Místnost, kde jsme se ocitli, byla ta nejluxusnější, kterou jsem na základně Argosu doposud spatřil.
„Oliverova soukromá kancelář," zašeptal mi do ucha Zachary, když nás vojáci uvedli dovnitř.
Jediné, co tento pokoj postrádal, byla okna. Jinak měl naprosto všechno. Drahý koberec, ještě dražší nábytek, na zakázku dělaný stůl, bar plný nejlepšího alkoholu. A dominantou místnosti byla velká kožená pohovka, na které seděl sám velký Oliver, v ruce skleničku něčeho co připomínalo brandy a na rtech podezřele milý úsměv.
Úsměv, který patřil Marcovi. Černovlasý mladík si k Olimu ihned přisedl, zatímco nás tři nechali vojáci stát uprostřed místnosti.
Nový vůdce Sarterry opravdu působil jako někdo úplně jiný. Ne jako ten nepřístupný a arogantní kretén. Teda, on jím asi byl i nadále, jen nyní vypadal spokojeně, uvolněně a v nejlepší náladě. Bíla košile, co měl na sobě, byla ležérně rozepnutá, čímž bystrému oku neuniklo, že také na jeho krku a hrudi se vyjímá několik fialových flíčků.
V duchu jsem Marcovi pogratuloval.
Protože tu obrovskou Oliverovu změnu zajisté zapříčinil právě Carlosův synek a jeho plné a krásně vykrojené rty. Které patrně nepoužil pouze k diskuzi s našim vůdcem, ale též k daleko vynalézavějším činnostem. Takovým, které na Oliho tváři s jindy nafučeným a přezíravým výrazem vyčarovaly tenhle sluníčkový úsměv šťastného štěněte.
Samozřejmě, to celé mohl být trik, ale nepovažoval jsem Olivera za natolik inteligentního, aby tohle dokázal nafingovat. Ten jeho rozzářený výraz zkrátka nemohl být pouhá přetvářka.
V pokoji se s námi nacházelo také několik vojáků, ale ty k mému překvapení, nechal Oliver poslat pryč. Prý aby naše tajné jednání nikdo neodposlouchával. Což naznačovalo, že v místnosti nejsou ani kamery.
Opravdu nám tak důvěřoval, že zůstane o samotě nejen se synem Carlose Malcaviena, ale hlavně s námi třemi? Na druhou stranu jak já tak Nico se Zacharym jsme měli ruce spoutané za zády a Oliver byl ozbrojen. Jenom pitomec by se ho za těchto okolností pokusil napadnout.
Nicméně zrovna Zach, který se svým rozbitým obličeje, vrhal na Olivera nevraživé pohledy, vypadal, že by to klidně risknul.
Ovšem i on věděl, že teď je v našem nejlepším zájmu vyslechnout si Oliho návrh.
„Takže jaký je váš plán?" prolomil Nico ticho.
Oliver neochotně odtrhl pohled od Marca, na kterého se nemohl vynadívat, a trochu tajemně se pousmál, když Nicolasovi odpověděl:
„Ještě čekáme na jednoho člena tohohle našeho spikleneckého jednání."
Všiml jsem si, že ruka černovlasého mladíka spočinula na Oliho stehně a vůbec ti dva vypadali, že by nejraději dělali něco úplně jiného, než zachraňovali svoje dvě země před psychopatickým Rafaelem.
Konečně do místnosti vstoupila poslední osoba, na kterou jsme čekali.
Francesca.
Viděl jsem, jak se Nicovi rozzářily oči, když ji zahlédl a já se v duchu musel pousmát.
„Má paní," promluvil Nicolas jako první marně se snažíc zakrýt jak je šťastný, že dívku vidí.
„Nico," potichu vyslovila jeho jméno, i ona se jen stěží bránila dojetí. A stačila pouhá dvě bratrova slova, aby ho poznala. V ten okamžik mi došlo, že jsem nikdy neměl šanci Francescu oklamat. Ona věděla, že nejsem Nicolas hned od chvíle, co jsem na ni prvně promluvil tenkrát v zahradě.
A přestože bylo zřejmé, že Nicolas a Carlosova dcera by si nejraději padli do náruče a přivítali se se vším všudy, oba zachovali dekorum.
Dvorní dáma, která doprovázela Francescu, pomohla své paní do volného křesla.
„Běž, Gino, počkej na mě venku," poslala poté svoji přítelkyni pryč.
Rudovlasá dívka přikývla a odběhla.
„Jak je na tom otec?" zeptal se starostlivě Marco.
„Jeho stav je stále kritický, je v umělém spánku," odvětila jeho sestra posmutněle.
