Se smíšenými pocity jsem hleděl na vzbouzejícího se černého hřebce, kterého právě osedlávali, a přestože jsem nemohl popřít, že je to překrásné zvíře, v duchu jsem se modlil, aby ho nepřiřadili mně.
Stáli jsme venku před rozlehlými stájemi, ke kterým patřily obrovské pozemky a pastviny nacházející se půl hodiny cesty autem od hlavního sídla Malcavienů.
Kromě Marca, Natálie a Francescy nás na tento výlet doprovázela též skupina vojáků, kterou s námi lord Carlos poslal jako ochranku.
Přece jen riziko útoku ze strany nájemných zabijáků stále trvalo, i když já věděl z toho nejspolehlivějšího zdroje, totiž od jednoho neuvěřitelně sexy Ashârijce, že se zatím žádný další útok nechystá. Alespoň dokud se Zacharym nezjistíme, co má Rafael za lubem.
„Tohle je Ares," ukázal Marco na černého hřebce, „dostal jsem ho od otce k osmnáctým narozeninám."
„Je nádherný," usmál jsem se na mladšího kluka, který společně se mnou sledoval přípravy na naši plánovanou vyjížďku. Dívky se mezitím někam vypařily, takže kromě stájníků a nezbytné ochranky, jsem na dvoře před stájemi přešlapoval s Marcem pouze já.
„Moje sestra dostala od otce koně ze stejného chovu jako je Ares, ale přišli jsme o něj. Je to pár týdnů. Možná si na to pamatuješ, byl kolem toho docela humbuk."
„Už si nevzpomínám, co se stalo?" zeptal jsem se, zatímco jsem pozoroval, jak se jedna z pomocnic snaží nasadit ohlávku vzpouzejícímu se hřebci.
„Šéf ranče tvrdil, že ho musel někdo ukrást, čtyři štolbové kvůli tomu přišli o práci. A otec příšerně zuřil, protože ten kůň ho stál celé jmění."
„A nemohl prostě utéct?" napadlo mě.
„Francesca si to myslela, ale nevím. Je to divné," povzdechl si mladík, který na sobě měl stejně jako já povinný jezdecký oděv s vysokými botami.
Marcovi to slušelo, ale já si v tom ohozu připadal jako blázen navzdory ujišťování všech, že tomu tak není.
Jedna z mladých podkoní k nám přivedla Arese a já jsem ho pohladil po lesklé černé srsti na krku. Bylo to opravdu ušlechtilé zvíře, to se dalo poznat na první pohled.
„Obvykle na něm nikdo jiný než já nejezdí, ale pokud bys chtěl, přenechám ti ho," nabídl se velkoryse Marco a ve mě zatrnulo.
„No, raději bych tentokrát nějakého klidnějšího koně," přiznal jsem po pravdě a černovlasý mladík se na mě chápavě usmál.
Odešel, aby instruoval staršího drsně vypadajícího chlapíka s plnovousem a neupravenými vlasy, který kousek od nás hřebelcoval jednoho z koní. Když se vrátil, informoval mě: „Dají ti Komtesu, ta je mírná a nic ji nerozhodí."
Tím ze mě trochu spadla nervozita, přestože jsem nemohl popřít, že jisté obavy jsem stále měl. Nikdy předtím jsem na koni neseděl.
Moje myšlenky zahnal Marco, který mi nečekaně obtočil paže kolem krku a přitáhl si mě k sobě, abychom se mohli políbil.
Krátká pusa se rychle změnila na dosti divoký polibek, který Carlosův synek přerušil teprve, když si všiml, že k nám míří rudovlasá Natálie. Dívka se byla patrně převléknout a nyní měla kromě jezdeckého oděvu také vysoké boty, přilbu a bičík.
Zatím jsem s ní neměl příležitost promluvit, pouze jsme se vzájemně představili, ale zdála se opravdu milá a příjemná.
„Co vy dva tady děláte?" usmála se, když dorazila až k nám.
„Něco, co by moje budoucí manželka neměl strpět," popíchl jí Marco, který s Natálií opravdu vycházel skvěle, nicméně jejich vztah byl hned na první pohled čistě kamarádský.
