- Diana -
„Hele, Díno..." začala Annie, když jsem dosedla na své místo. V hloubi duše jsem začala skučet, protože jsem věděla, kam začátkem této konverzace míří, ale nahlas jsem neřekla nic. Pořád jsem doufala, že se mýlím.
„Včera... když jsme šli tak... prostě jsem slyšela, jak tě Patrick pozdravil." Vykoktala. „Vy spolu něco máte?" zeptala se horečně a já unaveně protočila oči. Annie nesnášela, když jsem tohle udělala.
„Jo. Tři děcka a hypotéku na barák. Posloucháš se vůbec?" vyjela jsem na ni zlostně.
„N promiň, ale ty se poslední dobou chováš fakt divně, tak co si mám myslet?" vyjekla.
„Jak divně?!" křikla jsem na ni pohoršeně a ona převrátila oči jako prve já.
„Ježiš, nech toho. Prostě tě zná a to je divný," řekla. Její slova mě trochu píchla u srdce. Je pravda, že já byla pro všechny divná, to ale neznamenalo, že se se mnou nikdo nemohl bavit.
„Víš co Ann? Já mám taky svůj život. Celou dobu říkáš, že si mám najít přátele a teď, když to vypadá, že mě někdo zná, tak jsi na mě naštvaná. Víš ty vůbec, co chceš?" obořila jsem se na ni naštvaně. Na to mi už nic neodpověděla, jen se ke mně otočila zády a po celý den se se mnou odmítala bavit. Ale já za tu větu byla ráda, protože jsem to tak myslela a cítila.
Za celou dobu strávenou ten den ve škole jsem ze třídy nevystrčila ani nos, pokud jsem vyloženě nemusela. Nechtěla jsem se potkat s Patrickem, protože jsem věděla, že bychom se spolu bavili a já nepotřebovala zbytečné klepy o mně a mém potencionálním příteli, který mě akorát POZDRAVIL.
Po vyučování jsem se vydala do šatny mezi prvními, zatímco Annie ani nestihla postřehnout, že hodina skončila. Doufala jsem, že Patricka nikde nepotkám, jenže to by nebyl můj život, kdyby se to nestalo. A tak, když jsem zamykala svou skřínku s tím, že konečně odejdu z té zpropadené školy, uslyšela jsem, jak na mě někdo volá.
„Hej, Dee."
(Někdo byl chabý termín, protože já jsem moc dobře věděla, kdo. Jen on mi říkal Dee.)
Patrick přidal do kroku, aby mě stihl a já neměla na výběr, jen vyjít ze školy vedle něj.
„Tak co Nightwish?" zazubil se na mně. Jen jsem trucovitě pohodila hlavou, snažíc si nevšímat všech těch pohledů lidí, co nám ustupovali z cesty.
„Nemluvíš se mnou, nebo co?" zeptal se ublíženě.
„Patricku, já nevím, jestli ti to nedochází, ale většina si tady myslí, že spolu NĚCO máme." Zahučela jsem naštvaně a dala jsem velký důraz na slovo něco.
„A tobě to vadí," odtušil.
„Jistě, že mi to vadí, přece jen-"
„Achjo, Dee, ty si vůbec neumíš užívat života," přerušil mě, jako bych snad ani nezačala mluvit, a já se zamračila.
„Co je ti z pár pomluv, co se o tobě šíří? Zrovna o tobě jsem si myslel, že ty si neděláš nic z toho, co se o tobě povídá," řekl.
„Já vím, ale tohle je prostě-"
„Myslím, že by ses měla konečně odvázat a začít si užívat života, nebýt uťáplá puťka."
„Nesmím chodit na žádné party ani nic podobného," odfrkla jsem si a on se zasmál.
„Nemusíš chodit na party, abys zažila legraci. Stačí si najít přátele. A o to já se celou dobu snažím, jenže ty jsi na mě furt naštvaná," poznamenal. Trochu jsem se zastyděla sama nad sebou, protože za celou dobu mi spíše přišlo, že se mi Patrick snaží otravovat život.
„Původně jsem myslel, že to udělám až později, ale ty to už vyloženě potřebuješ," řekl, spíše sám pro sebe, ale já jsem ho moc dobře slyšela.
„Co prosím?"
„Představím tě svým kámošům."
„Ne."
„Jo."
„Ne."
„Jo, Dee. Já to prostě udělám," nedal se odbýt.
„Jenže když já říkám, že nechci, tak prostě ne-"
„Vyzvednu tě ve čtyři!" zahulákal na mě těsně před tím, než se vydal na opačnou stranu než já.