Marco přikývl, po jeho veselé tváři přelétl stín obav. Dokonce i Oliver projevil jistou účast, když Carlosově synovi stiskl povzbudivě ruku. To bych od něj nečekal ani v nejmenším.
„Takže teď už konečně ten plán," ozval se netrpělivě Zachary.
Oliver si mého prostořekého přítele změřil tím svým typicky nabubřelým výrazem a pak odsekl: „Ty raději mlč a buď rád, že jsem tě nenechal popravit."
Zach se pobaveně zašklebil, podobné výhrůžky asi od Oliho slyšel často a hlavu si z nich nedělal. Přesto jsem na něj vrhl pohled s prosbou, aby se krotil. Vážně teď nebyla vhodná doba na to, aby ti dva dávali průchod svým antipatiím.
Nyní bylo potřeba se domluvit a spolupracovat. Pokud něco takového vůbec bude možné.
Po tisíce let trvala strašlivá válka mezi národy Spartanů a Marcavienů, desítky generací nepoznaly mír a klid...
Vzpomněl jsem si na frázi, kterou jsem tolikrát četl v historických knihách. A my teď byli tady. Na jednání, které mohlo usmířit naše země. Nebo je uvrhnout zpět do další války.
Uvědomovali si všichni zde důležitost této chvíle?
„Rozhodl jsem se, že té vaší historce uvěřím," začal Oliver důležitým tónem.
„To je dost," prohodil polohlasně Zach, z hlasu mu kapal sarkasmus.
Oli se naštěstí rozhodl jeho poznámku ignorovat a pokračoval namyšleně opájejíc se vlastní důležitostí: „Jestli má mít Sarterra a Melkos naději na mírové řešení téhle krize, musíme jednat rychle."
„Zruš mobilizaci a odvolej vyhlášení války. A je vyřešeno," vložil se do toho opět Zach, který prostě nevěděl, kdy má mlčet.
„Tak jednoduché to bohužel není," předběhl Olivera v odpovědi Marco, aby předešel vyhrocení celé situace, ke které se schylovalo.
„Náš otec Rafaela pověřil, aby převzal správu nad Melkosem během naší nepřítomnosti," promluvila Francesca. „A Rafael už vyhlásil válečný stav. Na mírové jednání nepřistoupí, není to v jeho zájmu."
„Tak nechme Marca a Francescu odjet domů," navrhl jsem, „ať převezmou vládu do svých rukou a odstaví Rafaela od moci. Vždyť Marco je oficiálně Carlosův následník."
„Podle našich zpráv má Raf pod palcem celou armádu, nemůžeme se vrátit domů bez toho, aniž bychom měli jistotu, že nás Rafael nenechá odstranit, hned jak překročíme hranice," vložil se do toho Marco.
„Navíc všude rozhlašuje, že jsme byli kompromitováni a donuceni spolupracovat se Spartany," doplnila jeho sestra. „Za téhle situace je nebezpečné vydat se zpět. Dokud je u moci Rafael, nezmůžeme nic."
„Takže, co přesně chcete po nás?" zeptal se Nico a já si všiml, jak se Francesca zachvěla, když zaslechla jeho hlas. Pak však odhodlaně pronesla:
„Potřebuji, abyste dokončili to, za co jsem si zaplatila Zacharyho a Ashârije. Zabili Rafaela."
„Ovšem, má paní," poklonil se Zach pokorně, přestože tu úklonu nemohla dívka vidět. „Vaše přání splníme."
„Neřekl bych, že se ten Ashârijec dokáže chovat takhle uctivě, mě do očí uráží a před tvojí sestrou poklonkuje," zaslechl jsem Olivera, jak šeptá do ucha Marcovi.
Ten se usmál a ještě tišších hlasem mu něco odpověděl, jeho ústa tak blízko Oliho tváře, že se skoro dotýkala.
Nezachytil jsem, co mu Marco řekl, ale oba se pak tomu svému soukromému vtipu zasmáli.
Měl z toho smíšené pocity. Opravdu jsem nevěděl, co si o tom celém myslet. Ti dva spolu. Divné. A ne, nežárlil jsem nebo něco takového, to jen ta dvojice působila velice nesourodě.
„Pošlete s námi nějaké vojáky?" zeptal se Nico.
„Všechno je přísně tajné," ozval se Oliver. „Sarterra se od toho musí distancovat a pokud vás chytí, popřu, že jsem o tom cokoli věděl."
„Jasně," zašklebil se Zachary. „Jak jinak. Takže jsme v tom sami."
