Zbytek dne jsem bezcílně bloumal po domě a pokoušel se nemyslet na Zacharyho. Ale ať jsem se snažil sebevíc, ten kluk se mi stejně vždycky nějak připletl do myšlenek.
Potřeboval jsem co nejrychleji přijít na to, proč by chtěl Rafael otrávit mého bratra a jak by to případně provedl, ale ani to se mi nijak zvlášť nedařilo. Dokázal jsem akorát zjistit, kde má ten slizký had pokoj, což bylo až ve třetím patře tohoto obrovského sídla v úplně jiné části domu, než jsem dočasně přebýval já s Marcem.
Zvažoval jsem, zda bych se neměl pokusit se dovnitř tajně proplížit a trochu se tam porozhlédnout, ale netušil jsem, jak to udělat. Už tak bylo krajně podezřelé, jak jsem se pořád ochomýtal kolem. Moje přítomnost začala být po nějaké době podivná i některým sloužícím, kteří se mě neustále ptali, zda něco nepotřebuji nebo jestli jsem se neztratil.
Nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím zítra, a vyrazil za Marcem, který mě jistě postrádal.
Při soukromé večeři s Carlosovým synem jsem si dle Zacharyho rad dával bedlivý pozor na to, co jím. Nemyslel jsem si však, že by Rafael nebo kdokoli jiný riskoval, že by místo mě otrávil Marca, neboť jsme velmi často jedli z jednoho talíře. Mladšího kluka totiž očividně bavilo mi pomáhat a krmit mě, přestože zraněnou rukou jsem již dávno mohl obstojně pohybovat sám. No, ale proč mu kazit zábavu.
Navzdory Marcově pozorné péči jsem se stejně nemohl zbavit vzpomínek na Zacharyho. Během těch pár dní, co jsme se znali, mi dokázal úplně zamotat hlavu. Nechápal jsem, jak je to možné, ale ty jeho výrazné jasně modré oči tak nezvyklé barvy pro někoho, kdo by měl pocházet z klanu zabijáků z orientu, mi prostě nedaly spát.
Možná Ashârijové opravdu používají černou magii, a on mě očaroval, napadlo mě a nad tou pitomostí jsem se musel zasmát.
„Čemu se směješ?" ozval se Marco sedící naproti mě a soustředěně pozorujíc můj obličej.
Právě jsme dojídali u dokonale prostřeného stolu, na kterém nechyběly ani svíčky a láhev vína. Z té mi právě mladík dolil do sklenice, zatímco sloužící odnášeli prázdné talíře a nádobí.
„Jen jsem si na něco vzpomněl," odvětil jsem a rychle upil vína, abych to dál nemusel rozvádět. Protože prozradit mu, že u naší romantické večeře při svíčkách myslím na jiného kluka, by asi dost pokazilo atmosféru.
Naštěstí se neptal a také on do sebe obrátil zbytek vína ze své sklenky. Já se snažil příliš nepít, nechtěl jsem, aby mi alkohol stoupl do hlavy. Přece jen jsem měl večer schůzku se Zacharym.
Jenom jsem zatím netušil, jak se mi podaří vymluvit a od Marca odejít. Podle jeho lesknoucích se šedivých očí a úsměvu na rtech bych řekl, že on těch skleniček měl o něco víc a podle jeho stále odvážnějších doteků a významných pohledů se dalo odhadnout i na co myslí.
Krátce jsem se otočil a mrkl ven z okna Marcova pokoje. Slunce pomalu zapadalo a já se měl se Zacharym sejít hned po setmění. Potřeboval jsem co nejdříve vyrazit.
Ovšem vyprostit se z náruče nadrženého a lehce opilého mladíka se ukázalo jako problém.
Marco totiž nečekal ani na to, až sloužící odejdou, vstal, přešel až ke mně a vyhoupl se mi obkročmo na klín. Ruce obmotal kolem mého krku a, než jsem se zmohl na slovo, začal mě líbat.
Nechal jsem ho, přestože se mě zmocnily nepochopitelné výčitky, ale snažil jsem se to hodit za hlavu a polibky mu oplácet stejně vášnivě.