„Nesnáším tě!" zavrčela jsem a poté jsem se nechápavě rozešla směrem ke svému domu, zatímco jsem přemítala nad tím, že ještě dnes posbírám všechny svoje saky paky a odstěhuju se na Antarktidu.
Pořád lepší banda tučňáků, než banda metalistů.
-
Moje jediná smůla byla ta, že mě ještě stále hlídala Natalie, takže jsem se nikam odstěhovat nemohla. Proto jsem přesně ve čtyři stála před domem u živého plotu, odkud z cesty nebylo vidět, s tím, že se jdu jen projít a vyčistit si hlavu. Nemohla jsem nechat Patricka, aby u nás doma opravdu zvonil, protože pak bych musela vysvětlovat a to bylo to poslední, co jsem chtěla.
Ze zatáčky jsem viděla vycházet Patricka, takže jsem mu šla pomalu naproti. Když se na mě pozorně zadíval, začal se smát.
„To už se tak nemůžeš dočkat?" neodpustil si, když došel až ke mně, a já jen převrátila oči v sloup.
„Ne, jen nechci, aby tě viděla Natalie."
„Natalie? To je tvoje máma?" zeptal se, když jsme šli vedle sebe směrem, kterým přišel.
„Moje chůva. Moje máma je mrtvá," odpověděla jsem lhostejně, byť mi to ve skutečnosti vůbec jedno nebylo.
„Promiň," omluvil se Patrick ihned, ale já mávla rukou. Nechtěla jsem se o tom bavit a vracet se k tomu. Máma mi chyběla každým dnem a já si to nechtěla připustit. Zabořila jsem ruce do kapes mikiny a držela s Patrickem krok. Ačkoli jsem to razantně odmítala, cítila jsem se vedle něj... dobře. Lépe než s Annie.
Navíc (co si budeme povídat) Patrick byl hezký. Čím dál tím víc jsem si to začínala uvědomovat, ale neuvědomila jsem si to ještě tak naplno.
Když jsme vyšli z domovní části a vešli na hlavní cestu, Patrick se malinko napřímil a odhrnul si dlouhé vlasy z obličeje. Naráz jsem to ucítila- ty pohledy.
Ne na sobě, ale na něm.
Koukali na něj všichni jako na ztělesněné zlo a já se zamračila. Proč to dělají? Vždyť... on není zlý, je jen JINÝ. Ale v tomhle byl ten problém. A já se v hloubi duše styděla za to, že jsem ho taky odsoudila, aniž bych ho znala kdy předtím.
Ale když jsem se na něj podívala svým ustrašeným výrazem a on na chvíli očima zabloudil k mé tváři a usmál se, nevypadal, jako by si z toho něco dělal. Prostě si tam jen tak vykračoval, ve vysokých kožených botách, černých džínách a tričku s nějakou kapelou, jejíž název nešel vůbec přečíst.
„Dee?" zeptal se. Nadzvedla jsem obočí, když jsem se na něj podívala.
„Ještě pořád mě nesnášíš?" zeptal se s úšklebkem a já se zazubila.
„Možná. Trochu," odpověděla jsem a on se začal smát.
„A už se těšíš?"
„No, nevím, na co bych se měla podle tebe jako tě-"
„Opatrně maličká," vyjekl Patrick najednou a já na něj vyjeveně koukla. Místo toho, aby mě poslouchal, zvedal ze země nějakou malinkou holčičku v růžových šatečkách, která s pláčem ležela na dlažbě a tiskla si loket. Vytáhl z kapsy kapesník, utřel jí špinavý nos a uplakané tváře, a usmál se na ni.
„Musíš dávat pozor," poučil ji a ona udiveně přikývla.
„Neboj se, maminka už jde," řekl a vstal. Holčička ho pevně svírala za ruku a pořád na něj koukala, zatímco se k nám řítila ustrašená maminka.
„Mám pocit, že jste něco zapomněla," neodpustil si Patrick uštěpačně. Žena neřekla nic špatného, jak jsem si prvně myslela, naopak zčervenala a sklonila se k holčičce, která se Patricka moc pouštět nechtěla.
„Já... jsem byla zamyšlená a vůbec jsem si nevšimla, že nejde za mnou. Moc vám děkuji. Oběma," řekla, pak věnovala jeden krátký pohled i mně, holčička na nás zamávala a obě se vydaly pryč. Patrick se na ně ještě chvilku díval, ale pak svůj pohled stočil zpět ke mně a dali jsme se do chůze.
