Život podle scénáře

12. "Ukázal jsem ti tohle všechno, aniž bys chtěla."

„Takže teď už ti nebude dělat problém říct, že jsme přátelé?" zazubil se a já zavrtěla hlavou.

„Já jsem jen tvá potencionální metalová oběť, to přece víš," zasmála jsem se a on ihned dostal záchvat smíchu.

„Bože, tohle nikdy nepřestane být vtipné," zamumlal mezi smíchem. Nechápala jsem, co mu na tom připadá tak vtipné, ale bavilo mě ho pozorovat, jak se směje MÝM vtipům.

„Jo, mimochodem, po vyučování mě před školou bude čekat Michael, půjdem nakupovat. Nechceš jít s námi?"

„No, já nevím... asi chcete mít nějakou chlapskou jízdu, nebo tak něco..." zablekotala jsem a on se znova začal smát jako pomatený.

„Chlapská jízda zní skvěle, ale asi budeme potřebovat tvůj smysl pro humor, Dee," zachraplal, protože nemohl popadnout dech. „Ne, vážně. Pojď s námi."

„Tak jo," souhlasila jsem nakonec. Patrick se naposledy zasmál a pak se otočil, aby se vydal do své třídy. Ještě chvilku jsem na něj zírala, než jsem zalezla taky.

-

To, že před školou už Michael čeká, nebylo těžké zjistit, protože studentkami se takové věci roznášely rychle. A když jsem za sebou uslyšela dvě uhihňané holky, co mluvily o „divném chlápkovi, co stojí před školou" bylo mi úplně jasné, kdo tam je.

V rychlosti jsem se oblékla a vyskákala si to ze školy. Byl krásný podzimní den, takže zbytečnou bundu jsem nacpala do batohu a nechala si jen šedou mikinu. Michael se opíral o jeden betonový blok, který tvořil uličkou z naší školy, a když mě uviděl, zamával mi. Došla jsem až k němu.

„Čauky Dee."

„Ahoj Michaele," pozdravila jsem ho s přimhouřenýma očima, protože mi slunce svítilo do obličeje. Jeho vlasy tak vypadaly víc blonďatě, než včera.

„Patrick říkal, že prý jdeš s náma," nadhodil, jako by nic.

„Jestli to nebude vadit..." znervózněla jsem, ale on zavrtěl hlavou.

„Jasně, že ne," řekl a já se uklidnila. Ještě chvíli jsme čekali, než se ze školy vynoří i Patrick (opět utvořenou uličkou) a poté jsme se všichni tři rozešli pryč. Byl to zvláštní pocit, jít se dvěma kluky, jejichž vlasy byly delší a určitě i hezčí než ty moje, oblečení neskutečně odlišně než všichni ostatní.

Jejich kovové boty udělaly při každém kroku dunivý zvuk a já přemýšlela, jestli se jim v tom chodí dobře.

„Tak Dee, co říkáš na letošní sestavu na Wacken?" zeptal se mě zničehonic Michael. Jen jsem na něj vykulila oči a Patrick si odkašlal.

„Na co?" zeptala jsem se. Michael se zamračil.

„Kámo, ještě tak moc toho neví," vložil se do toho Patrick. Najednou jsem si připadala jako hlupák mezi nimi, takže jsem se na Michaela podívala.

„Co to je?" pohodila jsem hlavou.

„Je to vlastně festival, pořádá se každý rok a vstupenky jsou vždycky beznadějně rychle vyprodané. Letos tam jsou samé pecky," zamumlal Michael a já přikývla.

„Vy tam jedete?"

„Nejsou prachy," odvětili oba najednou. Chvilku jsme šli ještě v tichu, než se Michael zeptal znova.

„A co vlastně posloucháš? Patrick říkal, že prý z tebe vychovává metlačku."

„No..." znejistěla jsem, protože zrovna jako začínající metalistka jsem si určitě nepřipadala. Ani jsem nevěděla, jestli se jí opravdu někdy stanu. „Poslouchala jsem HammerFall, trochu i Nightwish a něco málo od Metallicy," zamumlala jsem tiše.