Tiskl jsem se k Zacharymu, který mě stále objímal, a snažil se dostat pod kontrolu strach a děs z toho krvavého zážitku.
Teprve po nějaké době, když jsem se trochu uklidnil, jsem se od něj odtáhl natolik, abych mu viděl do tváře. Ani on se nezdál být v pohodě a přestože jako agent Argosu a později jeden z Ashârijů musel být zvyklý na ledacos, hádal bych, že něco takového doposud neviděl.
Neochotně jsem ho pustil a on si přiklekl k ležícímu tělu mrtvého útočníka. Začal si ho detailně prohlížel, ale já neměl sílu, abych se na tu zmrzačenou mrtvolu díval. Raději jsem odvrátil pohled, protože hrozilo, že bych jinak vyzvrátil snídani.
„Znáš ho?" zeptal se mě po chvíli Zachary.
Opravdu se mi nechtělo studovat tu zohavenou hlavu oddělenou od těla, ale sebral jsem veškeré odhodlání, zhluboka se nadechl a pohlédl na tu krvavou kaši, která zbyla z obličeje.
Odfiltroval jsem tu hrůzu a snažil se soustředit pouze na to, zda v té tváři naleznu nějaké známé rysy. Stejně jsem se však nemohl zbavit dojmu, že mě to mrtvolné oko pozoruje.
Byl to muž tak kolem pětatřiceti, tmavé vlasy, zelené oči, celkem mohutný.
„Nepřipadá mi povědomý," zavrtěl jsem hlavou.
„Mohl by to být některý z Carlosových vojáků?"
„Nevím, možná, neznám je všechny," odpověděl jsem a podíval se na druhého kluka, abych už nemusel hledět na ten kus rozsekaného masa, který zbyl z útočníka.
„Šel po tobě?" zeptal se znovu Ashârijec, jehož oblečení stejně jako to moje pokrývaly rudé cákance od krve. Nicméně většina patřila tomu vojákovi, já ani Zach jsme naštěstí zranění nebyli.
„Neřekl bych, spíš... naopak."
„Naopak?" nechápal.
„Než jsi přišel, mohl mě zabít, ale neudělal to. Nechal mě být. Neutočil."
Zachary se na mě podezíravě díval a ano, i já věděl, že to zní podivné. Navíc když s ním Zach bojoval, a já se mu snažil pomáhat, ten super voják útočil pouze na černovlasého Ashârijce, mě nechal být.
„Divné," shrnul to můj ochránce, ale dál to nekomentoval. Shodil ze sebe zakrvácenou bundu, aby nevzbuzoval tolik pozornosti a já ho napodobil. V tom jezdeckém kabátci jsem stejně vypadal jako pitomec.
„Pojď, vypadneme odtud, mohlo by jich tady být víc," chytil mě za ruku. „Musíme tě dostat zpátky na ranč."
Rychlým krokem jsme se vydali přes les nejkratší cestou zpět. Na louce pod lesem jsme objevili Komtesu, která se tam v klídku pásla, jako by se nechumelilo.
„Ty potvoro," zašklebil jsem se na ni a pokusil se chytit to svéhlavé zvíře za uzdu.
Nechala se.
„Nasedni," vybídl mě Zachary a když jsem tak učinil, vyhoupl se na koně také, jeho ruce mě zezadu objaly a chytily uzdu.
Ani jsem se nemusel ptát, zda on na koni jezdit umí, neboť během následujících okamžiků to bylo více než patrné.
Během cesty jsem se nemohl přestat podivovat, jak se jinak líná a tvrdohlavá Komtesa pod Zachovým vedením změnila na rychlého a svižného koně, který nás během pár minut donesl zpět do stájí.
Zachary seskočil těsně před prvními domky, aby ho se mnou nikdo nezahlédl. Já jsem potom s Komtesou dojel na dvůr, kde se po mně už horlivě sháněl Marco. Černý hřebec byl stejně nervózní jako jeho majitel v sedle, mladík vypadal, že by nejraději vyrazil zpět a vydal se mě hledat.