„Máš štěstí, že jsem tak tolerantní snoubenka," ušklíbla se a usmála se též na mě. „Myslím, že s Marcem tvoříte krásný pár a hodíte se k sobě více než my dva."
„Ještě aby to pochopili i naši rodiče," povzdechl si Carlosův syn a já se nemohl zbavit výčitek, že se tady přetvařuju a hraju Marcova dokonalého přítele, když mám plnou hlavu úplně někoho jiného.
Mezitím mi přivedli hnědou klisnu, která se zdála opravdu klidnější než Marcův temperamentní hřebec.
„Jsem ráda, že jsi pořád naživu," dolehl ke mně tichý hlas pomocnice, která mi kobylu dovedla.
Ztuhl jsem a pohlédl do tváře mladé dívky, která držela Komtesu za uzdu. Teprve, když jsem si tu holku pořádně prohlédl, poznal jsem ji.
Byla to Laura.
Laura z Argosu. Laura, která mi střihala vlasy a nastřelovala ucho. Laura, která uměla dokonale pilotovat helikoptéru a která mi dělala šoféra až k sídlu Malcavienů.
Laura, která patrně byla mojí spojkou a vypadala úplně jinak, než jsem si ji pamatoval. To tam bylo její výrazné líčení a rudé vlasy. Kdyby nepromluvila, nedokázal bych ji skoro odlišit od ostatních dívek, které ve stájích pomáhaly s koňmi.
Divné, nevím proč, ale čekal jsem někoho jiného.
Rychle jsem se rozhlédl, zda nás nikdo neposlouchá, ale Marco se špičkoval s Natálií, které právě přiváděli grošovaného koně a v tom zmatku kolem si mně a Laury naštěstí nikdy nevšímal.
„Jak je na tom Nico?" zeptal jsem se šeptem, zatímco jsem předstíral, že se seznamuji se svým koněm a nabídl mu kostku cukru, co jsem měl v kapse.
Laura mi cukr sebrala a nahradila kouskem jablka „To koním nedávej, kazí se jim po tom zuby," upozornila mě jako by byla opravdu pouze jedna z pomocnic ve stáji.
„A Nicův stav se nezměnil," dodala šeptem a naklonila se těsně ke mně, aby náš rozhovor nikdo neslyšel. „Je pořád v kómatu. Co u tebe? Argos netrpělivě čeká na hlášení."
Protože jsem od plukovníka věděl, že se zde nachází moje spojka, aniž bych tedy tušil, že jí bude konkrétně Laura, připravil jsem si na papír krátkou zprávu.
Nikdo mi neřekl, jak se takové tajné hlášení podává, možná jsem to měl nějak zašifrovat nebo co já vím, ale já prostě jen sáhl do kapsy kalhot a nenápadně podstrčil Lauře zmačkaný list papíru.
Tam jsem vypsal ty nejdůležitější věci, které se za poslední dny udály. Svoje podezření ohledně Rafaela, chystanou svatbu Marca s Natálií, kterou se snažím překazit, ale také informaci o Ashârijích a dotaz, zda Argos náhodou netuší, kdo by si je mohl najmout. Protože co když je to někdo ze Sarterry?
Ovšem Zacharyho jsem raději vynechal. Nějak jsem měl pocit, že bývalý agent Argosu a současný člen Ashârijů by nechtěl, abych na něj donášel a navíc jsem se obával, že by šéfové Argosu na můj výběr spojence nemuseli pohlížet s pochopením.
Laura převzala papír a s despektem na mě pohlédla: „To má být to hlášení?"
Pohodil jsem neurčitě rameny, ale více jsme si již říci nestihli, protože k nám právě dorazila Francesca v jezdeckém oděvu, kterou doprovázela její kamarádka Gina.
„Tvoje sestra pojede na koni s námi? " podivil jsem se při pohledu na nevidomou dívku. Té přidělili bílou klisnu.
Na kterou se bez sebemenší pomoci sama vyšvihla takovým způsobem, až mi údivem spadla brada.
