Přestože jistota s jakou Nico složil k zemi toho vojáka, co mě přišel odvést, by nasvědčovala, že na něm týdny v kómatu nezanechaly žádnou větší stopu, opak byl pravdou. V tu prvotní chvíli patrně zafungoval naučený dril a reflex, díky kterému toho muže zneškodnil.
Ovšem hned, jak se pokusil vstát z postele, bylo znát, že nohy ho sotva udrží a jeho pohyby nejsou zdaleka tak koordinované, jak by měly.
Kdybych ho nepřidržoval, patrně by se nezvládl ani postavit.
„Jsi v pohodě?" zeptal jsem se s obavami.
„Jo, jen se potřebuju trochu vzpamatovat. Jak dlouho jsme byl mimo?"
„Několik týdnů."
Přikývl, jako by něco takového čekal.
„Takže oni tě do toho taky zatáhli, co? Kolik toho víš?"
„Dost na to, abych si dokázal spočítat, že musíme rychle pryč."
Nicolas to nijak nerozporoval. Oba jsme dobře věděli, že se nemůžeme zdržovat. Ošetřovna byla jistě nějakým způsobem monitorována a brzy sem museli vtrhnout další vojáci.
Vzal jsem zbraň omráčenému muži a Nico si vypůjčil jeho uniformu, kterou si na sebe natáhl přes nemocniční košili.
Na žádné další vysvětlování nezbýval čas a Nicolas se ani na nic další neptal.
Z ošetřovny se nám podařilo nepozorovaně dostat ven na chodbu. Také ta zela prázdnotou. Podle pokynů mého bratra, který se tady vyznal lépe než já, jsme se dostali nikým nepozorováni až na schodiště.
„Tady nejsou kamery," vysvětlil, zatímco se přidržoval zábradlí a snažil se ovládnout roztřesené nohy a ruce. „Máš nějaký plán útěku?"
„Na střeše náš čeká helikoptéra."
„Kdo jí pilotuje?"
„Laura."
Pochybovačně na mě pohlédl: „Laura s tebou spolupracuje?"
Stále byl strašně bledý a lícní kosti mu vystupovaly z pohublé tváře, avšak jeho modrozelené oči, tak podobné těm mým, na mě hleděly s neochvějnou jistotou a odhodláním.
„Řekněme, že neměla moc na výběr, donutili jsme ji."
„My? Kdo další je s tebou?"
„Zachary."
„Zachary?" Tentokrát se na jeho obličeji objevil neskrývaný údiv.
„Jo a neptej se, je to dlouhá historie."
„Dobře, ale tohle mi ještě vysvětlíš. Teď jdeme," ukázal směrem nahoru po úzkém únikovém schodišti. „Pokud zjistili, že jsme na útěku, výtah bude zablokovaný. Musíme po schodech. A to je osm pater."
Nico mi nepřipadal ve stavu, aby mohl vyběhnout osm podlaží. Nicméně bez dalších slov se vydal nahoru. Vrávoral a musel se přidržovat zábradlí, ale pomalu a jistě pokračoval.
Následoval jsem ho a v hlavě se mi objevovaly všelijaké nepříjemné myšlenky. Jak to, že nás nikdo nehledá? Nikde žádní vojáci mířící na nás s výhrůžkou stůj nebo střelím. Nikde žádná hlídka.
Ticho a klid.
Že by o našem útěku nevěděli?
„Je to divný," poznamenal jsem a pohlédl na Nica, který se na třetím mezipatře zastavil, aby si trochu odpočinul. „Nikdo nás nehledá, nikdo nevyhlásil poplach. Všude je klid."
„Hm, protože zatím jdeme přesně tam, kam chtějí. Do nastražené pasti."
„Myslíš, že o té helikoptéře vědí?"
„Je to možné," přikývl a já si všiml, jak se mu klepají ruce a nohy.
No, výborně.
Kráčeli jsme do pasti, naši spojenci byli pravděpodobně prozrazeni a Nicolas nevypadal, že by byl zrovna v nejlepší kondici.
„Co uděláme?" zeptal jsem se doufajíc, že Nico má nějaký zázračný nápad.
„Nemůžeme dělat nic. Pokračujeme podle plánu. Jestli je to past, stejně s tím teď nic neuděláme. Jiná cesta ven není. A pořád existuje šance, že o nás opravdu nevědí a na střeše na nás čeká Zachary s Laurou v helikoptéře."
