„Zachary," šeptal jsem jeho jméno, zcela omámený tímto okamžikem dokonalého štěstí. Okamžikem, který jsem si chtěl navždy vyrýt do paměti.
Chtěl jsem si zapamatovat tuhle nádhernou chvíli v Zachově náručí, zatímco se naše nahá těla tiskla k sobě a my lapali po dechu po přestálé námaze, velmi příjemné námaze.
Shrnul jsem mu zbloudilý pramen ze zpocené tváře a hleděl do jeho modrých očí, ve kterých se zračily všechny možné emoce. A zřetelně se tam zrcadlila také láska.
„Řekni mi to," vybídl jsem ho potichu stále ležíce v těsném objetí neboť ani jeden z nás toho druhého nechtěl pustit.
Oba jsme totiž věděli, co bude potom. Oba jsme chtěli prodloužit tuhle dokonalou chvíli, než nás dožene okolní svět. A dopadne na nás drsná realita, která se blížila stejně rychle jako se blížilo svítání.
„Řekni mi ta slova, vím, že na to myslíš," poprosil jsem ho znovu.
Dál na mě hleděl, jeho oči mluvily za něj, ale nahlas tu myšlenku nevyslovil.
„Nemá to smysl. I když to řeknu, nic to nezmění."
Měl pravdu. Nezmění to nic na tom, že do svítání zbývalo jen pár hodin a poté nás čeká sebevražedná mise s cílem odstranit nebezpečného psychopata schopného čehokoli.
Nezmění to nic na tom, že i když se nám náhodou podaří přežít a úkol splnit, Zachary mě tak jako tak opustí.
Snažil jsem se nepodléhat beznaději, ale všechny ty pocity marnosti mě začínaly přemáhat.
Jako by to Zach vytušil, přitiskl si mě k sobě natolik pevně, až to zabolelo, a pak zašeptal ta slova, která jsem od něj chtěl slyšet:
„Miluju tě, Nathe."
Do očí se mi tlačily slzy a já stiskl víčka k sobě snažíc se kontrolovat všechny ty protichůdné emoce. Lásku a štěstí, že to Zach nakonec opravdu řekl, společně se smutkem a lítostí, protože jsem věděl, že mezi námi to stejně skončí.
„A teď se trochu prospi. Máme necelé dvě hodiny, než budeme muset vstávat."
Chystal jsem se namítnout, že nechci naše poslední okamžiky strávit spánkem, navíc jsem byl přesvědčený, že ani neusnu. Ale když jsem se uvelebil v Zachově náručí, když jsem si opřel hlavu o jeho rameno a on přes nás přehodil přikrývku, padla na mě taková únava, že jsem se ihned začal propadat do říše snů.
Probudil jsem se o nějakou dobu později. Připadalo mi, že to muselo být jen pár minut, ale patrně jsem spal déle. Ve stanu stále panovala tma, ale zvuky zvenku mě utvrdily v tom, že tábor je již na nohou.
A Zachary také.
V okolním šeru jsem zahlédl jeho pohybující se siluetu.
„Kolik je hodin?" zachraptěl jsem a promnul si ospalé oči.
„Půl páté," odpověděl a rozsvítil. „Musíme jít."
Přivřel jsem oči oslněn náhle ostrým světlem svítilny. Ale jakmile jsem si přivykl, zapátral jsem po svém oblečení.
Zach už byl připravený a narychlo si splétal vlasy, aby mu nepadaly do tváře. Taky jsem se začal oblékal a při tom se pokoušel zahnat strach, který se mě pomalu zmocňoval.
Do stanu nakoukl Nico.
„Doufám, že jste oblečení," prohodil místo pozdravu a když se ujistil, že neuvidí nic nevhodného, vstoupil dovnitř.
„Plán je všem jasný?" zeptal se.
„Jo, bohužel," povzdechl si Zachary a pak se nesouhlasně zadíval na Nica. „Pořád si myslím, že je to pitomost, Nicolasi. Jediné, čeho docílíš, je to, že tě Rafael chytí."
„To je dost možné."
„A bude tě mučit, dá ti sérum pravdy nebo tě předhodí těm svým monstrům."
„I to se může stát," pokýval hlavou Nico nevzrušeně. „Ale nezabije mě. Protože máme něco, co on potřebuje."
Diskuze o logičnosti a absurditě tohoto Nicova plánu proběhla již včera večer, ale pravda byla, že to, co navrhoval, ať se to zdálo sebevíc šílené a riskantní, dávalo smysl.
Jak dostat někoho do hlídaného sídla Malcavienů, když okolí bylo zabezpečené tak dokonale, že dovnitř nemohla proklouznout ani myš?
Přece tak, že tam nakráčíte hlavní bránou.
Nico stále patřil ke Carlosově ochrance a proto by ho dovnitř měli pustit. Samozřejmě bylo vysoce pravděpodobné, že ho zatknout a odvedou k Rafaelovi.
Ale současně mu to poskytne šanci dostat se tam a zhodnotit situaci vevnitř. Navíc Nico získal od Francescy pečetní malcavienský prsten, důkaz toho, že jednáme ve jménu Marca a Carlose a Rafael je samozvanec.