„Říkalas něco, Dee?" zeptal se.
„No já... Ne, vlastně nic," odpověděla jsem nakonec, protože mi přišlo zbytečné cokoli říkat. Jeho gesto bylo tak krásné a šlechetné, že jsem ztratila všechna slova.
Šli jsme ještě několik metrů, než jsme došli k vysokému paneláku. Překvapilo mě, že jsme nešli vchodovými dveřmi dovnitř, nýbrž že jsme zamířili ke garážovým vratům. Patrick na ně zaklepal a znělo to spíš jako nějaký smluvený signál.
Dveře, které byly ve vratech vyřezané, se po chvilce otevřely a v nich stál vysoký kluk, s dlouhými lehce zvlněnými blonďatými vlasy. Neskutečně moc mi připomínal Patricka, ale přišlo mi, že není zdaleka tak pěkný jako on. Navíc, Michael měl jednu věc, které si musel všimnout ihned každý, kdo ho viděl- z brady mu totiž trčel piercing ve tvaru ostnu, a tentýž měl vpíchnutý i v obočí.
„No, kde seš? Už na tebe čekáme, Lucas s Lie už sežrali skoro všechen popcorn," zahalekal, pak k němu natáhl dlaň a s řádným stiskem se objali.
„Jo, Michaele, tohle je Dee, a Dee, tohle je Michael," ujal se slova Patrick a já se tak dostala z jeho stínu. Cítila jsem, jak mi buší nervozitou srdce, když si mě Michael prohlédl. Měla jsem na sobě šedé džíny a obyčejné černé tričko, na němž jsem měla momentálně černou mikinu, protože mi byla zima.
Vypadala jsem prostě obyčejně, jako vždy.
„Nazdárek Dee," usmál se na mě Michael a pak mi podal dlaň, aby mi ji mohl stisknout. Nedůvěřivě jsem se na něj podívala, zatímco on na mě poulil svoje modré oči, které vypadaly spíš jako nějaké zatažené šedivé nebe než blankytně modrá obloha.
Když moji ruku pustil, otočil se k nám zády a vkročil do garáže. Patrick mi pokynul rukou, abych vešla dřív než on a já se zase začala cítit nervózně. Ale teď už jsem z toho vycouvat nemohla, takže jsem prostě jen vešla dovnitř, snažíc se přimět moje nohy, aby se zbytečně netřásly.
Uvnitř garáže to vypadalo jako v nějakém tmavém bytě. Byl tam jeden starý ošoupaný gauč, dvě stejně vypadající křesla a stůl. Na starých policích se ukrývalo množství cédéček, nějaké stereo, po zdech byly nalepeny plakáty metalových kapel a mou velkou pozornost upoutal kovový pentagram, který visel nad dveřma vedoucí do další místností.
Panebože. Co když mě tady zabijou a obětujou Satanovi?
„Čau Patricku!" přerušil moje úvahy hlasitý křik a já se trochu probrala z transu.
„Lidi, vedu vám moji kamarádku, Dee. A Dee, tohle je Thomas," řekl Patrick, tentokrát s jednou rukou na mém rameni a tou druhou napřaženou vpřed na kluka, sedícího na jednom z křesel. Měl na sobě nějaké volné kalhoty, šedé triko, ale tím zajímavým na něm bylo černé číro uprostřed hlavy, kterou měl po bocích vyholenou. A taky obrovský tunel v uchu.
Thomas na mě kývl a pak ho napadlo, že by se se mnou mohl jít pozdravit, takže kvapně vstal, aby mi podal ruku. Když si sedl zase zpátky, Patrick pokračoval.
„Na tom gauči se válí Lucas a jeho slečna Charlie," řekl. Podívala jsem se na dva lidi, co podle vlasů a oblečení (oba měli černé patky, upnuté černé roztrhané džíny a trička s kapelami) vypadali jako nějací dva emaři. Na krku obou z nich se houpaly přívěsky žiletek a to mě nějakým způsobem děsilo.
Lucas i Charlie vstali, aby se se mnou mohli pozdravit a já si je nedůvěřivě prohlížela. Lucas se ke mně nahrnul jako první a sevřel mě v jakémsi objetí, ale já spíše umírala panikou, když se na mě podíval těma svýma tmavýma očima. Charlie vypadala úplně stejně. Pochopitelně, bylo na ní znát, že je dívka, ale jinak si byli ti dva neskutečně podobní.
„Jsem ráda, že tu seš, Dee," zamumlala, když mě obejmula, a pak si šla sednout zpátky k Lucasovi. To mně překvapilo. Proč je ráda, že jsem tady? Copak jim o mně Patrick něco navykládal?
