Když jsem vycházel ze sídla Malcavienů živý a zdravý, skoro jsem tomu nemohl uvěřit. Připadalo mi jako zázrak, že jsem absolvoval zkoušku pravdy a měl hlavu stále na krku.
Mrzelo mě, že jsem ranil Marca, který prokoukl tu moji šarádu, ale současně se mi docela ulevilo, že už je to venku a nemusím mu dál lhát. Nejdůležitější však bylo, že se nepřišlo na to, že nejsem Nico ani na to, co tady ve skutečnosti dělám.
A že se Rafael opravdu snažil. Přestože jsem poté díky Francesce dokázal opět lhát, stejně nebylo jednoduché čelit jeho záludným otázkám a obviňování.
Ovšem díky jeho otázkám jsem také já zjistil pár informací. Třeba to, že můj bratr Rafaelovi něco ukradl a Raf se to teď snaží dostat zpátky.
Skoro jsem běžel, abych se dostal co nejdál od domu, a nejvíc ze všeho jsem doufal, že se objeví Zachary. Po tom brutálním výslechu jsem si přál mít ho na blízku, přál jsem si, aby mě objal a dostal pryč z tohohle hadího hnízda.
Zamířil jsem zpět do našeho bungalovu, který zel prázdnotou. Moji spolubydlící se nacházeli buď ve vězení (Allesio) nebo ve službě (Marian a Antonio).
Byl jsem uvnitř domku sotva deset minut, když někdo zaťukal na dveře.
Nevěřil jsem, že by se Zach ukázal tak brzy, nicméně ten styl ťukání mi přišel povědomý.
Nestihl jsem ani otevřít, když Zachary bleskurychle proklouzl dveřmi dovnitř a otočil za sebou klíčem v zámku.
Otvíral jsem pusu, že ho pozdravím, ale on mi nedal příležitost. Zničehonic mě sevřel v náručí jako kdyby mě neviděl celé roky a už nevěřil, že se ještě setkáme.
Dlouhé černé vlasy měl pevně stažené dozadu a na sobě oblečenou malcavienskou uniformu, aby splynul s ostatními vojáky.
„Jdeme odtud, hned," řekl, když se ode mě o něco odtáhl, jeho obličej byl bledý a strhaný a zdál se vyděšený.
„Stalo se něco?"
„To mi řekni ty," vydechl a stále mě držel. „Slyšel jsem Rafaela, jak se domlouval s Carlosem, že tě nechají podstoupit zkoušku pravdu. Snažil jsem se tě varovat, ale bylo pozdě. Bál jsem se, že tě budou vyslýchat, že z tebe vytáhnou všechno. A pak ti ublíží."
Vychrlil to všechno na mě, vypadal opravdu rozrušeně. Tolik se bál o můj život?
„Jak ses z toho dostal? Marco tě přece jen ochránil?"
„Ne," zavrtěl jsem hlavou. „S Marcem je konec. Nezastal se mě. Musel jsem si vzít tu drogu."
„Co?" zděsil se. Vzpomněl jsem si, jak říkal, že i on tohle jednou musel podstoupit. Takže moc dobře věděl, jak je to nepříjemné.
„Jo, a už taky vím, jak je možné, že tím Nico prošel."
Tázavě na mě pohlédl a já doplnil: „Francesca."
„Ta slepá holka?"
„Asi jsme ji dost podcenili. Pomohla Nicovi a dnes také mně. Během toho výslechu mi tajně vpravila protilátku."
„Pomohla ti? Ale proč?"
„Kdo ví."
„Hm, takže jsi nic nevyzradil?"
„Něco přece, ale nic zásadního. Jen jsem zlomil Marcovi srdce a přiznal, že ho nemiluji."
„Protože miluješ mě?" krásně se usmál a jeho modré oči se zaleskly, když mě opět pevně sevřel v náručí. A nato políbil.
Byl jsem tak rád, že nemusím dál řešit Marca a mohu si plně přiznat, že miluju Zacharyho.
Vjel jsem prsty do jeho spletených vlasů a rozcuchal mu je, zatímco moje rty se tiskly k těm jeho. Ucítil jsem i jeho drzý jazyk, kterým mi pronikl dovnitř a ochutnával moje ústa. A já ta jeho.