Když však Marco zahlédl, že jsem dorazil, jeho ustaraný výraz prozářil úlevný úsměv, nato seskočil ladně ze svého koně a rozběhl se ke mně. Já se mezitím o něco méně ladně svezl z Komtesina hřbetu.
Padl mi do náruče, oči se mu leskly slzami.
„Nico," šeptal s rukama kolem mého krku a obličejem zabořeným do mého ramene. „Tak strašně jsem se bál. Když jsem zjistil, že nejsi za námi, myslel jsem...myslel jsem..." víc neřekl, jenom se ještě více roztřásl. Objal jsem ho kolem pasu a snažil se ho uklidnit, přestože já sám jsem se zatím nevzpamatoval z toho děsivého útoku.
Koutkem oka jsem zahlédl Natálii, která se celá klepala a v obličeji byla bledá jako stěna. Vedle ní stála Francesca, ledově klidná a soustředěná, její tmavé nevidomé oči hleděly přímo před sebe. Zdála se znepokojená, ale rozhodně mi nepřipadala ani trochu překvapená nebo vyděšená.
Věděla snad o tom podivném útočníkovi více než by měla?
~~~
Během následujících minut se kolem strhlo hotové pozdvižení.
Dorazil lord Carlos s Hectorem a tolika ozbrojenci, že jinak poklidný ranč začínal připomínat bitevní zónu.
Všechna ta obrněná auta a velké množství cizích lidí koně viditelně znervózňovalo a proto neklidně pobíhali v ohradě a vyděšeně ržáli. Jen moje Komtesa se v poklidu pásla, tu nemohlo rozhodit vůbec nic. Tak flegmatické zvíře jsem ještě neviděl.
Dorazili dokonce i rodiče Natálie, kteří vypadali pěkně zděšení a patrně by nejraději sbalili svoji dceru a co nejrychleji z tohoto příšerného místa odjeli. Takhle si zásnuby své dcery jistě nepředstavovali.
Lord Carlos měl plné ruce práce je uklidnit a současně se Hector s po zuby ozbrojenou údernou jednotkou vydal na průzkum, zda kolem podobných super vojáků nepobíhá více.
„Nechtěl jsem, aby ses k Marcovi přibližoval," oslovil konečně Carlos také mě, „ale kdybys nebyl s ním, nevím, co by se stalo. Už podruhé jsi moji rodinu ochránil, jsi opravdu ten nejlepší z mých mužů, přesně jak tvrdil Hector."
Otevřel jsem pusu, abych něco řekl a zase ji zavřel. Marco totiž napovídal svému otci a všem ostatním, že to já jsem zlikvidoval toho útočníka. Nemohl jsem nic namítat, protože těžko jsem jim mohl prozradit, že bez pomoci jednoho z Ashârijů bych nezmohl vůbec nic.
Přesto jsem se zcela bez vlastního přičinění opět stal oslavovaným hrdinou.
Během zmatku, který na dvoře panoval, jsem se snažil najít nějaký klidnější koutek.
Vstoupil jsem proto do stájí. Jednotlivé boxy zely prázdnotou, většina koní se nacházela venku v ohradě.
Stáje byly precizně uklizené, vonělo to tam senem a navíc se tam nenacházela ani noha. Pro mě ideální stav, potřeboval jsem si od všeho toho chaosu tam venku oddechnout.
Nebo jsem si alespoň myslel, že se uvnitř nikdo nenachází, dokud jsem v zadní části neobjevil mladou pomocnici, která čistila jeden z boxů. A očividně ji vůbec nezajímalo to pozdvižení venku.
Než jsem ji stihl oslovit, uvědomil jsem si, že vedle v boxu je ještě někdo další.
