Z vrtulníku jsem hleděl na rudý kotouč slunce zapadající nad největším městem Sarterry a přemýšlel, kde budu ráno. Moje myšlenky narušovalo hlasité dunění motoru a rychle se točící vrtule rozrážející vzduch, ale po chvíli jsem si na ten monotónní zvuk zvykl.
Hlavní město naší země takhle z výšky vypadalo poklidně. Většina budov byla nová, postavená v posledních dvou desetiletích. Historické centrum zničila vleklá válka a některé okrajové části stále vypadaly jako po náletu. Přesto se město rychle rozrůstalo a poválečná obnova na něm byla znát.
Jen nerad bych se vracel k obrázkům hořících domů a vybombardovaných ulic, které jsem znal z knih ukazujících jak hlavní město vypadalo těsně po ukončení bojů.
Snad k něčemu tak hroznému už nikdy nedojde.
Svoji pozornost jsem obrátil zpět k tabletu, na kterém jsem měl nahrané všechny důležité informace ohledně mé mise. A ty jsem si musel nacpat do hlavy.
Trochu mi to připomínalo situaci před závěrečnou zkouškou, kdy jsem se snažil za jedinou noc naučit veškeré učivo celého předchozího semestru.
Znovu jsem si procházel záznamy jednotlivých členů Carlosovy rodiny a nedalo mi to, abych se nezastavil u složky Marca Malcaviena.
Detailně jsem si prohlížel jeho souměrné rysy, velké šedé oči a pěkně tvarované rty. Byl hezký, to jsem musel přiznat. Líbil se mi jeho rozpustilý úsměv a bezstarostný výraz, který měl na většině fotografií. Jaký by to asi byl pocit líbat se s klukem? Třeba zrovna s Marcem?
Při té představě mě zaplavil podivný a ne nepříjemný pocit. Měl Oliver pravdu? Skutečně nebudu muset předstírat, že mě Carlosův syn přitahuje?
Vypnul jsem tablet a vyhlédl z okna vrtulníku ven na přibývající temnotu. Za chvíli neuvidím nic než světla měst a pak už ani to. V hlavě jsem si však dokázal vybavit přesnou mapu a věděl, kudy poletíme: stále na jih k pásu hor oddělující Sarterru od Melkosu, až do průsmyku Borgano, kudy vedla hranice mezi našimi zeměmi.
Tam přistaneme a dál budeme pokračovat autem po silnici podél pobřeží Zyrmiénského moře, dál do vnitrozemí obrovského poloostrova, na kterém se rozkládal Melkos. Země našich odvěkých nepřátel.
Otočil jsem se na svého pilota sedícího přede mnou. Laura, drobná rudovlasá dívka, pilotovala spartanskou vojenskou helikoptéru jako profesionál, kterým bezesporu byla. Patrně uměla mnohem více než se ohánět nůžkami a hrát si na kadeřnici a já se zastyděl, že jsem ji předtím považoval za pouhou pomocnou sílu.
Se sluchátky na uších a kniplem v ruce soustředěně ovládala vrtulník se svým jediným pasažérem. Jestli jsem čekal, že mě plukovník na mé cestě doprovodí, spletl jsem se. Na heliportu se se mnou rozloučil, popřál mi hodně štěstí, poplácal mě po ramenou a...To bylo vše.
Po třech hodinách letu, z kterých jsem většinu prospal, jsme změnili dopravní prostředek. Na hranicích jsme přesedli do nenápadného černého sedanu, který nás měl dopravit až k sídlu Carlose Malcaviena. Laura dokázala, že je stejně dobrá řidička jako pilotka a rychle nás navedla na silnici směřující do nitra Melkosu. Na hranicích nenastal žádný problém a ospalá celní stráž ani nechtěla vidět naše pečlivě padělané cestovní dokumenty.
Melkos a Sarterra toho za ty roky měly mnoho společného, od stejného jazyka, písma a dokonce i naše měny se daly užívat v obou zemích. Také během války se mezi našimi národy intenzivně obchodovalo, neboť některé suroviny se daly nalézt pouze v horských oblastech Sarterry a některé u Spartanů oblíbené pochutiny se zase pěstovaly jen v přímořských oblastech Melkosu.