V Zacharyho náručí bych dokázal zapomenout na všechno. Na ten strašný výslech, na nebezpečí, které nám hrozilo, na Nicolase, kterého jsem slíbil zachránit.
Na všechno. Vnímal jsem pouze jeho horká ústa a jazyk, jeho dlaně, které mi obratně vyhrnuly tričko a hladily mě po nahých zádech.
A když jsem se k němu přitiskl svými boky, s potěšením jsem zjistil, že jeho tělo na ty naše divoké polibky reaguje stejně jako to moje.
Když jsme se od sebe konečně oddělili, sotva jsem popadal dech, celý jsem se chvěl a nepřál si nic jiného, než aby mě hodil na jednu z těch precizně ustlaných postelí a dělal si se mnou, cokoli by chtěl.
„Pořád ti dlužím tu lekci," zachraptěl, jeho modré oči zahalené touhou a já věděl, že myslí na to samé co já.
„Teď a tady?" zašeptal jsem. Naprosto stržen silou okamžiku bych snad hodil všechno za hlavu a vykašlal se i na to, že nás tu může kdokoli najít.
Jenomže, jak se ukázalo, Zacharymu trocha toho zdravého rozumu zůstala, protože si povzdechl: „Teď musíme, co nejrychleji vypadnout. Ale jakmile budeme někde v bezpečí, pryč z tohohle prohnilého místa, tak tě donutím zapomenout na všechno a na všechny. Po tom, co s tebou skončím, si na Marca už ani nevzpomeneš."
Nato mi věnoval poslední krátký polibek a pak mě konečně propustil ze své náruče: „Sbal si nejnutnější věci a jdeme."
„Ale jak se dostaneme přes bránu? Budou tam hlídat. Nemám propustku," namítl jsem.
„Nic takového nepotřebuješ. Myslíš, že já sem chodím každý den přes bránu? Je tu jedna cesta kolem, přes starý zavlažovací kanál... Ukážu ti to, ale pohni."
„Ještě něco jsem zjistil," vzpomněl jsem si, když jsem cpal náhradní oblečení, deku, baterku a nějaké potraviny do baťohu. „Nicolas Rafaelovi něco ukradl. Z té jeho tajné laboratoře. A Rafael to chce zpět."
„Víš co to je?"
„Mluvil o nějakém čipu," vybavil jsem si. „Nedávalo to moc smysl."
„To mi povíš cestou. Teď odtud musíme vypadnout, dokud je většina hlídek na obědě."
V tom se ozvalo hlasité zaklepání na dveře.
Trhl jsem sebou úlekem. Kdo to může být?
Opatrně jsem vyhlédl ven oknem. Ze strany jsem zahlédl Mariana. Ale proč klepal? Pak jsem si uvědomil, že můj ashârijský přítel zamkl a nechal klíč zevnitř v zámku.
Zachary se přitiskl ke stěně a vytáhl z rukávu svoji dýku.
„Počkej," zarazil jsem ho, nestál jsem o žádné zbytečné násilí. „Zbavím se ho. Běž zatím dozadu."
Zachary neochotně poslechl a já odemkl dveře.
Marian tam však nebyl sám. Vedle něj stála Francesca.
„Pozveš mě dál?" zeptala se dívka a já byl z té nečekané návštěvy tam rozhozený, že jsem svedl pouze přikývnout.
„Hlídej venku," instruovala Mariana. Že by můj tichý spolubydlící pracoval pro Francescu?
Nato se Carlosova dcera obrátila na mě a přestože její nevidomé oči hleděly někam za moje záda, stejně se dokázala zorientovat natolik, aby mi sevřela ruku, když pronesla:
„Myslím, že je na čase, abychom si my dva promluvili, Nathanieli."
~~~
Když jsem viděl, jak Francesca sebejistě a bez sebemenší známky strachu vstoupila do dovnitř, musel jsem ji obdivovat.
Na okamžik mě napadlo, zda je skutečně slepá, protože se dokázala perfektně zorientovat i v tomto malém bungalovu. Ale pak mi došlo, že tady patrně není poprvé.
