U brány jsem byl během několika minut. Celou dobu jsem běžel a ohlížel se, zda se Nicovi nepodařilo dostat z auta a není za mnou.
To se však nestalo.
Ozbrojení vojáci v zelených malcavienských uniformách, kteří hlídali bránu, mi namířili zbraně na hlavu hned, jakmile mě zahlédli.
Zvedl jsem ruce a zastavil několik metrů před nimi: „Jsem Nicolas, jeden z ochranky lorda Carlose, vracím se do služby."
Stále na mě mířili, ale jeden z ozbrojenců odběhl, patrně aby podal zprávu někomu uvnitř.
A ten někdo se za pár okamžiků objevil přede mnou.
Allesio.
Tak zrovna jeho jsem viděl nepotřeboval. My dva jsme se nerozešli zrovna přátelsky. Kvůli mně a Zachovy tehdy skončil ve vězení.
„Nico," zašklebil se, na tváři přehnaně veselý úsměv, který nevěstil nic dobrého. „Tebe bych tu nečekal."
„Jsem tady jménem Marca a Francescy, to oni mě poslali, abych..."
„To určitě," přerušil mě a pokynul dvěma vojákům, aby mě prohledali, zda nejsem ozbrojený. Nebránil jsem se, nemělo to smysl.
„Co se děje?" vykoukl z brány další starý známý.
Antonius mě přelétl pohledem, na tváři překvapený výraz. „Nicolas?" podivil se.
„Jo, ten zrádce se vrátil," ušklíbl se Allesio, zatímco jeho vojáci dokončili moji prohlídku, kterou se ujistili, že u sebe nemám zbraně, odposlouchávací zařízení ani jiné podezřelé předměty.
Jediné, co objevili, byl prsten v kapse mých kalhot.
„To je pečetní prsten lorda Carlose," podivil se Antonius, který sáhl po prstenu a obracel ho v ruce.
„Jaks k němu přišel?" zeptal se.
„Ukradl, co jiného," ušklíbl se Allesio.
„Ne," ohradil jsem se. „Dostal jsem ho od Francescy a Marca. Jednám jejich jménem. Rafael vám lže, chce se dostat na trůn. To on je za celým tím útokem v Sarteřře," vychrlil jsem na ně všechny ty informace doufajíc, že alespoň někdo mi uvěří.
Allesio na to nevypadal a jen se ironicky zašklebil. „Půjdu říct Rafaelovi, koho jsme chytili," řekl a zmizel uvnitř.
Bylo očividné, komu nyní Allesio věrně slouží.
Začínal jsem o tomhle svém úžasném plánu pochybovat.
„Antonie, no tak," pokusil jsem se ještě. „Rafael je psychopat. Nevěřte mu."
Hnědovlasý muž s křivým nosem na mě nerozhodně hleděl. Poté se naklonil blíž a pološeptem pronesl: „Někteří vojáci mají pochyby, ale bojí se jít proti Rafaelovi."
„Ukaž ten prsten těm, co váhají," zaprosil jsem. „Zkus je dostat na naší stranu, na stranu Marca a Francescy. A když to půjde," zarazil jsem se. Můžu mu věřit? Ale co jiného mi zbývalo. „A když to půjde, odvel hlídky ze západního sektoru."
Tam se totiž nacházel ten starý zavlažovací tunel. Tudy se dovnitř pokusí dostat Zach a jeho Ashâriové.
„Ale..."
„Prosím, Rafael chce zatáhnout Melkos do války a upevnit si svoji moc. Marco je pravý nástupce. Pomoz mi, pomoz Marcovi a odměna tě nemine."
Antonius na to nic neřekl, ale viděl jsem, jak váhá.
Víc se dělat nedalo. I když to nezabere, zkusil jsem alespoň něco.
O chvíli později se Allesio vrátil a pokynul vojákům:
„Pán chce, abyste našeho zajatce dovedli k němu."
~~~
Tak a byl jsem zpátky.