Člověk by řekl, že mezi odvěkými nepřáteli nebude probíhat tak čilý obchod, ale byznys je byznys a peníze nesmrdí, jak by řekl můj dědeček.
Cesta nám ubíhala rychle, silnice byly poloprázdné a moje mlčící řidička neomylně směřovala stále na jih. Díky tmě jsem se nemohl kochat krásnými bílými plážemi s blankytně modrým mořem, kterými byl Melkos proslulý. Bohužel na některých z těch krásných pláží se stále nacházely miny a vstoupit na ně jste mohli jenom na vlastní nebezpečí.
Hrůzy války se podepsaly na obou zemích.
Těsně nad ránem jsme opustili pobřeží a zamířili na východ do vnitrozemí. S východem slunce se začala zvedat venkovní teplota. Stejně tak se měnila i krajina. Kolem nás se otevíral malebný pohled na malé vesničky rozeseté v kopcích a olivové háje, které vystřídaly pole s obilím a zeleninou, a ty zase jablečné a broskvové sady.
A když jsme na chvíli zastavili, abychom se protáhli, ve vzduchu byl kromě vůně rozkvetlých oleandrů stále cítit také slaný mořský vzduch.
„Do půl hodiny jsme na místě," ozvala se jinak nemluvná Laura. „Jak se cítíš?"
Jak se cítím? To byla otázka za milion. Cítil jsem se unavený, rozlámaný z dlouhé cesty, nevyspalý a zoufale nepřipravený na to, co na mě čekalo na konci našeho výletu.
„Nic moc," shrnul jsem svůj aktuální psychický stav do těch dvou krátkých slov. Protože, co víc jsem jí měl vyprávět?
„Doufám, že to zvládneš, Nathe, mám Nicolase ráda, pomoz mu."
To byla asi ta nejdelší věta, kterou mi dívka řekla za celou dobu, co jsme se znali.
Ale ani já nepatřil mezi hovorné lidi. To Nico, ten uměl být šarmantní, vtipný a hovorný. A já bych ho nyní měl napodobit. Což byla věc, kterou jsem nedokázal za třiadvacet let svého dosavadního života.
„Nasedej, musíme pokračovat," ukončila Laura naši krátkou přestávku a já se znovu nasoukal na sedačku spolujezdce, na které jsem posledních pár hodin marně hledal alespoň trochu pohodlnou polohu.
Odbočili jsme z hlavní silnice a po stále užších cestách jsme projížděli mezi borovicovým háji a rozlehlými loukami a sady, až se před námi objevil vysoký drátěný plot. Tím měl Lord Carlos obehnané svoje pozemky, aby nikdo nepovolený nemohl vstoupit.
Dojeli jsme před elektronicky zabezpečenou kovovou bránou, u které postávalo několik malcavienských vojáků.
Laura zastavila a zadívala se na mě: „Teď je to na tobě. Chovej se přirozeně."
Jasně. Takže hlubší hlas, rychlejší tempo řeči, gesta... opakoval jsem si v duchu, zatímco jsem se staženým žaludkem vystupoval z auta a mířil k bráně, kterou hlídalo několik po zuby ozbrojených chlapů.
Podle dokumentů, které jsem se poslední hodiny snažil naučit, jsem poznal Antonia, jednoho z Carlosovy osobní ochranky a Nicova spolubojovníka.
„Vida, kdo se nám vrací," přivítal mě se škodolibým úšklebkem mladý světlovlasý muž s výrazně křivým nosem, vypadalo to jako by ten nos měl někdy v minulosti zlomený a špatně mu srostl. Mě však více než jeho obličej zaujala velká puška, kterou měl nedbale přehozenou přes rameno.
„Jdeš pozdě, Nico. Hector pěkně zuří. Doufám že máš dobrou výmluvu."
„Mám," napodobil jsem Nicolasův suverénní výraz, který jsem dobře znal z dětství. „Ale tobě nic vyprávět nebudu. Tak dělej, pusť nás dovnitř."
Antonius přistoupil k autu a naklonil se k okénku, aby si prohlédl mého řidiče. „Copak je tohle za kočičku?" ušklíbl se pobaveně. „Tak jestli sis místo služby užíval s ní, tak ti Hector utrhne hlavu. A to nemyslím obrazně."
„Starej se o sebe a otevři," odpálkoval jsem ho.