Ne. Francesca byla nevidomá, nehrála to. Avšak právě kvůli tomuto jejímu handicapu ji nikdo nepodezříval. A ona zatím, jak se zdálo, byla šedá eminence v pozadí tohohle zamotaného příběhu.
„Od začátku víte, že nejsem Nicolas," promluvil jsem, když se dívka posadil na jednu z židlí u jídelního stolu. Já ale sedět nedokázal, byl jsem na to příliš nervózní.
Nicméně jsem již pochopil, že Francesca poznala, že nejsem Nico, hned ten první den, co jsme se potkali v zahradě. „Proč jste mě neprozradila?"
„Vím, že nejsi Nicolas, ale až do dneška jsem nevěděla, kdo doopravdy jsi. To mi došlo, až když jsem slyšela, co jsi říkal Marcovi a Rafaelovi."
„Slyšela jste, jak mě vyslýchali?"
„Ano. Popravdě jsem si původně myslela, že jsi jen další agent z Argosu, nějaký nastrčený dvojník. Ale to jsi dnes popřel, navíc jsi řekl, že to děláš, abys pomohl Nicovi."
To jsem během toho výslechu skutečně řekl.
V tu chvíli ke mně neslyšně přistoupil Zachary, který se doteď skrýval v zadním pokoji a jistě poslouchal náš rozhovor. Dívka ho samozřejmě neviděla, přestože jsem si všiml, jak natočila hlavu ke straně jako by něco zaslechla.
„Kdybych věděla, že má Nico jednovaječné dvojče, asi by mě to napadlo dřív, ale Nicolas se zmínil pouze o bratrovi," pokračovala dál. „To, že jsi jeho dvojče, mi potvrdil až test tvojí krve."
Ruka mi automaticky vyjela k rameni, kam mě Francesca předtím bodla. Získala ten vzorek krev, o kterém mluvila, když mi píchla tu protilátku?
„Vy jste ta dívka, se kterou se Nico scházel," pochopil jsem.
Při těch slovech se jí na rtech objevil trochu plachý úsměv, nato přikývl: „Ano, Nico pro mě totiž pracoval."
„Pro vás? Myslel jsem, že pro Argos."
„To pouze zpočátku, pak se přidal ke mně. Spojil nás stejný cíl. A myslím, že ten pojí i nás dva."
„Zachránit Nica?"
„Zastavit Rafaela."
Zach se na mě podíval a v jeho očích problesklo pochopení. A mě to poté došlo také. Ještě dříve, než mi to Zachary gestem naznačil.
To Francesca si najala Ashârije, aby odstranili Rafaela.
„Má paní, mě nejde o Rafaela, ale o to, abych zachránil svého bratra," promluvil jsem po chvíli.
„To s tím souvisí."
„Protože to Rafael Nica otrávil? A kvůli němu teď leží v kómatu v Argosu?"
Francesca sebou při mých slovech trhla, po její tváři přeběhl podivný stín. Nevěděla snad o tom, co se stalo s Nicem? Okamžitě se však ovládla a vrátil se jí ten obvyklý klid.
„Rafael Nicolase neotrávil. Nikdo ho neotrávil," řekla nakonec.
„Cože?" Tak nyní jsem nerozuměl vůbec ničemu. „Ale já ho viděl v Argosu, ležel tam v kómatu a...."
Moje slova přerušil ohlušující křik někoho z venku.
Než se kdokoli z nás stihl třeba jen pohnout, dveře se rozletěli a dovnitř vpadl Marian.
Nebo spíš to, co z něj zbylo.
Krvavé rozervané torzo.
A za ním klidným krokem vstoupil další muž. Další voják.
Super voják.
Jeho nepřítomné oči v něčem připomínaly ty Francesciny, ovšem oči nevidomé dívky rozhodně nepůsobily tak chladně a nelidsky.
Ale ani ty ledové skoro černé oči nebyly to nejděsivější na tomto stvoření, dokonce ani cákance krve na jeho tváři, ani otevřená rána na břiše.
To nejhorší, z čeho se mi zvedl žaludek a vyrazil ledový pot na dlaních, byl pohled na zakrvácené srdce, které svíral v dlani.
Srdce, které vyrval Marianovi z hrudi.