Podle toho, jakým způsobem to říkal, jsem odhadoval, že ta šance se pohybuje někde v záporných hodnotách.
Dalších pět minut mám trvalo vydrápat se po schodech až do posledního patra. Nicolas se snažil co mohl, ale přece jen ho to stálo hodně sil. Přesto mi připadalo, že nohy se mu již tolik netřesou a po týdnech, kdy je nepoužíval, si zase rychle zvyká na pohyb.
Poslední patro, posledních pár schodů, kovové dveře a pak svoboda.
Nebo nastražená past.
„Stůj," zarazil mě Nico. „Dej mi tu zbraň a počkej tady. Nejprve to tam obhlédnu sám. Nemusíme jim vlézt do pasti oba."
„Nenechám tě jít samotného," zavrhl jsem takový nápad. „Navíc, když se sotva držíš na nohou."
„Nathe," odvětil příkře a natáhl ruku, abych mu dal zbraň, co jsem sebral omráčenému vojákovi na ošetřovně. „Uděláme to, jak jsem řekl."
Když jsme vyrůstali, byl to vždycky Nico, kdo rozhodoval a já, kdo poslouchal. To on vymýšlel všechny ty lumpárny, které nás většinou dostaly do průšvihu. Já byl naopak ten klidnější, kdo mu vždycky všechno odkýval a nechal se navést do jeho šílených plánů.
Jenomže my už nebyli malý kluci.
Možná Nicolas vystudoval vojenskou školu, prošel výcvikem na agenta Argosu, ale já také už nebyl pouze jeho nesmělý bratr, který celé dny ležel v knihách.
Dokázal jsem strávit několik týdnů v utajení v sídle našich nepřátel, dokázal jsem tam přežít a zjistit všechny informace. Zvládl jsem se dostat až sem a vzbudit ho z kómatu.
„Nerozdělíme se, na tom trvám," řekl jsem rozhodně a nechal zbraň zastrčenou zezadu za opaskem svých džínů. Nedám mu ji do ruky, když je rád, že se drží na nohou. A jestli je to opravdu past, zbraň nám stejně příliš nepomůže.
Nicolas na mě několik vteřin nesouhlasně hleděl, ale pak se pousmál: „Vidím, že se hodně změnilo za tu dobu, co jsme se neviděli."
„Těch pár týdnů, co jsem si hrál na tebe, mi docela otevřelo oči."
„Hrál sis... Cože?" podivil se, ale poté mu to viditelně došlo a nenávistně zasyčel. „Ne, to ne. Neříkej mi, že tě Oliver poslal místo mě do Melkosu."
„Jo, přesně to udělal," ušklíbl jsem se. „Poslali mě dělat zvěda do sídla Malcavienů."
„Ti hajzlové," prohodil s ledovou nenávistí „Tak oni tě do toho zatáhli. Bože, mělo mě napadnout, že to udělají. Ale...takže víš všechno?"
„Řekl bych, že všechno podstatné."
„A co Rafael a...Francesca?"
Všiml jsem si, jak zaváhal, když vyslovil její jméno a tón jeho hlas zjemněl. V duchu jsem se pousmál. Carlosova dcera a nastávající Olivera Spartana milovala Nica a on její city očividně opětoval.
„Francesca mi pro tebe dala tu protilátku a poslala nás se Zacharym, abychom tě přivedli. A co se týče Rafa... To je pořád ten stejný psychopat, co se snaží rozpoutat válku mezi Sarterrou a Melkosem."
Nico si mě dlouze prohlížel jako by mě najednou viděl v úplně jiném světle.
„Ty jsi vážně celou tu dobu byl v sídle Malcavienů místo mě?" v hlase mu zněl nefalšovaný obdiv. „Nechápu, jak jsi to zvládl. A ještě unikl Rafaelovi. Je štěstí, že tě nedostal."
„Jak jsi řekl, měl jsem štěstí. A pomoc."
„Od koho?"
„Právě od Zacharyho. Přišel na to, že nejsem ty a řekl, že na mě musí dohlédnout. Bez něj bych tady nestál."
Nico se usmál: „Zachary byl vždycky můj přítel. Tomu můžeme věřit."
„Já vím," usmál jsem se a trochu zrudl, když jsem si vzpomněl na černovlasého Ashârijce. „Zach je skvělý."
