„Kdo jsi a kde je Nico?"
Obličej jsem měl přimáčknutý na kovových dvířkách skříňky, paže zkroucené za zády, díky čemuž se mi rána na rameni otevřela a přes obvaz začala prosakovat krev.
„Co blbneš," vypravil jsem ze sebe přemáhajíc bolest, vyprostit se z jeho železného stisku se však zdálo nemožné. „Já přece jsem Nicolas."
„Kecy," odsekl, v jeho pravé ruce se jako kouzlem objevil malý nůž, jehož ostří se mi přitisklo ze strany ke krku. „Vypadáš jako Nico, ale nejsi Nico."
Teď už to vážně přestávala být sranda. Bylo jisté, že toho Ashârijce nepřesvědčím. Bože, jak jsem mohl udělat takovou chybu?
„No tak mluv! Co je s ním a kdo jsi ty? Nějaký nastrčený dvojník z Argosu? Nebo tě poslal Carlos? Mluv!" Ostří zbraně mi přimáčkl ještě více ke krku.
„Mluv nebo ti začnu odřezávat kousky těla, dokud nebudeš zpívat a začneme třeba tady," špičku nože jsem náhle ucítil na boltci ucha, ostří se zakouslo do kůže... On mi snad vážně uřízne ucho! Začal jsem panikařit.
„Počkej, počkej, zastav! Jsem Nathaniel, Nicův bratr...dvojče," vychrlil jsem na něj.
Ty jo, tak já bych mučení fakticky dlouho nevydržel. Stačilo, že na mě vytáhl nůž a já vyzradil všechno. Musím být ten úplně nejhorší agent na světě.
Nicméně se zdálo, že ho moje slova znejistěla.
„Malý Nath?" podivil se, povolil svůj stisk a odtáhl nůž. Oddechl jsem si a otočil se, abych se na něj mohl podívat.
„Nico se několikrát zmínil, že má mladšího bratra Nathaniela."
„Mladšího? Jsem mladší jen o dvě minuty, jak vidíš, jsme dvojčata."
„Dobře, dobře."
Soustředěně si mě prohlížel váhajíc, zda mi má věřit.
„O co tady jde? Co je s Nicolasem?"
Měl jsem mu to říci? Také já váhal. Ale můj instinkt mi napovídal, že mu můžu důvěřovat a to i navzdory našemu předchozímu nedorozumění s nožem. Zachránil mi život, když si ještě myslel, že jsem Nico, takže mu na mém bratrovi očividně záleželo. Vzpomněl jsem si na ten polibek. Možná více než by mělo.
„Nico leží v kómatu v Argosu, někdo odtud ho před třemi dny otrávil, poslali mě sem místo něj, abych zjistil, co se stalo a jak mu pomoci."
Odhodlal jsem se a vyklopil všechno. Možná to byla chyba, ale neskutečně se mi ulevilo, že jsem někomu mohl říct celou pravdu. Měl jsem plné zuby toho věcného lhaní a předstírání.
„Ach, Nico," povzdechl si, vypadal zarmoucený, zdrcený, ale zdálo se, že mi uvěřil. „Říkal jsem mu, že to takhle skončí."
Zůstal mlčky stát jako by si potřeboval urovnat myšlenky a nějak vstřebat to, co jsem mu právě řekl. Pak se na mě zadíval a bezmyšlenkovitě se dotkl mého ovázaného ramena. Díky tomu jeho drsnější zacházení před chvílí mi skrze bílý obvaz začala prosakovat krev.
„Přijít sem byla šílenost," promluvil pak, „akorát tu přijdeš o život. Zmiz odsud, dokud můžeš, a já se pokusím zjistit, co se stalo s Nicolasem."
Tak to, že mi jeden z obávaných Ashârijů nabídne pomoc, jsem opravdu nečekal. A přestože se mohlo jednat o léčku, něco mi našeptávalo, abych tomu klukovi důvěřoval. Navíc spojenec by se mi hodil.
Nicméně odejít odsud jsem nemohl. Dlužil jsem to bratrovi, musel jsem udělat všechno v mých silách, abych zjistit pravdu, a nemohl se spolehnout na někoho jiného.
„Díky, ale musím tu zůstat a dokončit, co jsem začal. Kromě toho ty se nedostaneš k Malcavienům tak blízko jako já, abys zjistil všechny informace."
„Možná," připustil. „Ale jen do té doby, než tě odhalí. A to se stane dříve nebo později."