Vjel jsem mu prsty do vlnitých kadeří a snažil se ho trochu umírnit. Ale příliš to nešlo. Jeho ruce si již našly cestu pod moje tričko a hladily mě na nahé hrudi a já, i když jsem rozhodně nemohl tvrdit, že by mi to bylo nepříjemné, jsem z toho všeho měl podivně smíšené pocity.
„Počkej chvíli," přerušil jsem náš polibek a pokusil se ho ze sebe opatrně setřást. Což nebylo nic jednoduchého.
„Co zas?" vyštěkl na mě netrpělivě, jeho věčně rozesmátý obličej se najednou proměnil, nyní působil pěkně naštvaně a nespokojeně. A já si uvědomil, že tenhle veselý klučina je synem vůdce nepřátelského klanu Malcavienů a já bych si měl dávat zatraceně velký pozor, abych si to u něj nerozházel.
„Promiň," nasadil jsem svůj nejlepší omluvný výraz a zahrál to na něj. „Ale ta ruka mě strašně bolí."
Ten rozhněvaný výraz o něco zjemněl, ale frustrace byla v jeho lesknoucích se stříbrošedých očích stále jasně patrná.
Přesto ze mě slezl a chápavě přikývl.
„Promiň," zopakoval jsem a cítil se mizerně.
Ne proto, že jsem ho musel znovu odmítnout, ale proto, že zneužívání Marcovy náklonosti mi bylo proti srsti. A to jsem ho navíc ještě "podváděl" s někým jiným. Tedy ne snad, že bych se Zacharym něco měl, od toho jediného polibku, kdy si mě spletl s Nicem, se mezi námi nic nestalo. Ale já za podvádění počítal i to, když se líbáte s jedním a myslíte při tom na toho druhého.
„Zastavím se za otcem, chtěl se mnou mluvit," oznámil mi suše a zklamaně Marco, který si patrně tento večer představoval poněkud jinak.
Načež bez dalších slov odešel.
Čímž mi dosti ulehčil to, co jsem měl na tento večer v plánu já.
~~~
Když jsem se konečně vyplížil z rozlehlého sídla Malcavienů, slunce už skoro zapadlo a rychle se stmívalo.
Svižným krokem jsem směřoval zahradami k bungalovu, kde jsme se měli se Zacharym sejít.
Za domem jsem zahlédl Francescu. Někam pospíchala a byla úplně sama, což mi připadalo zvláštní. Nevšimla si mě, čemuž se vzhledem k jejímu handicapu nebylo co divit, ale něco na jejím roztěkaném chování se mi zdálo podezřelé. Neměl jsem však čas se tím nyní zabývat.
Když jsem udýchaný vstoupil do toho správného domku, s povzdechem jsem si uvědomil, že tam nikdo není. Znovu jsem pohledem přelétl do šera se nořící pokoj, kde běžně přebývali Allesio, Antonius a Marian a který byl jako vždy precizně uklizený.
Přikrývky na palandách pečlivě ustlané, nikde žádné poházené oblečení, všechno jistě perfektně srovnané a naskládané v kovových skříňkách. Na malém kuchyňském pultě a na jídelním stole se nepovaloval jediný špinavý hrneček nebo talíř.
„Jdeš pozdě," ozvalo se ode dveří.
Černovlasý Ashârijec se za mnou zjevil jako duch a já ho začínal podezírat, že skutečně vlastní nějaké nadpřirozené schopnosti. Nebylo přece možné, aby se pokaždé dokázal takhle nečekaně a neslyšně objevit.
„Promiň, nemohl jsem se zbavit Marca."
„Copak, trable v hnízdečku lásky?" ušklíbl se.
Na to jsem nechtěl odpovídat, proto jsem jen neurčitě pohodil hlavou.
Navíc jsem se při pohledu na Zacharyho nedokázal ubránit myšlenkám, jak to má asi on. Chodí s někým? Akceptují vůbec Ashârijové takovéto vztahy? Je na ně pohlíženo s despektem jako v Sarterře? Nebo se tolerují jako tady v Melkosu?
Nicméně jsem opravdu netušil, jak se ho na něco takového zeptat.
„A ty...ehm...Ashârijové tohle...tedy...tyhle vztahy...?" začal jsem koktat, zrudl a on se pobaveně usmál.