„Jinak, s Michaelem se už znáš a... Á, zdárek White!" pozdravil Patrick vysokou dívku, která přišla z vedlejší místnosti. Ta mě vyvedla z míry úplně. Měla na sobě bílé prostříhané kalhoty, černé tílko a vysoké kanady, to ale nebylo to, co vypadalo tak divně. Divné byly její vlasy, které byly modré. Tak výraznou modrou jsem ještě nikdy na nikom neviděla. Ve rtu měla černý kroužek a z krku dolů zjevně až na břicho jí vedlo tetování jakéhosi draka.
„White, tohle je Dee. Dee, tohle je White, Michaelova slečna," představil nás. White přišla až ke mně (byla stejně vysoká jako Michael s Patrickem) a také mě objala.
„Ahoj, Dee," řekla jemným hlasem a to mě opět překvapilo. Myslela jsem si, že dívka jako ona bude mluvit nějak hrubě, ale to vůbec nebyla pravda.
„Tak co? Jdem se dívat na ten film, nebo co?" houkl Thomas, který už netrpělivě seděl v křesle, a všichni ostatní souhlasně zabručeli.
„Dee, sedni si zatím na gauč, Patrick přijde za chvíli!" houkl na mě Michael, těsně před tím, než popadl Patricka za rukáv bundy a odtáhl ho do vedlejší místnosti. Jejich milé chování (to, jak se se mnou bavili, aniž by mě vůbec znali) mě děsilo. Prostě děsilo.
Opatrně jsem se posadila na konec gauče, vedle Lucase a Charlie, kteří se dělili o jednu skoro prázdnou misku s popcornem. Pořád jsem nervózně těkala očima sem a tam, dokud se Patrick opět nevrátil a neposadil se vedle mě. Naráz jsem se cítila víc v klidu, protože jeho jsem konec konců znala trochu líp.
„Co to bude za film?" zeptala jsem se ho a on jen pokrčil rameny.
„Jaký máš zatím pocit?" šeptl.
„Fajn," zamumlala jsem tiše skrz obrovský knedlík v krku. Necítila jsem se nepříjemně, jen jsem nebyla úplně ve své kůži. Patrick nahmatal mou ruku, jemně ji stiskl a usmál se na mě, na znamení toho, že nemám být nervózní.
Naráz jsem si uvědomila, že jsem byla hloupá, když jsem na něj byla zlá. Pravda byla ta, že i on byl mnohdy uštěpačný, ale přece jen se mi celou dobu snažil dát najevo svou přítomnost a já ho odmítala.
„Panebože, já to nechci, vždyť je to sračka," houknul Thomas, když Michael chytil do ruky cédéčko.
„Tak co si chcete pustit? Vy se vůbec neumíte rozhodnout! Nejdřív chcete Spidermana, potom Rychle a Zběsile, a nakonec vlastně ani jedno!" zahulákal už naštvaně Michael a mě připadalo, že ještě chvíli bude takhle zuřit a určitě něco rozbije. White přešla ke stojanu na cédéčka a začala se v nich horečně přehrabovat, než se dala do hlasitého smíchu.
„Ty tady máš Lvího krále?" neodpustila si a Michael malinko zrudnul.
„Lví král je boží!" vypískla Charlie a Patrick se nadšeně přidal.
„Jo! Lví král je dobrej!"
„No tak fajn. Kdo chce Lvího krále?" povzdychnul si Michael. Když moje, Patrickova, Charliina, Lucasova i Whiteina ruka vystřelila do vzduchu, Thomas s Michaelem byli nuceni se poddat, a tak tedy začalo naše filmové odpoledne.
Jaká je rada na příště?
Nikdy, ale opravdu NIKDY se s metalisty nedívejte na Lvího krále.
Ne jen, že skoro všichni hromadě zpívali písně vyhrávající v průběhu filmu (Hakuna Matata byla zjevně jedna z nejoblíbenějších), ale když se ztratil Simba, Charlie se skoro rozbrečela, takže jí Lucas musel utírat falešné slzy, a při závěrečném boji horečně fandili a povzbuzovali Mufasu.
Připadala jsem si jako v blázinci. Ale i přes to všechno se uvnitř mě rozlévalo teplo. Protože když jsme odcházeli, každý mi věnoval přátelské objetí.
A já tak měla pocit, že jsem si konečně našla přátele.
------
obrázek v médiích: Ariana Barrington
Music: Rammstein- Mein Herz Brennt