Zpátky před honosným sídlem malcavienů, zpátky v překrásně kvetoucích zahradách, které ho obklopovaly.
Kolikrát jsem jimi během svého pobytu tady procházel.
Vojáci mě vedli přímo do domu.
Když jsme šli po rozložitém schodišti, došlo mi, že právě tady jsem se poprvé setkal se Zacharym. Stalo se tak tu noc, kdy se pokoušel s dalšími Ashârijci odrovnat Rafaela.
A kdybych jim to já pitomec tehdy nepřekazil, neměli bychom nyní takové problémy.
Jenomže teď už bylo pozdě plakat na rozlitým mlékem.
Došli jsme až k Rafaelově pokoji, ve kterém jsem nikdy předtím nebyl.
Ten zákeřný had seděl vevnitř za drahým stolem, závěsy zatažené, proto do místnosti nepronikl ani jediný paprsek vycházejícího slunce.
Pokoj tonul v šeru.
Patrně by se ten psychopat proměnil v prach, kdyby na něj dopadlo jen trochu světla, napadla mě analogie s upírem. Toho Rafael se svojí bledou tváří, krví podlitýma očima a černými podivně se kroutící vlasy dokonale připomínal.
Místnost byla plná knih a nejrůznějších spisů, které se povalovaly na poličkách nebo byly uložené ve velké knihovně, která zabírala skoro celou jednu stěnu.
Rafaelovy oči se stočily mým směrem a chvíli mě pozorovaly. Ruce, které jsem měl kovovými pouty znehybněné za zády, mě začínaly nepříjemně brnět.
„Vítám tě zpět, Nicolasi. Nebo bych měl říci Nathanieli?"
Takže Rafael věděl, že jsme dva.
A mě by zajímalo, kdo mu tuhle informaci prozradil. Protože to tajemství donedávna nevěděl ani Marco a pravdu znala pouze Francesca a několik lidí z Argosu.
Kdo z nich asi donáší Rafovi? pomyslel jsem si v duchu.
„Který z vás dvou mě poctil svojí návštěvou?" zeptal se, vstal od stolu a přistoupil až ke mně.
Kostnatými prsty pevně stiskl moji čelist a zblízka mi hleděl do tváře pátrajíc v ní po nějaké drobnosti, která by mu napověděla.
„Vlastně je to jedno," zavrčel nakonec poněkud rozladěn tím, že na to nedokázal přijít.
Pak odstoupil a pokynul svým vojákům: „Zavažte mu oči."
Když tak učinili, vše kolem mě se ponořilo do tmy.
Slyšel jsem dunění a jiné podivné zvuky, potom se mnou smýkli a vedli neznámo kam.
Tedy, já jisté tušení měl.
Šli jsme po schodech dolů, a s každým krokem se vzduch kolem nás ochlazoval, cítil jsem vlhko a zatuchlinu.
Zastavili jsme.
Elektronické pípnutí. Kovový zvuk otevíraných dveří.
Jo, měl jsem tušení, kde se nacházíme.
V Rafaelově podzemní laboratoři.
O té mluvil Zachary, který se však přes bezpečnostní kód nebyl schopen dostat dovnitř. To se podařilo pouze Nicovi, který odtud sebral ten čip.
„Přivažte ho támhle," uslyšel jsem Rafaela, jak přikázal svým vojáků
Na okamžik mi sundali pouta, ale jen proto, aby mi ruce mohli připoutat k okovům na stěně. A nejen ruce ale i nohy.
Stál jsem zády přitisknutý k chladné zdi a nemohl se téměř pohnout, vydaný na milost a nemilost nelítostného psychopata.
„Nechte nás," zaslechl jsem znovu Rafaelův hlas a poté ke mně dolehly kroky. Vojáci odešli.
Asi nechtěl žádné svědky na to, co se tady nyní bude dít.
Nečekaně mi strhl šátek z očí a já se konečně mohl porozhlédnout.
Moderní místnost se vůbec nehodila k architektuře starobylého sídla, které stálo nad touto tajnou laboratoří.