„Běž ven, Silvie, je potřeba dát koním vodu, já to tady zatím dodělám," poznal jsem Lauřin hlas. Mladší dívka beze slova poslechla a zmizela, zatímco agentka Argosu v utajení přistoupila ke mně.
„Tak co se tam přesně stalo?" zeptala se pološeptem, když jsme osaměli.
„Určitě jsi už všechno slyšela," nechtělo se mi to s Laurou rozebírat.
„Chci to slyšet od tebe," nenechala se odbít a zatáhla mě dovnitř boxu, abychom nebyly tak nápadní a nikdo nás neviděl hned ode dveří.
V rychlosti jsem ji tedy převyprávěl celou tu historku, ale vynechal jsem Zacharyho a pak taky podezřelé chování toho super vojáka, když mě zahlédl.
„Takže ty mi tady chceš tvrdit, žes ho vážně sundal sám?" podívala se na mě pochybovačně, bylo jasné, že mi nevěří. Laura zřejmě o mých bojových schopnostech neměla tak vysoké mínění jako Marco a jeho otec. No, nedivil jsem se jí.
„Měl menší pomoc," ozvalo se za mými zády, než jsem stihl odpovědět. Zachary se suverénně opíral o kovové pojízdné dveře boxu a hleděl s úšklebkem na Lauru.
Ta na něj chvíli ohromeně zírala, ale pak se vesele usmála a vrhla se mu kolem krku.
Trochu podezíravě jsem pozoroval to jejich přespříliš přátelské uvítání. Ale asi se dalo čekat, že Laura Zacharyho zná, patrně z doby, co pracoval v Argosu.
Jenomže vzhledem k tomu, jak moc mi bývalý agent a současný člen klanu zabijáků kladl na srdce, abych nikomu nevěřil, mi přišlo zvláštní, že se tady teď objímá s Laurou, jejíž důvěryhodnost byla dle mého názoru minimálně diskutabilní.
„Co tu děláš?" zeptala se dívka, její radost se setkání s bývalým kolegou se však zdála upřímná.
„Dávám pozor tady na mladýho," ušklíbl se a vzal mě přátelsky kolem ramen. „Co Nico? Jak je na tom?"
„Nic nového," zavrtěla hlavou a Zacharyho tvář potemněla.
„Snažíme se vypátrat, kdo za tím je, ale zatím máme jen jednoho podezřelého," prohodil Zach. To jí tady všechno vykecá? Vážně té holce z Argosu natolik věří? Přišlo mi to u něj zvláštní, ale před Laurou jsem se ho ptát nechtěl.
„Jo, četla jsem tu Nathovu zprávu, než jsem ji odeslala na centrálu. Zvláštní, že o tobě se ani slovem nezmínil," pousmála se pobaveně.
„A doufám, že u toho zůstane," vrátil jí Zach úsměv, působil v dívčině přítomnosti uvolněně, patrně byli dobří přátelé. „Tuším, že Oliver by vyletěl z kůže, kdyby zjistil, že se do toho míchám i já."
„To teda," rozesmála se dívka, „vy dva jste spolu nikdy nevycházeli."
„Jo, je to kretén a to jsem zjistil ještě předtím, než mě nadopoval a vyslýchal jako toho nejhoršího zločince," odfrkl si Zach a já si vybavil, že mi černovlasý Ashârijec jednou vyprávěl o svém odchodu z Argosu, který byl dosti divoký. Dokonce na něm při výslechu použili tu obávanou malcavienskou drogu pravdy.
„To, co ti udělali, nebylo fér," připustila Laura, „ale co se stalo, stalo se. Teď musíme pomoci Nicolasovi."
Poté se obrátila na mě a konečně vzala na vědomí také moji přítomnost: „Podle zprávy z centrály si Argos není vědom, že by si někdo ze Sarterry najal Ashârije, ale prověří to." Pohlédla zpátky na Zacha: „Tvůj tatík nic neví?"