„Dám si pozor, ale...," něco mi vrtalo hlavou. „Jak jsi poznal, že nejsem Nicolas? Co mě prozradilo?"
Protože tu chybu už nesmím opakovat.
Pousmál se a přistoupil zpátky ke mně. „Víš, vždycky jsem měl pro tvého bratra slabost. Ale jenom jednou předtím jsem to na Nica opravdu zkusil."
„Co zkusil?" nechápal jsem.
„Dát mu pusu," usmál se při té vzpomínce. „Schytal jsem ránu pěstí, skoro mi zlomil nos. A pak řekl, že jestli máme být i nadále přátelé, ať už to nikdy, nikdy znovu nedělám. A já to respektoval. Doteď."
Naklonil se ještě blíže ke mně.
„Čekal jsem, že za ten polibek dostanu další ránu, že mi rozbiješ obličej jako před lety, ale to se nestalo. Navíc," zblízka na mě hleděl, jeho modré oči se vpíjely do těch mých se soustředěným výrazem po něčem pátrajíc, „na rozdíl od Nica, ty sis ten polibek užíval. Ty totiž na rozdíl od Nicolase jsi..."
„No jo, vždyť já vím," zrudl jsem a sklopil pohled.
„A to je další věc, co by Nico nikdy neudělal," hleděl pobaveně na můj rudý obličej. „Vypadáš přesně jako on a přitom..." odmlčel se a poté mě pohladil po tváři, jemně, něžně a já se zachvěl, všechno uvnitř mě se sevřelo vzrušeným očekáváním.
„Neměl bys tu být, je to nebezpečné," zašeptal, z jeho blízkosti mi projela vlna vzrušení celým tělem a já si vybavil ten náš polibek. Přál jsem si, aby mě políbil znovu.
Jenomže on se odtáhl.
„Poslali tě sem ty hajzlové z Argosu, abys pro ně dělal špinavou práci místo Nica," zasyčel nenávistně. „O tvého bratra jim nejde. To ti jen tvrdí, abys spolupracoval."
„To si taky myslím, ale co jsem měl udělat jiného, když jsem chtěl Nicovi pomoct?"
A pak jsem si konečně něco uvědomil, něco, co mi mělo dojít daleko dřív. Mráz mi přejel po zádech a žaludek se mi stáhl nepříjemným pocitem. Jak to, že toho ten kluk tolik ví? O Nicovi? O Argosu? Možná jsem se unáhlil, když jsem mu bezpodmínečně uvěřil.
S podezřením jsem na něj pohlédl: „Jak to, že víš o Argosu? Mluvíš jako bys to tam znal."
„Taky že jo," odfrkl si, ze spletených vlasů se mu uvolnil jeden pramen a spadl mu do tváře. Byl to vážně neskutečně krásný kluk. Pokud bych měl nějaký typ, tak on by ho přesně splňoval.
„Chodil jsem s Nicem do vojenské školy, byli jsme mnoho let přátelé, a pak nás oba vybrali do Argosu."
To mě překvapilo.
„Ale moc dlouho jsem tam nepobyl, vyhodili mě za dosti divokých okolností."
„Proč?"
Sevřel límec svého černého trička a stáhl ho o něco dolu, aby ukázal vypáleny cejch v podobě písmene A, co měl pod levou klíční kosti. Znak příslušníků klanů Ashârijů.
„To tě vybrali do Argosu, i když věděli, že patříš k Ashârijům?" podivil jsem se a prsty opatrně přejel po tom vypáleném písmenu A.
Trochu jsem se zachvěl, když jsem si představil, jak muselo bolet, když mu tam to písmeno žhavou ocelí vypalovali.
Zadíval jsem se na něj a on zvedl obočí v lehce překvapeném výrazu. Ihned jsem stáhl svoji ruku a druhý kluk si ten cejch zase zakryl.
„Ne, k Ashârijům jsem se přidal až potom," pokračoval ve vysvětlování. „Z Argosu mě vyhodili, protože k nim patří můj otec. A oni to zjistili."
„Nevypadáš jako bys pocházel z Harsaru." Což byla země na východě a domov těchto zabijáků.
Tohle mi totiž na jeho vyprávění nesedělo. Měl sice trochu orientální rysy, ale s modrýma očima nemohl být čistokrevný Harishan. A Ashâriové vybírali své členy pouze mezi těmi, kdo pocházeli z jejich země. Nikdo zvenčí se k nim nemohl dostat.