Tahle část musela být postavena teprve nedávno.
Vlastně mi to tady připomínalo operační sál; chladná sterilní místnost bez oken osvětlená pouze umělým světlem zářivek.
Dokonce se zde nacházel i operační stůl, na kterém leželo cosi přikryté bílým prostěradlem. Bílým prostěradlem, kterým prosakovalo několik krvavých skvrn. Raději jsem moc nestudoval, co by se tam mohlo ukrývat.
Na pojízdných stolcích jsem zahlédl všechny možné nástroje, lahvičky s neznámými tekutinami, zkumavky, odstředivky a další přístroje, které jsem neznal a vlastně ani netoužil poznat.
Naprázdno jsem polkl a pohlédl do šílených očí svého věznitele.
„Trochu si spolu pohrajeme," zašklebil se a sáhl na jeden z kovových stolků pro skalpel.
Dobře, tak teď už jsem se začínal bát.
„Zeptám se tě na to, na co jsem se ptal už jednou," řekl pohrávajíc si se skalpelem v ruce. „Kde je můj čip?"
V duchu jsem polemizoval, zda bylo moudré, nechat si tu náušnici s čipem u sebe a donést jí tak Rafaelovi jako na stříbrném podnose. Sice zatím nevěděl, že ji mám, ale on ze mě dříve nebo později pravdu dostane.
Bohužel s tím vším, co se stalo s Nicem, jsem tohle jaksi nedomyslel.
Proto jsem tady nyní stál bezmocný a spoutaný a čekal, jaké krvavé hrátky si pro mě Raf připraví. A ten čip skrytý v mojí náušnici mi byl teď úplně k ničemu.
„Chtěl jsem ti dát sérum pravdy, ale asi to nejprve zkusíme postaru," uchechtl se sadisticky.
„Co je to?" ukázal jsem bradou na bílé prostěradlo na operačním stole ve snaze hrát trochu o čas. Navíc jsem měl pocit, že se ta věc skrytá pod bílou látkou právě pohnula.
Rafael se zasmál a o něco ustoupil.
„Než si začneme hrát, rád ti ukážu, na čem zrovna pracuji," s tím přistoupil k operačnímu stolu a prsty zlehka přejel po zakryté věci, která tam ležela.
„Snažil jsem se přijít na to, jak vyrobit další kontrolní čip, když jste mi s bratrem ukradli prototyp. Bohužel jste zničili i všechny existující plány, proto jsem musel začít od začátku. Ale jsem blízko..."
Poté strhl prostěradlo z operačního stolu a odhalil, co se nachází pod ním.
Málem jsem se při tom pohledu pozvracel a jen stěží udržel žaludek na uzdě.
Bylo to nahé tělo muže, řekl bych mrtvého muže, protože jeho hrudník byl otevřený a stejně tak jeho lebka. Rafael toho nebožáka pitval.
Tedy pitval by ho, kdyby se nezdálo, že ten muž je stále naživu. A přestože ty drobné záchvěvy mohly být způsobené nějakou posmrtnou křečí, když se oči ležícího upřely na mě, poznal jsem, že nějaký zbytek života se v nich ještě nachází.
Musel to být jeden z Rafaelových super vojáků.
„Je naživu?" zeptal jsem se, v hlase mi zněl úděs, odpor a nenávist. Rafael byl skutečně šílený a sadistický magor.
„Prozatím," poznamenal zamyšleně jako by v duchu dělal nějaký složitý výpočet. „Dokud účinkuje sérum. Až z něj vyprchá, zemře."
„Ty zrůdo," zasyčel jsem. „Všichni ti, co vypili to tvoje sérum, později zemřeli. Jaký to má pak smysl?"
„Nezemřeli kvůli tomu séru," odvětil a když teď se mou mluvil, vypadl skoro normálně. Ne jako krvelační psychopat. Nyní více připomínal vědce, který se snaží přijít na řešení nějakého problému.