„Francesca jezdí od mala. A umí na koni lépe než já," ušklíbl se Marco a já mu to věřil, když jsem sledoval s jakou jistotou dívka na koni sedí.
I já se tedy chytil Komtesy na krku, dal levou nohu do třmenů a poprvé v životě se vyhoupl na koňský hřbet.
Byl to zvláštní, ale hezký pocit. Klisna zůstala klidně stát, netancovala kolem jako Marcův hřebec a nechala mě, abych se uvelebit v sedle a sevřel uzdu tak, jak mě Laura instruovala. Nato mi ještě agentka Argosu, která patrně věděla též všechno o koních, upravila délku třmenů.
„Tys nikdy neseděl na koni?" zeptala se pološeptem, zatímco mi podávala bičík.
Zavrtěl jsem hlavou a sledoval, jak obrátila oči v sloup, patrně nad mojí neschopností. „Komtesa je klidná a hodná, nemusíš mít z ničeho strach. Ale má tendenci se loudat, občas je potřeba jí víc pobídnout. Ale bičík použij jenom v nejnutnějším případě," přihodila několik rad.
To už se i Marco a Natálie vyhoupli na svoje koně a s námi ten postarší zarostlý muž, který měl jet s námi jako doprovod.
Doprovod nám koneckonců měla dělat též naše ochranka, která nás však doprovázela pěšmo.
Já sám jsem byl mimo službu, ale v pouzdru pod pravým ramenem jsem měl přesto skrytou malou příruční zbraň. Pro všechny případy.
Konečně jsem vyrazili. První jel ten vlasatý nemluvný stájník, za ním Francesca, Natálie, Marco a poslední jsem se zařadil já se svoji klisnou.
Komtesa se však na každém roku zastavovala a opravdu byla neuvěřitelně pomalá. Tady si chtěla uhryznout chomáč trávy, támhle listy z keře rostoucího podél cesty, a při brodění přes potok se zastavila a rozešla se, až když se dosyta napila. A nepomohlo moje sebevehementněji pobízení.
Z velkým odstupem nás následovala skupina po zuby ozbrojených malcavienských vojáků, což trochu kazilo celkový dojem z klidné vyjížďky. Pravda byla, že se však snažili držet v povzdálí a příliš nenarušovat náš výlet.
Marco trochu zpomalil a navedl svého hřebce vedle mě, abychom si mohli povídat. Koně šli zvolna a já si začal uvědomovat, že na tom vlastně není nic tak složitého a začal si vyjížďku užívat.
Byl krásný slunečný den, zpívaly ptáci a kolem nás se rozkládala rozkvetlá nedotčená příroda, louky, lesy a pastviny. A vlastně i Marcova přítomnost byla celkem příjemná.
Zatímco jsem jedním uchem naslouchal, co mi mladík vypráví, po očku jsem pozoroval Natálii a Francescu, která si také polohlasně povídaly, a přemýšlel, zda by některá z nich nemohla být ta Nicova dívka.
Aby se Nicolas scházel s Natálií mi nakonec přišlo jako hloupost, ale mohla by to být Gina nebo jiná z kamarádek Francescy? A nemohla by to být koneckonců samotná Francesca?
Jenomže ani jedna z nich se ke mně nechovala důvěrně a Marcova sestra se mi spíše vyhýbala. Přece, kdyby s mým bratrem některá z těch dívek měla důvěrný vztah, nesnažila by se mě kontaktovat?
Jeli jsme takhle několik desítek minut, a zrovna když jsem si říkal, že ta vyjížďka byla nakonec docela dobrý nápad, se z tohoto doposud krásného výletu stala ta nejhorší noční můra.
~~~
První, kdo zaregistroval blížící se nebezpečí, byla naše ochranka.
My ostatní jsme si uvědomili, že se něco děje, až když se ozvala střelba a koně se začali plašit a vyhazovat jako šílení.