„Jim je celkem jedno, koho si bereš do postele," pochopil rychle, na co jsem se chtěl zeptat, ty jeho nezapomenutelné modré oči si mě měřily vědoucím pohledem, z kterého jsem se uvnitř celý rozklepal.
„Nikdo se na tebe nebude koukat přes prsty, když se rozhodneš užít si s klukem," dodal, přistoupil ke mně a já se zachvěl, když jsem si uvědomil, že stojí dost blízko na to, abychom se mohli dotknout.
„Ono když žiješ takovýhle život, plný nebezpečí, násilí a smrti, kdy nikdy nevíš, co přijde ráno, měl by sis užívat každou minutu," vysvětloval dál, naše pohledy se vpíjely do sebe a mně z jeho blízkosti projížděly vlnky vzrušením celým tělem.
„Ashârijové nemají žádné předsudky ohledně sexu, je to prostě způsob potěšení a odreagování se. A je jim celkem jedno v čí náručí ho najdeš."
Takovýto přístup mi na klan orientálních zabijáků přišel poměrně pokrokový.
„Hm... a ty... ty máš někoho takového, někoho s kým trávíš noc, když se potřebuješ... ehm... odreagovat?"
„Proč?" usmál se na mě šibalsky, „nabízíš se?"
Cítil jsem, jak se mi horkost hrne do obličeje.
Jemně mě pohladil po červené tváři a vlídně dodal: „Jsi vážně milej, ale myslel jsem, že na tohle máš Marca."
„S Marcem chodím, protože Nicovi v Argosu přikázali, aby se s ním vídal," vysvětlil jsem a trochu se od něj odtáhl, abych mezi nás dostal víc prostotu. Potřeboval jsem se uklidnit a v jeho bezprostřední blízkosti to nešlo. „No a já v tom tím pádem musel pokračovat, aby mu to nepřipadalo podezřelé."
„Vážně?" podivil se.
„Nevěděls to?"
Zavrtěl hlavou a pak vyprskl smíchy: „Nicolas a Marco, to by mě ve snu nenapadlo. Chudák Nico, to pro něj muselo být těžké."
„Divil by ses, jak dokázal Marcovi zamotat hlavu."
„Tomu bych i věřil, to on umí," přikývl nyní už s vážnou tváří, skoro jako by mluvil z vlastní zkušenosti. A nakonec možná ano, on měl přece pro Nicolase také slabost.
„Marco je do Nica úplně zblázněný. Miluje ho."
„Neřekl bych do tvého bratra, že se zrovna on přemůže k nějakým postelovým hrátkám s klukem, ani pro dobro Sarterry. Mě skoro zlomil nos kvůli jediný puse."
Říkal to tak zvláštně. Žárlil snad, protože se Marcovi od Nicolase dostalo pozornosti, které jemu ne?
„Ale oni spolu nespali, a řekl bych, že Nico se vůbec držel dost zpátky."
„Tak to musí být teď Marco na vrcholu blaha, protože ty s touhle stránkou svého úkolu problém nemáš, ne?" zasmál se Zachary pobaveně.
Opět jsem byl rudý jak rajče. V jeho přítomnosti se z toho pomalu stával můj normální stav.
„Já s ním taky nespím," zamumlal jsem, neznámo proč jsem cítil potřebu to Zachovi povědět.
„Proč ne? Tobě se přece kluci líbí. A chápal bych, kdyby to byl nějaký plešatý tlusťoch, ale zrovna u Marca bych neřekl, že by se člověk musel nějak přemáhat."
„Tím to není, je mi nepříjemné ho klamat. On Nica miluje a já mu lžu. A taky jsem to nikdy..." odmlčel jsem se, nemusí vědět, že jsem to nikdy s klukem nedělal.
On to však stejně poznal.
„Nikdy jsi nebyl s klukem?" zeptal se úplně civilně, nevysmíval se mi.
„Ne, vlastně až do teď jsem neměl jistotu, co opravdu chci. Protože v Sarterře..."
„Jo, já vím, jak to chodí v Sarterře," ušklíbl se, „taky jsem tam žil, pamatuješ?"