„Zemřeli, protože utrpěli příliš rozsáhlá zranění, která se nedala přežít. Ale pokud bych je dokázal ovládat a zastavit dříve než se příliš poškodí, nemuselo by se to stát."
„Poškodí? Jsou to lidé." Pohlédl jsem na ležícího muže, jeho oči se vpíjely do těch mých prosíc o pomoc. Ale já mu pomoci nemohl.
Ale možná... A v tu chvíli mi došlo, že jsem dostal šanci. Malou šanci, minimální šanci, kterou mi Rafael svou neopatrností nabídl.
Možná by ten voják dokázal pomoci mně.
Věděl jsem, že mám jen jeden pokus, jen jednu šanci a já se ji chystal využít. Hodlal jsem na to vsadit vše.
„Zabij ho!" poručil jsem tomu polomrtvému super vojákovi, jehož tmavé oči pořád sledovaly můj obličej. „Zabij Rafaela!"
A muž na stole na tenhle můj rozkaz opravdu zareagoval.
Jeho ruka vystřelila tak rychle, jak bych od umírajícího nečekal, a v následujícím okamžiku chytil Rafaela pod krkem.
V duchu jsem už jásal. Zbývaly pouhé vteřiny, aby tomu psychopatovi jeho vlastní výtvor zlomil vaz.
Rafael, celý brunátný v obličeji, se ohnal skalpelem, co svíral v ruce, a udělal jedinou věc, která ho mohla zachránit.
Duchapřítomně přeťal super vojákovi přesným řezem míchu na krku. Oči toho muže na mě dál bezmocně hleděly, když jeho ruka povolila svůj smrtící úchop a s žuchnutím spadla zpět na stůl jako kus mrtvého masa.
Stále žil, ale s přerušenou míchou již nemohl ovládat svoje končetiny.
Rafael se držel za pochroumané hrdlo a snažil se popadnout dech.
Zatraceně. Stačilo málo a vyšlo to.
Ty zcela šílené oči se stočily na mě. V ruce pořád držel zakrvácený skalpel a já nepochyboval, že pomsta za to, co jsem právě udělal, bude krutá.
V jeho výrazu jsem však nečetl vztek. Naopak. Začal se smát jako naprostý šílenec, kterým bezesporu byl.
„Tys mi ho přinesl? Můj čip? Musíš ho mít u sebe."
Přiskočil ke mně a přitiskl mi ostří skalpelu ke krku. „Kde je?"
Přitlačil ještě o něco víc, čepel se zakousla do kůže a já cítil, jak mi z rány pomalu vytéká krev.
„Víš co, neříkej mi to," rozesmál se znovu. „Najdu si ho sám. Rozbalím si tě jako vánoční dárek, odřezu z tebe kousek po kousku, dokud to nenajdu. Bude to zábava."
Jak pro koho, pomyslel jsem si a hleděl mu do očí odhodlán neukázat ani náznak strachu.
Ale ruce se mi chvěly a uvnitř mě se všechno svíralo ledovým děsem.
Navíc jsem to pěkně podělal. Teď už Rafaela nic nezastaví. Teď už ten čip najde. A pak bude konec.
Vyrušil nás voják, který vstoupil do místnosti.
„Co je?" utrhl se na něj Rafael podrážděně. „Nepřeji si být rušen!"
„Velmi se omlouvám, můj pane," oslovil ho muž, oči upínal někam do země. „Máme dalšího z nich. Vzdal se nám dobrovolně."
Ne. To ne.
„Výborně," rozveselil se nad tou novinkou Rafael a pohlédl na mě. „Bude to ještě zábavnější než jsem čekal."
Ne, ne ne.
Nico, prosím tě, že jsi za mnou nešel? Že jsi neudělal takovou pitomost? Protože, kdo jiný to mohl být?
Proč jste se se Zachem nedrželi původního plánu?
„Přiveďte ho sem."
Během několika okamžiků skutečně přivedli druhého zajatce.
Stejně jako já předtím měl spoutané ruce za zády a zavázané oči.
A ne, nebyl to Nico.
Byl to Zachary.