Jestli to ale bude stačit, aby Nico přesvědčil vojáky obrátit se proti Rafaelovi, o tom jsme všichni pochybovali.
Zach oproti tomu navrhoval proniknout do sídla starým odvodňovacím tunelem, který celé týdny používal on. Ale tato cesta byla podle zpráv Ashârijů již několik dní bedlivě střežena a při pokusu o vniknutí dovnitř by proto došlo ke krveprolití.
Nicolasův plán se tak zdál jako lepší možnost. Ovšem pro Nica to představovalo extrémní riziko a Zachary s tím od začátku nesouhlasil.
A nesouhlasil by daleko víc, kdyby jen tušil, co plánuju já. Avšak já o svém soukromém plánu nikomu nic neprozradil.
„Jak myslíš," povzdechl si Zachary rezignovaně a potom stáhl Nicolase k sobě, aby ho mohl obejmout. Tentokrát se můj bratr nebránil a i on Zacha pevně sevřel v přátelském objetí.
„Buď opatrný a jestli tam zemřeš, nikdy ti to neodpustím," popřál mu snažíc se tou poznámkou přebít jakékoli emoce, které v něm vzbuzovala myšlenka, že Nico se dobrovolně vydá do spáru psychopata.
„Pro tohle jsme byli vycvičeni, vím co dělat," pokoušel se ho uklidnit Nico. „Ty počkej s ostatními na pozicích a pak přejděte k druhé části plánu."
Zach přikývl.
„A dohlédni mi na bratra," dodal ještě.
„To mi nemusíš říkat dvakrát," usmál se Zachary a nato mě vzal za ruku. „Pojď, Nathe, ty pojedeš se mnou a..."
„Dovezu Nica k bráně," přerušil jsem ho a bez mrknutí oka vydržel Zachův zkoumavý pohled.
„Ale to měl udělat Masud," namítl můj černovlasý milenec.
„Já vím, ale chci to udělat já. Setkáme se spolu pak na domluveném místě."
„Dobře," souhlasil Zach, ale já viděl, že mu na tom něco nehraje. „Setkáme se tedy až tam a ty...," znovu se dlouze podíval na Nica marně hledajíc slova.
„Radši už běž, ty cvoku," povzdechl si.
„My dva se udivíme potom," zopakoval mi. Všechno ve mně se sevřelo, nepříjemný pocit mi stáhl žaludek.
„Jo, uvidíme se potom," vypravil jsem ze sevřeného hrdla a snažil se udržet svoje pocity na uzdě, abych se neprozradil.
Nakonec jsem se stejně neovládl, zčistajasna se vrhl Zacharymu do náručí a políbil ho.
Prudce, divoce, zoufale.
Promiň mi to, promiň mi to, opakoval jsem si v duchu, protože jsem věděl, že tohle k němu není fér.
„Nathe?" zeptal se zaskočen mou zvláštní reakcí. Hleděl mi do očí plných slz, které jsem se marně pokoušel potlačit.
Nato jsem se rychle vyprostil z jeho objetí a vyrazil pryč, aby nepoznal, že jsem mu lhal.
Protože já na to setkání s ním už nedorazím.
~~~
Cesta autem k hlavní bráně sídla trvala asi půl hodiny. Řídil jsem já a v duchu se připravoval na to, co musím Nicolasovi říci.
Ale ne dříve než budeme na místě.
Cesta ubíhala v tichosti, ani Nico nepromluvil, zdál se ponořený hluboko ve svých myšlenkách.
Teprve, když jsme zaparkovali ve stínu lesa na dohled hlavního sídla, se zeptal: „Proč jsi se mnou chtěl jet ty?"
I teď v pět ráno a těsně před rozbřeskem, byl dům osvětlený a u hlavní brány se pohybovaly stráže.
„O čem s tebou mluvila Francesca?" odpověděl jsem na jeho otázku svou vlastní.
Na pár vteřin zavládlo ticho, teprve po nějaké době Nico řekl: „Chtěla se rozloučit a dát mi ten prsten."
„Miluješ ji," poznamenal jsem. „Miluješ Francescu."
Na odpověď jsem tentokrát čekal pěkně dlouho a patrně bych se jí nedočkal. „A ona miluje tebe," dodal jsem tedy po dlouhém mlčení.
„To ti řekla?" pohlédl na mě Nicolas s údivem ve tváři.
„Přímo ne, ale bylo to dost očividné." A já již nepotřeboval znát odpověď na svoji původní otázku, podle bratrova rozzářeného obličeje jsem poznal, že Nico je do Francescy blázen.
„Můžu vidět ten prsten?" požádal jsem ho a Nicolas bezmyšlenkovitě sáhl do kapsy a ten prsten mi podal.
Obracel jsem zlatý kroužek v dlani a prohlížel si dva propletené hady vyobrazené na pečeti.
„I kdybychom k sobě něco cítili, ona je zasnoubená s Oliverem," promluvil, čímž mi potvrdil, že jeho myšlenky pořad bloudí u Francescy.