„Po matce jsem Spartan, otec byl z Harsaru."
Takže míšenec, tím se to vysvětlovalo. Nicméně jeho otec musel mít mezi Ashâriji vysoké postavení, že jeho syna přijali mezi sebe navzdory jeho smíšeném původu. Klan těchto zabijáků byl totiž pěkně konzervativní, už 2000 let se jejich metody nezměnily.
„Vyrůstal jsem s matkou v Sarterře," pokračoval, „ale když zemřela, přihlásil se ke mně můj ztracený otec a no, abych to zkrátil, teď jsem tady."
Zajímavé. Mohl si to celé samozřejmě vymyslet, ale můj instinkt mi říkal, že mluví pravdu. Nebo jsem mu možná prostě chtěl uvěřit.
„Kdo byl vašim cílem?" zeptal jsem se.
Pobaveně se rozesmál. „Pravidlo číslo jedna, nikdy neprozrazuješ jméno cíle. Nicovi jsem to neřekl, takže to neřeknu ani tobě. Navíc," naklonil se ke mně ještě blíž a já cítil, jak mi zase rudnou tváře, když šeptem dodal, „zase tak dobře se zatím neznáme, Nathe."
„K...kdys naposledy mluvil s N...Nicem?" zakoktal jsem se, bylo obtížné v jeho blízkosti zůstat v klidu.
„Před pěti dny. Byla to náhoda, neviděli jsem se od mého odchodu z Argosu a pak na něj narazím tady. Měl jsem za úkol provést průzkum okolí a zahlédl ho v domě. Došlo mi, že je tady v utajení. Varoval jsem ho, ať vypadne. Nechtěl jsem, aby se do toho zapletl. Den na to zmizel, takže jsem myslel, že mě poslechl, ale...," povzdechl si, „očividně se mu stalo něco jiného."
„Co když to má souvislost s tím, že jste tady? To přece nemůže být náhoda. Chápu, že mi neřekneš jméno cíle, ale víš aspoň, kdo si vás najal?"
„Ne. A podle mě to neví nikdo z Ashârijů. Tak to totiž funguje. Pracujeme anonymně, nestaráme se o to, kdo si nás najme. Stačí převést peníze na účet a uděláme, co si budeš přát. Většinou identitu těch, co si nás zaplatili, nikdy nezjistíme."
I tohle odpovídalo tomu, co jsem o Ashârijích slyšel. To, že identitu svých klientů drží v přísné anonymitě, se vědělo.
„Ale musí to být někdo, kdo má hodně peněz," poznamenal jsem.
„To ano."
„Měli bychom předpokládat, že to souvisí s Nicem. Neřekl ti něco, když si s ním mluvil?"
Zavrtěl hlavou.
Připadalo mi skvělé moci si s někým otevřeně promluvit. Přestože jsem si stále nebyl úplně jistý, zda dělám dobře, že tomu klukovi věřím.
Mohl to na mě celé nahrát, ale věděl o Nicovi věci, které jen tak někdo nemohl. Museli se tedy s mým bratrem znát. A též všechny jeho činy naznačovaly, že se snažil Nicolase ochránit. Proto jsem věřil, že i teď bude ochoten mi pomoci s jeho záchranou.
„Zkusím něco zjistit," slíbil a otočil se, když z venku zaslechl hlasy kolem procházející hlídky. „Musím jít."
„Jak tě můžu zase kontaktovat?" zeptal jsem se ještě.
„Budu poblíž," usmál se a pak se ke mě znovu přiblížil a zašeptal mi do ucha, jeho horkých dech jsem cítil na kůži, po zádech mi přejela husí kůže. „Musím přece Nicovi na jeho brášku dát pozor."
S tím se odtáhl a chystal se zmizet.
„Počkej," chytil jsem ho za ruku a zastavil. „Jak se jmenuješ?"
V očích se mu zrcadlil úsměv, když řekl: „Tvůj bratr mi říká Zachary."
~~~
Asi vás už napadlo, že Zachary bude dalším potenciálním protějškem pro Natha, čímž se nám z toho stává takový trochu milostný trojúhelník.
Nevím, jestli jste z tohoto vývoje potěšení nebo naštvaní, ale chtěla jsem, aby ta dynamika vztahů byla zase trochu odlišná oproti mým ostatním příběhům.
Mějte se krásně!