„Nikdo nic neví," povzdechl si černovlasý kluk, „snažil jsem se něco zjistit, ale... Ten, kdo si Ashârije najal, chtěl zůstat v absolutním utajení. Dokonce si za to připlatil. A mimochodem, otec začíná být netrpělivý. Během následujících dnů budu muset začít jednat."
„Nemůžeš Rafaela zabít, dokud nebudeme vědět, co udělal Nicovi," ohradil jsem se.
„Nikdy jsem neřekl, že náš cíl je Rafael."
„Ani jsi nemusel," ušklíbl jsem se. „Nejsem úplně pitomý."
Místo odpovědi se tak zvláštně pousmál a nato mi nečekaně vlepil krátkou pusu.
Laura se na Zacha překvapeně zadívala: „Takže už ne Nico, ale Nathaniel?"
Zachary by jí možná něco odpověděl, kdyby jsme nezaslechli kroky a stájemi se nerozezněl hlas hlasitě volající moje jméno. Tedy, ne tak úplně moje jméno.
„Nico?"
Marco vešel dovnitř a já rychle vykročil z boxu a zamířil mu vstříc, aby si nevšiml, že se tu nachází ještě někdo další.
„Tady jsi," usmál se potěšeně. „Už jsem se bál, že jsi mi zase někam zmizel."
„Nechtěl jsem překážet, je tam spousta lidí, tvůj otec, Hector, Varterovi..."
„Jo, já vím. Ale Natálie odjíždí, po tom útoku se její rodiče bojí a chtějí se vrátit hned domů."
„Hm, to se asi není čemu divit," poznamenal jsem.
„Ale i tahle hrozná událost má svoje výhody," mrkl na mě spiklenecky, „otec otočil a trvá na tom, abys mi byl pořád na blízku, protože se zdá, že jenom ve tvé přítomnosti jsem naprosto v bezpečí."
Nato, asi aby potvrdil svá slova, si mě k sobě přitáhl a pak mi věnoval opravdu hodně vášnivý polibek.
„Myslím, že po tom, co jsi dneska dokázal, si zasloužíš odměnu," zašeptal provokativně a přitiskl se na mě těsněji, že nebylo pochyby o tom, jakou odměnu má na mysli. „Večer ti ukážu, jak moc jsem ti vděčný," dodal a kdybych to snad stále nepochopil, jeho ruka zamířila a stiskla mě přesně...ehm...tam.
Naštěstí dovnitř vstoupila Francesca, takže Marco v osahávání nepokračoval, a svoji ruku šmátralku raději stáhl.
„Otec tě hledá," ozvala se černovlasá dívka, která ani po tomto šíleném zážitku neztratila nic ze své elegance.
Marco mi dal rychlou pusu a odběhl. Čekal jsem, že Francesca odejde s ním, ale zůstala stát na místě. Navzdory tomu, že nemohla nic vidět, se ve stájích orientovala dokonale. Musela na ranči trávit opravdu hodně času.
Nenápadně jsem nakoukl do zadního boxu, ale Laura a Zach se tam již nenacházeli, patrně se jim podařilo během mého rozhovoru s Marcem zmizet.
„Je neuvěřitelné, že jsi dokázal toho útočníka zneškodnit, Nico," promluvila a její tón hlasu naznačoval, že tomu neuvěřila ani v nejmenším. Co je to s těma holkama tady? Nejdřív moje schopnosti zpochybňuje Laura a teď i Francesca.
„Měl jsem štěstí, ten útočník byl už hodně poraněný od naší ochranky, proto se mi ho podařilo dorazit."
Přistoupila blíž, opatrně se dotkla mojí ruky a stiskla ji.
„Jaké štěstí. Tak hlavně, že se ti nic nestalo, Nico."