Tedy kromě moji kobyly, kterou by patrně nerozhodilo nic. Marcův hřebec se stavěl na zadní a kdyby něco takového udělala i moje Komtesa, už byl ležel na zemi. Marco se však na vzpouzejícím Aresovi s přehledem udržel, strach v jeho šedých očích vyvolalo úplně něco jiného než vzpouzející se kůň.
Naši ochranku totiž napadl muž.
Jediný voják.
Sice po zuby ozbrojen, v těžké zbroji a helmici, ale pořád jen jediný nepřítel proti třem desítkám našich ochránců.
A přesto...
Celá ta situace byla strašně nepřehledná, kulky najednou létaly kolem nás, koně se plašili a velitel ochranky na mě řval, abychom se stáhli k lesu, že si s útočníkem mezitím poradí.
„Jeďte odtud!" křikl jsem na Marca, který, i když se celý klepal, poslechl a stejně tak obě dívky.
Hlavně tedy Francesca dokázala zachovat chladnou hlavu a okamžitě navedla svého koně směrem k lesu, přestože se svým hendikepem by měla být ve značné nevýhodě.
Marco s Natálií ji rychle následovali, protože v lese jsme se mohli lépe skrýt před probíhající přestřelkou mezi vojáky lorda Carlose a tím neznámým útočníkem.
V nastalém chaosu jsem nedokázal příliš detailně sledovat, co se děje, ale i tak se nedalo nevšimnout, že toho útočníka, celého v černém oděvu a helmici, nedokázaly zastavit ani pršící kulky, které po desítkám létaly jeho směrem od naší ochranky.
Více jsem však neviděl, protože moje kobylka se zničehonic sama dala do cvalu a následovala skupinku koní směřující k lesu, patrně se bála, aby se nám neztratili. Držel jsem se v sedle co to šlo, ale vzhledem k okolnostem jsem měl větší strach ze zásahu zbloudilé kulky než z pádu.
Nicméně jsme docválali k okraji lesa bez nehody, kde na mě čekal Marco a ostatní, kteří celí bledí ve tváři sledovali nerovný boj naší ochranky s neznámým útočníkem, kterého jsem si v dechu překřtil na "super vojáka".
„Co je to zač?" vydechla Natálie, hlas se jí klepal.
„Opět Ashâriové?" vydechl Marco, který se snažil uklidnit svého stále se vzpouzejícího hřebce.
„Ne, tohle je někdo... něco jiného," odpověděl jsem, protože bylo jasné, že tenhle útočník nemá s Ashâriji nic společného.
„Musíme pryč. Musíme se vrátit zpátky," pobízel jsem ostatní, protože mi čím dál více začínalo docházet, že tenhle super voják nad skupinou našich ochránců brzy vyhraje.
„Rychle! Jeďte! Setkáme se tam!" zavelel jsem, když jsem si všiml, že ten super voják se právě vypořádal s naší ochrankou a s rychlostí, která si nezadala s vrcholovými sprintery, se rozběhl k nám.
Ostatní na nic nečekali a pobídli svoje koně do cvalu a zmizeli ve skrytu listnatého lesa.
A právě tuhle chvíli si moje klisna vybrala k tomu, aby přestala spolupracovat a začala se pást. I když jsem se jí snažil pobízet, nedokázal jsem s ní hnout.
Až když jsem kobyle pomohl bičíkem, skočila, vyhodila zadníma nohama a rozeběhla se. Bohužel beze mně.
Při prvním vykopnutí zadními jsem už letěl ze sedla a tvrdě dopadl na zem. Komtesa mi věnovala ještě jeden nechápavý pohled a pak zmizela za ostatními v lese.
A já zůstal seděl na zemi, snažil se vyhrabat na roztřesené nohy, zatímco jsem sledoval, jak se ke mně sprintem přibližuje někdo či něco, co právě dokázalo odrovnat skupinu více jak třiceti našich vojáků.
Na útěk bylo pozdě.
Se staženým hrdlem a rozklepanými prsty jsem nahmátl svoji zbraň v pouzdře skrytém pod jezdeckým kabátcem a v rychlém sledu do přibližující se postavy vyprázdnil celý zásobník.
Ani ho to nezpomalilo.