Přikývl jsem a neudržel se, abych mu nevěnoval úsměv. Neřekl jsem mu však, že existuje ještě jeden důvod, proč nechci spát s Marcem. A tím je skutečnost, že mě začíná přitahovat někdo jiný a já mám ve svých pocitech šílený zmatek a nevím, co si počít.
„Nemůžeš ho pořád odmítat," zhodnotil Zachary to, co jsem sám dobře věděl, navíc s výmluvou na průstřel ramene si už moc dlouho nevystačím. „Bude mu to podezřelé. A nesmíš si ho poštvat proti sobě, to by se ti vymstilo. To, že nad tebou drží Marco ochrannou ruku, je tvoje obrovská výhoda."
„No, zatím mám výmluvu," ukázal jsem na svoji zraněnou ruku, „ale jinak máš pravdu."
„Poslouchej, jestli cítíš nějaké morální zábrany, protože Marca klameš, tak je rovnou hoď za hlavu. A pokud máš obavy kvůli tomu, žes nikdy nespal s klukem, můžu tě před tím trochu zaučit."
Vyvalil jsem na něj oči a ztěžka polkl. Naštěstí více zrudnout jsem již nemohl.
„Co?" Nejprve jsem myslel, že vtipkuje, ale on to pronesl naprosto vážně.
„Nathe, jsi agent, ať se ti to líbí nebo ne, což znamená, že uděláš cokoli, aby ses dostal k informacím a využiješ kohokoli. A jestli bude potřeba, tak se s Marcem vyspíš. A pokud se cítíš nejistý, protože nemáš zkušenosti, já ti nabízím pomoc. Nic víc v tom nehledej."
Dál jsem na něj nevěřícně zíral, netušíce co mu na to odpovědět.
Když viděl můj překvapený pohled, pokračoval: „Marco není tvůj kamarád, ani milenec, je to nepřítel. A tohle celé je jenom práce. Moc nad tím nepřemýšlej, neanalyzuj to, nepřipouštěj si nikoho k tělu a hlavně do toho netahej city, jinak rychle skončíš."
Jeho ohnivý proslov mě zaskočil, nicméně jsem dobře věděl, že má pravdu.
„Tohle vás s Nicem učili v Argosu?" zeptal jsem se po chvíli.
„Tohle a další věci. Prostě zapomeň na výčitky svědomí a využij všech možností, abys zjistil, co potřebuješ. A zachránil Nicolase."
Jako bych slyšel toho plukovníka z Argosu. Zdálo se, že jak Zachary tak můj bratr patřili mezi jeho pilné žáky.
„Nedokážu to, takový já nejsem," namítl jsem potichu. Bylo mi nepříjemné Marca klamat, bylo mi odporné ho využívat a pokaždé, když jsem mu musel lhát a říkat, jak ho miluju, se mi ze sebe chtělo zvracet.
Někdo možná zvládl bez mrknutí oka lhát a podvádět, aby dosáhl svého. Já mezi takové lidi nepatřil.
„Pokud to nedokážeš, pokud se nepřizpůsobíš a nebudeš hrát svoji roli přesvědčivě, odhalí tě. A zabijí." Zacharyho oči zněžněly, když na mě pohlédl, stejně tak jeho hlas: „Chci ti jen pomoci, abys to tady přežil, Nathe."
Tenhle jeho pohled mi vážně nepomáhal.
Měl bych mu to říci? O tom, jak na mě působí? Že na něj musím neustále myslet a proto nedokážu přesvědčivě hrát Marcova zamilovaného přítele?
Ne, tohle jsem mu prozradit nemohl. Ne potom, co mi jasně řekl, že do toho nesmím tahat city.
„A co ta vaše mise?" odvedl jsem proto řeč jinam, nechtěl jsem, aby na mě poznal, jak jsem z jeho blízkosti rozhozený.
„Pozdržel jsem další útok, abychom mohli zjistit, kdo otrávil Nica. Protože kdyby to byla ta stejná osoba a my ji odstranili, nezjistíme nic a všechna tajemství zemřou s ním."
„To dokážeš?" překvapilo mě, že má takový vliv.
„Otec zaujímá v klanu celkem vysokou pozici a také jsem mu řekl, že po tom nepovedeném pokusu potřebuji více času k přípravě. A slíbil jsem, že se o to postarám pouze já osobně, abych odčinil tu předchozí chybu."