„Ano, jste v tom sami," odvětil Oliver a sladce se na Zacha usmál. „A máte pouze 72 hodin na to Rafaela zlikvidovat a předat moc do Marcových rukou. Pokud se tak nestane, už ani já nebudu schopen válce zabránit."
Vážně skvělý. Navíc to mohla být past.
„Tady," vytáhla Francesca z kapsy svého dlouhého kabátu malou plastovou ampulku červené tekutiny a držela ji tak, abychom na ni viděli. „To je vzorek vína, které jsme přivezli z Melkosu. Všechny láhve byly kontaminovány neznámou složkou. Předpokládám, že tím Rafaelovým sérem."
„Všechny láhve?" vydechl jsem vyděšený představou, co by se stalo, kdyby to víno požil ještě někdo další. Totální chaos a masakr. Co měl asi Rafael v plánu?
„Co se stane s Francescou a Marcem, pokud selžeme?" zajímal se Nico, jeho pohled upřený na černovlasé dívce a ta, snad jako by věděla, že se na ni Nicolas dívá, lehce zčervenala.
„V tom případě," odpověděl Oliver a já viděl, jak stiskl ruku Marcovi sedícímu vedle něj, „jsem připraven nabídnout lordu Carlosovi a jeho dětem politický azyl."
„Aha, takže, jenom abych si to ujasnil," promluvil Zachary, který zkrátka nedokázal Oliho neprovokovat. „Vy zůstanete tady pěkně v teple schovaní a nás tři vyšlete na sebevražednou misi."
„Pochopils to správně," zašklebil se na něj Oliver vesele.
„My věříme, že to zvládnete," řekla potichu Francesca. „Protože dokud je Rafael naživu, nikdo není v bezpečí."
„Vše je připraveno k vašemu odjezdu," promluvil znovu Oliver, který vypadal, že se nemůže dočkat, až nás odsud vypakuje. „Bližší detaily s vámi dojednají moji lidé."
Nato přivolal zpět svoje vojáky, aby nás eskortovali pryč.
„Ráda bych ještě o samotě mluvila s Nicolasem," ozvala se Francesca.
Ta žádost Olivera viditelně zaskočila. Všiml jsem si, jak si vyměnil tázavý pohled s Marcem.
Na druhou stranu, i kdyby snad tušil, že mezi Nicolasem a Francescou něco je, nevěřil jsem, že by mu to nějak zvlášť vadilo. Ne teď, když byl zcela okouzlen jejím bratrem.
„Ovšem," souhlasil nakonec a kývl na svoje muže, aby Nica pustili.
„Necháme vás o samotě," nabídl dokonce Oliver velkoryse, poté se zvedl z pohovky a natáhl ruku směrem k černovlasému mladíkovi, aby mu pomohl vstát také.
Když pak procházeli kolem nás, zaslechl jsem Marcova slova: „Slíbils, že mi ještě ukážeš..."
Co Oliver slíbil, že mu ukáže, jsem se již nedozvěděl. Se Zachem nás vyvedli ven a uvnitř zůstal pouze Nicolas s Francescou.
„Co myslíš, že se tam bude dít?" prohodil jsem šeptem směrem k Zacharymu, když jsme doprovodu Oliverových vojáků směřovali chodbou neznámo kam.
„Jak znám tvého bratra, tak vůbec nic," zasmál se. „Protože Nico se za všech okolností chová jako dokonalý gentleman."
Musel jsem s ním souhlasit, přestože jsem byl stále zvědavý, co natolik důležitého potřebovala Francesca Nicolasovi sdělit o samotě.
Zach se ke mně naklonil, jeho horký dech mě zahřál na tváři, když zašeptal: „Zato kdybych já měl možnost být s tebou o samotě v místnosti bez kamer, nebylo by sebemenších pochyb o tom, co by se tam dělo."
Ten příslib pronesený Zacharyho hlubokým hlasem stačil, aby mi jiskřičky vzrušení projely celým tělem. Od té noci v ashârijském táboře jsme neměli příležitost strávit žádný čas v soukromí a kromě několika polibků mezi námi k ničemu nedošlo.
Taky mě Zachova blízkost citelně chyběla a kdykoli jsem si vzpomněl na tu divokou noc, toužil jsem si ji zopakovat.
V duchu jsem si slíbil, že jestli následující dny náhodou přežijeme a splníme tuhle nebezpečnou misi, pořádně si ten nedostatek intimností se Zachem vynahradíme.
Jenomže hned poté mi došlo, že pokud skutečně uspějeme, Zachary odejde.
Opustí mě a vrátí se k Ashârijům.