Tohle je můj konec, srdce mi divoce bušilo, nohy se mi klepaly a já v sobě nenašel sílu ani k tomu, abych se pokusil o útěk.
Voják dorazil až těsně ke mně.
A zastavil se.
Nevystřelil.
Nezaútočil.
Stál přede mnou a prohlížel si mě.
Přestože měl na sobě neprůstřelný kevlarový oděv, ani ten nemohl vydržet množství kulek, které na něj ochranka vypálila a proto krvácel z mnohačetných ran. Dokonce i hledí jeho přilby bylo rozstřelené, jak kulka pronikla dovnitř .
Podle rudé krve bych soudil, že se pod tímto oděvem skrýval člověk, ovšem obyčejný člověk by se všemi těmi zraněními musel být již dávno mrtvý.
„Co jsi zač?" zašeptal jsem, ale postava mlčela, možná promluvit nemohla, jen si mě dál prohlížela, ale nereagovala nijak nepřátelsky.
„Kdo jsi?" zkusil jsem to znovu.
Voják se zarazil jako by nad něčím přemýšlel a pak si sundal přilbici.
Otřásl jsem se odporem, když jsem spatřil tvář toho muže. Celou pravou stranu mu roztříštila kulka, viděl jsem maso a kosti trčící mu z rány a on se při tom choval jako by mu to vůbec nevadilo. Zdravé oko si mě zvědavě prohlíželo, zatímco po tom druhém zbyla pouze krvavá díra v lebce.
Jak je možné, že není mrtvý?
V tom padl výstřel. A další. Několik kulek mu ze strany prostřelilo hlavu, ale ani tentokrát mu to nijak významně neublížilo.
Nejprve jsem si myslel, že to střílí někdo z malcavienské ochranky, kdo přežil řádění toho super vojáka, ale když jsem pohlédl na rychle se pohybující postavu s dlouhými černými vlasy, poznal jsem Zacharyho.
No ovšem. Mohl jsem čekat, že bude někde poblíž.
„Vypadni!" křikl na mě a sám se vrhl na útočníka, který se zničehonic přepnul ze svého ještě nedávného klidového stavu do agresivního módu a bleskurychle se vrhl proti hbitému Ashârijci.
Zach rychle pochopil, že kulky jsou mu k ničemu a sám se rychle klidil z dostřelu, když ta věc, protože člověkem to přestalo být už dávno, začala pálit směrem na něj.
Vrhl jsem se na super vojáka a snažil se mu vytrhnout zbraň z ruky, ale měl neuvěřitelnou sílu, nicméně jsem mu alespoň znemožnil přesně zamířit.
Ani když jsem se na něj pověsil a pokoušel se ho zneškodnit, na mě neutočil, vlastně mě úplně ignoroval a veškeré svoje vražedné úsilí zaměřil na Zacharyho.
Černovlasý Ashârijec odněkud vytáhl dlouhou dýku.
Oba jsme se vrhli na obrovského neporazitelného vojáka. Já visel na jeho pravé ruce, aby nemohl střílet, a Zachary využil svoji ostrou hračku k tomu, aby se ho konečně pokusil vyřadit z boje.
Nebylo to nic snadného. Bylo to úporné, krvavé a náročné.
Teprve když se Zacharymu podařilo oddělit té věci hlavu od těla, přestal útočit a svezl se k zemi. Jeho tělo sebou dál křečovitě škubalo, ale zdálo se, že snad je už opravdu konec.
„Co to, do hajzlu, je?" vydechl Zach, který nevěřícně hleděl na (snad) mrtvého vojáka.
Jen jsem nechápavě zavrtěl hlavou neschopný promluvit. Celý jsem se klepal, do očí se mi tlačily slzy a žaludek se mi obracel nejen prožitou hrůzou, ale hlavně při pohledu na zohavené tělo.
Zachary si všiml mého rozpoložení, přistoupil blíž a pevně mě objal.
Až teprve když mě držel a já ucítil jeho silné paže kolem sebe, se mi podařilo se trochu uklidnit.
A to jsem si myslel, jaký nás čeká klidný výlet.