„Asi oba tušíme, že pokud se Oliver s někým z rodiny Malcavienů sblíží, bude to spíš Marco," ušklíbl jsem se.
„Pravda," pousmál se. „Možná by nám to mohlo vyjít."
„Určitě, věřím tomu."
„Hm," znovu se tak zamilovaně usmál. Strašně moc jsem mu přál, aby jim to vyšlo. „Když to tady přežiju a to není moc velká šance, tak jí to řeknu."
„Tys... Ona to neví?" podivil jsem se. Popravdě jsem si myslel, že mezi Nicem a Francescou již nějaký románek probíhá, ale patrně byli hlavně spojenci a nikoli přímo milenci, což jsem si celou dobu myslel.
Ale co není může být. Oba by o to očividně stáli.
Strčil jsem pečetní prsten do kapsy kalhot a zhluboka jsem se nadechl.
A teď ta druhá věc.
„Nenechám tě tam jít."
„Cože?" nechápal Nicolas, který se doposud zaobíral myšlenkami na Francescu. „O čem to mluvíš?"
„Nenechám tě, aby ses obětoval."
„Ale...tys přece s mým plánem souhlasil...říkal jsi, že..." Nico byl dokonale zmatený.
Ano, chtěl jsem, aby uvěřil, že s jeho plánem nemám problém. A já vlastně neměl, jen jsem si ho poupravil po svém.
„Souhlasím s tvým plánem, ale uděláme v něm drobnou změnu. Půjdu tam já, ne ty."
„V žádném případě," odmítl rezolutně. „To ti nedovolím a Zachary... To mu nemůžeš udělat. On čeká, že se k němu vrátíš."
„Jaký je v tom rozdíl? Náš vztah stejně nemá budoucnost. Ale ty s Francescou...,"
Chytil mě za zápěstí a pohlédl mi zpříma do očí: „Chceš riskovat život, protože se cítíš mizerně kvůli Zachovi a máš zlomené srdce? To je pěkná blbost."
„Ne, dělám to, protože nechci, aby tam šel můj bratr," odsekl jsem ostře a vytrhl se mu. „Není důvod, abys to byl ty. Naopak dává větší smysl, abych šel já."
„To teda ne. Já tady mám výcvik a zkušenosti."
„Právě, bude tě potřeba jinde. Pomoz Zachovi. Nechat se chytit a dovést k Rafaelovi dokážu i já."
„Blbost," odmítl naštvaně. „A dál se o tom nemíním bavit, ztrácíme čas. Ty se vracíš k Zacharymu a já jdu navštívit Rafa."
Věděl jsem, že nebude souhlasit, proto jsem měl připravený záložní plán.
Nečekaně rychle jsem vystoupil z auta a klíči na centrální zamykání uvnitř Nica zavřel.
Nicolas automaticky sáhl po manuálním odemykání, ale na to jsem byl připravený a trochu si dopředu pohrál s ovládáním.
A tímto jednoduchým trikem jsem svého bratra zavřel v autě jako ve vězení.
Avšak vzhledem k jeho zkušenostem jsem nečekal, že by ho to zastavilo na dlouho. Nakonec se ven dostane. Ale mně stačilo pouze pár minut, abych doběhl k hlavní bráně. Potom už nezmůže nic.
Nico začal bušit do dveří a hned poté se snažil loktem rozbít okénko. Asi bych se měl pohnout.
„Nathe!" zakřičel na mě ze všech sil, ale jeho hlas byl výrazně utlumený, jak vycházel z uzavřeného auta.
Věděl jsem, že musím pokračovat, že nemám čas, přesto jsem se otočil.
„Nathe, prosím, nedělej to," křičel Nico, jeho tvář byla směsicí pocitů, kterým dominoval vztek a strach. „Nathe, tohle je pitomost!"
„Budu postupovat podle tvého plánu. Ty se vrať k Zachovi a dokončete svoji část," odpověděl jsem tak klidně, jak jen jsem v této situaci dokázal. Klíčky od auta jsem položil na přední kapotu. Až se Nico dostane ven, bude je potřebovat, aby mohl dojet na domluvené místo.
„Nedělej to, Nathe. Mysli na Zacha. On mě zabije, až se to dozví. Tohle by ti nikdy nedovolil."
Při vzpomínce na Zacharyho mi vstoupily do očí slzy. „Já vím, proto jsem mu nic neřekl," vypravil jsem ze sebe tak potichu, že mě Nico patrně neslyšel. Nato jsem dodal hlasitěji: „Vyřiď Zachovi, že..." opět jsem se zarazil.
Že co? Že jsem mu nechtěl lhát? Že ho miluju? Že bych si přál zůstat s ním? To všechno věděl. Co víc se dalo říci?
„Vyřiď mu, že mě to mrzí," řekl jsem nakonec, slzy mi tekly po tvářích. „A ty mi to taky promiň, bráško."
S tím jsem se otočil a nedbaje dalších Nicových proseb se rozběhl směrem k sídlu Malcavienů, přímo do Rafaelových spárů.