Konečně zmlknul a dal pokyn ostatním, aby nám otevřeli bránu.
Kývl jsem mu krátce na pozdrav a nasedl zpět k Lauře, která se dál nezdržovala a rychle projela dovnitř.
„To bylo dobrý," pochválila moje suverénní a sebevědomě vystupování, které mě stalo veškeré úsilí. Načež ji padl zrak na moje zpocené a rozřešené ruce.
Tohle nemůžu nikdy zvládnou.
Jeli jsme ještě několik málo kilometrů přes rozlehlé pozemky, dokud se před námi neotevřel výhled na obrovský kamenný dům obklopený krásnými zahradami, domky, altánky a bazény. Luxusní sídlo Lorda Malcaviena, vůdce našich nepřátel.
I zde se však nacházelo mnoho strážných a po zuby ozbrojených vojáků, ale moje přítomnost již nikoho nevzrušovala. Antonio patrně ostatní informoval, že jsem se vrátil.
„Jsme tady, tak se drž," popřála mi Laura.
„Díky," usmál jsem se na ni poněkud nuceně, protože do smíchu mi nebylo ani trochu.
Vystoupil jsem z auta, které hned nato udělalo efektní otočku na prašné cestě a vyrazilo po silnici zpátky, odkud jsme přijeli.
Nejraději bych utekl také, ale na to už bylo pozdě. Budu to tady muset nějak zvládnout.
Vzal jsem do ruky svoji příruční tašku a vydal se vstříc svému osudu.
Nebo spíše Hectorovi, který mi, podle Antonia, nejspíše utrhne hlavu za to zpoždění.
Rozhlédl jsem se a v mysli si představil mapu tohoto obrovského sídla, kterou jsem včera detailně studoval s plukovníkem a Oliverem. Naštěstí jsem měl téměř fotografickou paměť, navíc s mapami jsem pracoval neustále, proto pro mě nepředstavoval větší problém se zorientovat.
Vykročil jsem podél udržovaných zahrad plných kvetoucích keřů, okrasných stromů a omamně vonících květin, jejichž jména jsem neznal. Při pohledu na jednu z kamenných fontán jsem si uvědomil, jaké se udělalo vedro a já se začal potit. Sarterra, moje domovina, se nacházela mnohem více na severu a ta náhlá změna podnebí a teplot mi nedělala dobře.
No, ale možná za můj stažený žaludek a pocit, že začnu co nejdřív zvracet, nemohla změna podnebí ale něco úplně jiného.
Prošel jsem kolem hlavního domu a směřoval dozadu k nízkým bungalovům, které poskytovaly ubytování pro Carlosovy vojáky. A jeden z těch nízkých domků měl být Hectorova kancelář.
Zaťukal jsem na ty správné dveře a s divoce bušícím srdcem a zpocenými dlaněmi čekal na vyznání.
Které sice nepřišlo, ale když z těch dveří zběsile vyběhl jeden z vojáků takovým způsobem, který připomínal zoufalý úprk, vzal jsem to jako pokyn ke vstupu.
Uvnitř domku se nacházela temná a, navzdory horkému počasí, chladná místnost, který lehce zapáchala zatuchlinou. Všechna okna byla zatažená, proto dovnitř nepronikly skoro žádné sluneční paprsky.
Dříve než si moje oči zvykly na šero, zaslechl jsem nepříjemný a hrubý hlas: „Takže marnotratný syn se konečně vrátil."
Mohutný muž ve vojenských kalhotách a tílku, ve kterém vynikaly jeho obrovské svaly, se zvedl od stolu plného nejrůznějších papírů a vyšel mi vstříc. „Zmeškal jsi službu a odešel bez dovolení. Víš, co tě za to čeká, Nico?"
„Ehm..." nervózně jsem přešlápl z nohy na nohu, neschopný ze staženého hrdla dostat ani jediné slovo na svoji obhajobu.
Kromě jediné židle, stolu zavaleného lejstry a skříně s několika zásuvkami se v místnosti nenacházel téměř žádný jiný nábytek. Až na malý trezor ve zdi, který hned přitáhl moji pozornost.