Nicolas se na mě tak zvláštně zadíval, jako kdyby pojal jisté podezření, ale nakonec to nechal být.
A právě v tu chvíli k nám z nižších pater dolehly zvuky rychle se přibližujících kroků a hlasů.
„Jdou po nás," poznamenal jsem celkem zbytečně.
„Teď už musíme nahoru, ať chceme nebo ne," řekl Nico a natáhl ke mně ruku. „Tak společně, bráško?"
„Společně," přikývl jsem.
V další vteřině jsme dveřmi prošli ven na střechu, na které nás měl čekat Zachary s Laurou.
Do tváře mě uhodil chladný venkovní vzduch a já se otřásl zimou, když jsme z vyhřáté budovy vstoupili na betonovou střechu budovy sloužící jako heliport.
Jak jsme se obávali, helikoptéra tam již nestála.
Kdo tam však stál, byl Oliver Spartan se samolibým úšklebkem a s ním dva tucty ozbrojených vojáků.
~~~
Tak a je s námi konec.
To jsem si opakoval pořád dokola, když mě dva vojáci vedli spoutaného šedivými chodbami Argosu.
Nicolas šel o pár metrů za námi a já slyšel útržky jeho hovoru s Oliverem.
Oli se zdál skutečně nadšený z toho, že je Nico vzhůru a chrlil na mého bratra jednu otázku za druhou. A záludné dotazy pravidelně prokládal výhrůžkami, co nás čeká, když nebudeme spolupracovat.
Nicolas mu odpovídal jednoslovně nebo vůbec.
A já se stále více bál o Zacharyho. Co se s ním asi stalo?
„Tušil jsem, že jsi zrádce, Nico," zaslechl jsem právě Olivera, jak říká mému mlčícímu bratrovi. „Ale teď mám důkazy. Nejenomže spolupracuješ s Malcavieny, ale dokonce ses spojil s tím svým ashârijským kamarádíčkem. A tvůj bratr není o nic lepší."
"Ashârijským kamarádíčkem", zopakoval jsem si v duchu Oliverova slova. Srdce se mi rozbušilo rychleji, když mi došlo, že Zacharyho museli chytit.
A vzhledem k tomu, že ho Oliver Spartan neměl zrovna v lásce, nechtěl jsem ani domýšlet, co s ním mohl udělat.
Zastavili jsme před kovovými dveřmi s číselným zámkem, za kterými se patrně nacházela nějaká zadržovací cela.
Sundali mi pouta a dloubanec mezi lopatky mi taktně naznačil, abych šel dovnitř. Čekal jsem, že Nicolas mě bude následovat, ale nestalo se. Že by si s ním chtěl Oliver ještě chvíli popovídat?
Jakmile se za mnou zabouchly dveře, snažil jsem se v tamním pološeru rozkoukal.
„Nathe?" ozvalo se a v tu chvíli celou moji bytost zaplavila neskutečná radost.
Na jedné z kovových postelí v chladné a strohé místnosti seděl Zachary.
Dvěma rychlými kroky mi vyšel vstříc a sevřel mě v náručí. Najednou mi nevadilo, že jsme oba zamčení v podzemní cele Argosu, že nás čeká výslech, soud a možná smrt.
Být v Zacharyho náručí mi nyní k dokonalému štěstí úplně stačilo.
„Promiň mi to," šeptal. „Objevili nás a Laura..."
Umlčel jsem ho svými rty. Musel jsem ho políbit, potřeboval jsem to víc než další nádech.
„A Nico?" zeptal se zadýchaně, když jsme se od sebe oddělili.
„Vedli ho hned za mnou, nevím, kde je. Asi s ním mluví Oliver."
„Hlavně, že jsi v pořádku ty," šeptal Zach a opět si mě k sobě přitáhl. „Moc jsem se o tebe bál."
„A já o tebe," přiznal jsem a znovu nedočkavě spojil naše rty.
Líbali jsme se dlouho. Nenasytně, vášnivě a tak intenzivně, že jsme přeslechli dokonce i dveře do cely, které se podruhé otevřely.
Odtáhl jsem se od Zacha právě včas, abych spatřil Nicolase, kterého konečně přivedli a zavřeli k nám.
„Nico," usmál se Zachary na mého bratra a pustil mě, aby se s ním mohl uvítat. „Jsem rád, že jsi v poř..."
Dál se nedostal.
Nicolasova pěst ho tvrdě zasáhla do obličeje a poslala k zemi.