To, jak vyslovovala moje jméno, bylo zvláštní...jako kdyby...jako kdyby...tušila, že to moje jméno není. Chvíli mlčela, zdála se zamyšlená a možná i uvažovala, zda se mě má ještě na něco zeptat.
Nakonec se odhodlala: „A nechoval se ten útočník ve tvé blízkosti nějak...nezvykle?"
Tak tahle její otázka mě nepříjemně zaskočila. Francesca určitě věděla víc, než by se na milou a slušnou dívku slušelo. Naštěstí si nevidomá žena mého úleku nemohla všimnout a já rychle odpověděl, hrajíc si na nechápavého:
„Co tím myslíte, má paní?"
Jen zavrtěla hlavou a odtáhla se: „Nic, hlavně, že jsi v pořádku."
Nato odešla a nechala mě o samotě. Sledoval jsem, jak odchází a nemohl se zbavit vtíravé myšlenky, že mám zjevně další problém.
„Ta holka něco ví," zaslechl jsem Zachův hlas, jako vždy se objevil zcela nečekaně.
„Taky si myslím."
„Smyčka kolem tebe se stahuje. Proto musíš hrát svoji roli co nejlépe," nabádal mě. „Nikdo tě nesmí odhalit."
Což mi něco připomnělo.
„Marco chce, abych za ním přišel až Varterovi odjedou. A myslím, že čeká...ehm...že čeká, že mi dva...spolu..." zrudl jsem a utichl.
„Takže tu naši lekci už nestihneme," pochopil Zach, na co narážím, v hlase mu jasně znělo zklamání.
Ucítil jsem jeho prsty, jak se probírají mými světlými vlasy, modré oči se vpíjely do mých a já se neudržel, abych nesjel pohledem na jeho plné rty. Přál jsem si, aby se dotkly těch mých.
Jenomže na to nebyl vhodný čas ani místo. Každou chvílí mohl někdo přijít a zahlédnout nás.
„Dáš mi aspoň nějakou poslední radu?" zeptal jsem se potichu, celý rozhozený, ale teď výhradně ze Zachovy blízkosti.
Poněkud nuceně se pousmál a pak řekl: „Nic na tom není, Nathe, prostě si to užij."
„Radši bych si to užil s tebou," vypadlo ze mě, nechtěl jsem to říkat, ale najednou ta slova prostě byla venku. Navíc jsem tušil, že on to vnímá stejně.
Znovu se usmál, tentokrát o dost upřímněji, jeho oči se stále vpíjely do těch mých, když zašeptal: „Taky mě mrzí, jak to dopadlo, ale nedá se nic dělat," dotkl se prsty mých rtů. „Nesmíš si Marca proti sobě poštvat a dokud něco nezjistíme, musíš to s ním hrát. A znovu ho odmítnout by tě mohlo ohrozit. Udělej všechno pro to, aby byl spokojený."
Bylo znát, že ho stojí hodně přemáhání, aby mi tohle řekl. Zachary jako bývalý elitní agent dobře věděl, že to musím udělat, ale současně nedokázal tak úplně skrýt, jak mu vadí, že budu patřit někomu jinému.
„Co když to pokazím?"
„To nemůžeš pokazit," mile se usmál snažíc se mě uchlácholit. „Co jsem viděl, Marco je do tebe blázen. I kdyby to na poprvé nebylo stoprocentní, nevím, co bys musel udělat, abys to zkazil."
Zachova slově mě o něco uklidnila, možná tuhle noc přece jen zvládnu.
Jenomže když mě pak starší kluk políbil, když se jeho ústa žádostivě přitiskla k těm mým, uvědomil jsem si, že se nechci vyspat s Marcem, a že ani Zachary nechce, abych spal s někým jiným. Přestože nahlas nic neřekl.
Avšak řekly to za něj jeho divoké polibky, jeho překvapivě něžné doteky a jeho paže, které mě držely jako bych patřil pouze jemu.
A já chtěl patřit pouze jemu.