„Máš velké štěstí, že tě mám rád," pokračoval muž blahosklonným tónem, zatímco jeho malé, vodnaté oči na mě hleděly s nepříjemně chladným výrazem, podle kterého bych býval soudil, že slova jako "mám rád", se ve slovníku toho chlapa vůbec nevyskytují. „Takže tě nechám jenom zbičovat a na dva dny zavřít."
„Moje matka měla nehodu," konečně jsem se odhodlal promluvit a začal s krycí historkou, kterou pro mě připravili v Argosu. „Musel jsem narychlo odjet a..."
„Výmluvy mě nezajímají!" zařval Hector, až mu vyskočila žilka na čele.
Silou vůle jsem se udržel a nehnul ani brvou, přestože nejraději bych odtud vymázl stejně rychle jako ten voják přede mnou.
Bylo mi však jasné, že pokud ukážu jakoukoli slabost, je konec
„Takže dvacet ran a dna dny na samotce, to zní fér, nemyslíš, Nico?" ušklíbl se Hector a se sadistickým výrazem v očích pátral v těch mých po jakémkoli náznaku strachu.
Pevně jsem doufal, že nenašel žádný. Vracel jsem mu jeho nepříjemný pohled zcela klidně, i když uvnitř mě se všechno svíralo.
To mi to tady teda pěkně začíná...
V tom se dveře znovu otevřely, do tmavé místnosti proniklo několik slunečních paprsků a s nimi dovnitř vplul i černovlasý kluk, jehož šedé oči se okamžitě upřely na moji tvář. Plná ústa se roztáhla do veselého úsměvu, když mě poznal.
„Nico, myslel jsem si, že jsi to ty. Konečně jsi zpátky, bál jsem se o tebe."
A tak jsem se seznámil s další postavou v tomto dramatu.
Marco byl oblečený ve volných kalhotách a slabé košili s krátkými rukávy, jejíž bílá barva krásně kontrastovala s jeho bronzovým opálením. Takhle naživo vypadl trochu jinak než na fotografiích, ale díky tomu jeho rozvernému úsměvu jsem ho ihned identifikoval.
Přelétl nás pohledem a pak se zadíval na Hectora: „Co se tady děje?"
„Nepleťte se do toho, mladý pane. Nicolas zmeškal službu a bez dovolení se odsud vzdálil, zaslouží trest."
„Trest?" ten veselý úsměv ve vteřině zmizel. „To v žádném případě nedovolím! Znám ty tvoje tresty a Nica mlátit nebudeš," ohradil se ostře hubený mladík, který proti mohutnému Hectorovi působil, jako kdyby se mravenec postavil proti obrovskému medvědovi.
Jenomže tenhle kluk byl syn samotného vládce Malcavienů, proto druhý muž rychle pochopil, kdo tady musí ustoupit.
„Pro jednou to tedy přejdu," odvětil rezignovaně a zadíval se na chlapce způsobem, který dával jasně najevo, že opravdu nemá radost z toho, že se tady objevil a strká nos do jeho záležitostí.
„Ty teď nastoupíš dvanáctihodinovou službu," obrátil se Hector na mě. „Nahlas se u Mariana, je v hlavní budově. A začínáš za deset minut. Snaž se tentokrát nepřijít pozdě."
„Ano, pane," přikývl jsem a předpisově zasalutoval. Některé věci z mého tříměsíčního vojenského výcviku jsem si stále pamatoval.
Hector se nadechoval, aby něco dodal, ale to už mě Marco táhl ven.
„Jsem hrozně rád, že jsi zpátky," zasmál se, když jsme opustili temnou Hectorovu kobku a ocitli se zpět v prosluněných zahradách.
Pohledem jsem přejel čilý ruch kolem nás, ale ten mladík s rozpustilým úsměvem na nic nečekal a postrčil mě do stínu vysokých tújí, kde jsme měli alespoň trochu soukromí.
Zachytil jsem slabou vůni jeho jemného citrusového parfému, když mi obtočil ruce kolem krku a přitáhl co nejblíž k sobě.
„Zachránil jsem tě a za to zasloužím odměnu," oznámil mi šeptem a než jsem se nadál, nedočkavě přitiskl svoje ústa k těm mým.
A tak se stalo, že můj úplně první polibek s klukem byl se synem lorda Carlose, v sídle nepřátelských Malcavienů, na nebezpečné misi, která mě mohla stát život.