Život podle scénáře

20. "Kdyby sis potřeboval s někým promluvit, tak víš, kde mě najdeš."

"Já to ani nechtěl. Jen jsem chtěl říct, že ji nesnáším," nedal se Michael.

"Já ji taky nemám rád. Ale někdy si nemůžeš vybrat, do koho se zamiluješ," povzdychl si Thomas. Při vyslovení té věty mi přišlo, že tím Thomas myslel něco víc, než jen Patricka a nesnesitelnou Veronicu, ale nechtěla jsem se ptát, takže jsem nic neřekla, místo toho jsem ho ale pečlivě pozorovala. Vypadal normálně, jako vždycky. Jen byl bledší a působil dojmem zhroucení a vyčerpání, ale píš mi to připadalo, že se v noci pořádně nevyspal.

Odvrátila jsem od něj pohled a zadívala se na Michaela. White ho něžně pohladila po rameni, ale on jen pohodil hlavou, lokty položené na kolenech a zíral před sebe.

"Ale já nechci přijít o kámoše kvůli té krávě zasrané," zahulákal zničehonic.

"Nikdo ti ho přece nebere," řekl Thomas a Michael po něm naštvaně hodil pohledem.

"Ne? A co si myslíš, že dělá?! Vždyť ho od nás odvádí, nechodí s náma ven, a když s náma jde, čumí na ni a cucá se s ní!"

"Michaele, nech toho, je jen zamilovaný," prsknul po něm Thomas rozčileně. Michael si povzdychl. Přišlo mi, že snad ani neměl náladu se hádat jako obvykle. Lucas obejmul Charlie kolem ramen a něco jí pošeptal do ucha, když Michael řekl:

"Já ti věřím. Ale jen proto, že nemám jinou možnost."

-

Na následující schůzku Patrick přišel. S Veronicou vedle sebe. Jako vždy si nadřazeně prohrábla svoje dlouhé červené vlasy, důležitě se posadila, a vrhala nejapné pohledy všude kolem sebe.

Byli jsme jako vždycky u Michaela v garáži, ale tentokrát to bylo jiné. Všechny nás totiž pozval za účelem oznámení- nikdo nevěděl, co nám chce sdělit, ale nutně nám to potřeboval říct.

Sedla jsem si na okraj křesla, ve kterém se válel Thomas.

"Můžu?"

"No jasně," zazubil se na mě, i tak jsem ale v jeho očích stále pozorovala nějaké to nejisto. Naklonila jsem hlavu na stranu a nehodlala z něj spustit pohled.

"Co se děje?"

"Co- cože?" vykoktal zděšeně.

"Něco se s tebou děje a já už delší dobu přemýšlím, co to je," vysvětlila jsem. Thomas se jen zasmál a poškrábal se na vyholené části hlavy nad levým uchem.

"Nic se neděje, DeeDee," usmál se. Chtěla jsem mu věřit, ale jeho oči říkaly něco jiného.

"No tak dobře. Ale chtěla bych ti říct, že kdyby sis potřeboval s někým promluvit, tak víš, kde mě najdeš," řekla jsem pevným hlasem a doufala jsem, že to zabere. Thomas se vděčně usmál a přikývl.

Otočila jsem se celým tělem k Michaelovi, který vstal, ležérně si uhladil tričko jako nějaký politik před projevem ve sněmovně, a zazubil se na nás všechny. V jednom křesle seděl Lucas, na jeho klíně dřepěla Charlie, v druhém zase já s Thomas a na gauči Patrick s Veronicou. Jen White jsem nikde neviděla.

"Kde je White?" zeptal se Patrick. Cítila jsem bodnutí u srdce, když jsem si uvědomila, že vlastně přemýšlíme nad stejnou věcí, zatímco ta nána vedle něj nemá o nepřítomnosti White sebemenší zájem.

"To je zrovna to, o čem jsem s váma chtěl mluvit," vydrmolil ze sebe dlouhovlasý klučina urychleně, než sepjal ruce a nadechl se. Viděla jsem na něm, že je celý rozklepaný.

"White tady byla u mě na noc, když jí večer někdo zavolal. Bylo to neznámé číslo a když to vzala..."

"Tak?" vydechla Charlie.