Jestli je to ta stejná osoba.
Zacharyho slova mi v hlavě rozsvítila červenou kontrolku a jeden kousek skládačky zapadl na místo.
„Je to Rafael," vydechl jsem stoprocentně přesvědčený o své pravdě. „On je vaším cílem, to za jeho smrt Ashârijům zaplatili."
Nehnul ani brvou, aby moje podezření potvrdil nebo vyvrátil, ale já si byl jistý.
„Dobře, nech si svoje tajemství," netlačil jsem ho do odpovědi. „Ale ať je to on nebo ne, musíme s Rafaelem něco udělat. Tak co s ním provedeme?"
„Ty vůbec nic," promluvil konečně, jeho modré oči náhle vážné a chladné, přesně takové, jaké byste očekávaly u nájemného zabijáka. „Ty budeš hrát Marcova dokonalého přítele a zkusíš z něj opatrně vytáhnout nějaké info o jeho vykutáleném bratrancovi. A já se Rafovi pověsím na paty a uvidím, co má za lubem."
To znělo jako plán.
„Kdy se spolu zase setkáme?" nemohl jsem se nezeptat.
„Budu poblíž," usmál se, „zatím si rozmysli mojí nabídku."
Na okamžik jsem zaváhal, hned mi nedošlo, co myslí tou nabídkou.
Jenomže poté se naklonil blíž a než jsem se nadál, přitáhl si mě k sobě. A políbil.
Aha, takže tahle nabídka.
Bylo to teprve podruhé, co mě líbal a to si předtím myslel, že jsem Nico.
Proto by se tento polibek dal považovat za náš úplně první. Poprvé totiž políbil mě, protože chtěl políbit mě.
A i když jsem si nemyslel, že by to bylo možné, tak tenhle dnešní polibek mi připadal ještě o pár stupňů lepší než ten předchozí. Protože Zachary si tentokrát dal opravdu záležet, aby do toho vložil úplně všechno a dokonale mě rozebral.
Horké, měkké rty se prudce přitiskly k těm mých, zatímco drzý jazyk druhého kluka si bez váhání našel cestu do mých úst; žádné pomalé oťukávání, šel rovnou na věc, divoce si bral moje ústa těmi svými beze známky rozpaků nebo zdrženlivosti.
Pravou rukou mi vjel do nedávno ostříhaných vlasů a přitáhl si mě k sobě ještě víc, zatímco druhou mě pevně svíral kolem pasu dávajíc mi jasně najevo, kdo tady vede, kdo tady rozhoduje. A já se ochotně podřídil jeho velení, jeho divokosti, jeho vášni.
Zacharyho polibek byl zcela odlišný oproti těm Marcovým; jako noc a den, oheň a voda, nebe a peklo, stejně tak jako byli rozdílní oni dva.
Když mě líbal Marco, bylo to sladké, romantické, jeho rty chutnaly po drahém víně. Se Zacharym se pojila divokost, prudkost, dobyvačná vášeň, jeho ústa měla chuť orientálního koření, kardamonu a navíc ve mě ten Ashârijec vzbuzoval vzrušující pocit nebezpečí, rizika, dobrodružství...pocit, jako kdybych balancoval na ostří nože.
Když se konečně odtáhl, podlamovala se mi kolena a celý jsem se chvěl.
„Tohle byla jen ukázka" sebevědomě se pousmál, ty nezapomenutelné oči se zaleskly v okolním šeru, když mi palcem opatrně přejel po spodním rtu, stále citlivém a opuchlém po tom jeho divokém polibku.
„Tak to zvaž," s tím se odtáhl.
Nezmohl jsem se na slovo a pouze sledoval, jak mizí za dveřmi. Ani jsem si neuvědomil, že se za tu dobu v pokoji úplně setmělo.
Proč mi tohle dělá? Proč mi to tak příšerně komplikuje?
Jenomže on celou tu situaci patrně vnímal jinak. Pro něj to nic neznamenalo. Sám mi řekl: tohle je pouze přátelská výpomoc, nic víc v tom nehledej.
Stále rozechvělý z toho vášnivého polibku jsem si uvědomil jednu věc.
Jsem totálně v háji.