikdy jsem tady tak moc nechtěla být. První jsem i přemýšlela, že bych se chvíli přidala k Beth a Davidovi, ale to by mě Beth buď zabila nebo bych jí musela říct pravdu, a to jsem zamítla už ráno.

Prostě to budu muset zvládnout sama.

Neochotně jsem si tedy dala boty a odešla ze školy, tam na mě nikdo nečekal, takže jsem si trochu oddechla a celkem v klidu se rozešla domů.

Celou dobu jsem se pořád rozhlížela a otáčela, ale nikoho jsem neviděla. Až do teď, ozvalo se mi v hlavě. Asi pět minut chůze od školy, jsem si všimla černého Range Rovera a kluka s černými brýlemi, který je opřený o to své auto. Rozhodně ale nevypadá jako nějaký mafián. Je to mladý kluk, celkem pěkný kluk. Má na sobě černé uplé kalhoty a košili. Je taky docela vysoký, a ty černé brýle, které měl na očích ho dělali ještě hezčím.

Bože Annie, co to s tebou zase je?! prskla jsem na sebe v hlavě, zadívala jsem se do země a pokračovala v chůzi.

" Kam ten spěch?" objevil se za mnou někdo a pošeptal mi to do ucha. Neuvěřitelně jsem se lekla a z toho hlasu mi na kůži naběhla husí kůže.

Chtěla jsem se otočit, ale nedovolil mi to.

" Nekřič, pojď se mnou a nic se ti nestane," řekl, trochu mě pootočil a postrčil do mě, abych se rozešla.

Sakra, vždyť on mě pootočil k tomu černému Range Roverovi. To je ten kluk, o kterém jsem si myslela, že je pěkný?

" Nastup si," přikázal mi zase, když jsme přišli k tomu autu. Teda, když mě k tomu autu dostrkal.

" Proč?" zeptala jsem se.

" Říkám, aby jsi si nastoupila do toho auta!" chytl mě víc za zápěstí a přitlačil na auto. Docela dost to bolelo. Nechápu, proč se vždycky chovám tak debilně. Já prostě nemůžu nastoupit do toho auta a nenechat se zabít, že?

" Hodná holka," zabouchl za mnou dveře od spolujezdce, když jsem nastoupila.

Netrvalo dlouho a ten kluk si sedl na místo řidiče. Nastartoval a někam vyjel.

" Kdo jsi?" nevydržela jsem to a zeptala se ho. Doufám, že toho nebudu později litovat, tak jako všeho, co jsem za poslední dva dny udělala.

"Jsem Harry Styles. Už jsme si jednou psali. Měla jsi na výběr. Vybrala jsi si špatně."

" Co teď bude?" ptala jsem se dál.

" Co bude dál? To záleží na tobě."

" Řekni mi co bude dál," naléhala jsem, ale hlas jsem nezvyšovala.

" Užiju si s tebou."

" To si opravdu myslíš, že mě nikdo nebude hledat?" zakroutila jsem hlavou.

" Jo myslím. O Beth je postaráno a o tvoje rodiče taky," řekl v klidu.

"Co jsi jim udělal?" vyděsila jsem se.

" Nic."

" Tak jak si tím můžeš být tak jistý?"

" Jedeš do Norska na stáž nebo co. Robert Smith to zařídil. Tvá matka ho má moc ráda, takže to nebylo tak těžké. Opravdu si myslíš, že nemám celé LA pod palcem? Vlastním největší gang tady a v okolí, přece jsi si nemohla myslet, že ti to projde. Navíc by jsi mi měla poděkovat."

" Poděkovat ti?" nechápala jsem ho.

" Kdybych tě nechal jít na tu policii, tak by tě stejně zabili. Oproti mě nemáš šanci," zasmál se.

" Jednou ji mít budu," řekla jsem odměřeně, což jsem neměla dělat.

Harry dupl na brzdu, takže auto během chvilky zastavilo a já si málem rozbila hlavu.

" Nedovoluj si na mě!" zakřičel, až jsem z něho měla skoro strach.

" Ještě jednou a nebudu na tebe tak hodný, rozumíš!?" podíval se na mě. Neviděla jsem mu přes ty jeho brýle do očí, ale i přes to z nich sršela zlost.

Nezmohla jsem se ani na slovo, takže jsem jen kývla.

" Odpověz!" naléhal.

" Rozumím," špitla jsem.

" Neslyším," nastrčil na mě ucho.

" Rozumím," řekla jsem víc nahlas.

" To jsem rád," řekl si spíš pro sebe a zase se rozjel.

Potom jsme jeli ještě asi hodinu, než jsme konečně zastavili. Nevěděla jsem co mám dělat, aby mi zase nenadal, tak jsem raději nedělala nic. Jen jsem v tichosti seděla v tom autě.

" Pojď," řekl podrážděně a vystoupil.

Vystoupila jsem taky a šla za ním, jak pejsek na vodítku.

Vešli jsme do velkého domu. Prošli jsme chodbou a zamířili po schodech nahoru. Bylo tu asi sedm dveří. My jsme tři minuli, než jsme se konečně zastavili. Harry otevřel dveře a vešel dovnitř. Já šla zase za ním.

" Tady budeš teď bydlet. Věci máš ve skříni. Ani se neopovažuj někam odejít," zdůraznil slovo odejít a odešel z mého nového pokoje.

Zůstala jsem tu sama. Stojím uprostřed pokoje a nemůžu se ani hnout. Tady budeš teď bydlet, honilo se mi pořád hlavou.

Tak jsem stála ještě asi deset minut, než jsem se konečně dokázala alespoň trochu pohnout.

V pokoji byli dvoje dveře. Jak jsem později zjistila, jedny vedly do koupelny a druhé do šatny. Nechápu, jak to dokázal, ale v koupelně byla moje taštička a v šatně, která je opravdu obrovská, už jsou moje věci. Nerada to přiznávám, ale je to opravdu krásný pokoj. Všechno je tu luxusní a přitom tak útulné. V pokoji je i velká postel a malý stůl s židlí, který se sem opravdu hodí.

" Annie, jsi normální?" pošeptala jsem si nahlas.

Mně se opravdu líbí pokoj, ve kterém teď budu žít? Líbí se mi pokoj, který mi ukázal kluk, který mě unesl? Zařídil, že mě nikdo z mé rodiny a přátel nebude hledat? Je to sice pěkný pokoj, ale nic se nemění na tom, že Harryho nesnáším. Jak se mi to vůbec mohlo stát sakra? Tohle já nezvládnu. Nezvládnu spát s klukem, kterého neznám. Nezvládnu spát s mafiánem. Chceš raději umřít? ozval se zase ten můj vnitřní hlas.

" Sklapni!" přikázala jsem mu. Že on se vždycky ozve ve chvíli, kdy se mi to nejmíň hodí.

J.