Kroniky Nirnu I - Stínová věž

58. Kapitola - Konflikt

V okamžiku, kdy se lidská noha dotkla země, černou mlhovinu pohltila půda, zmizela i magie v jeho dlaních a ruce teatrálně klesly podél těla. V tu chvíli si byla jistá, že její domněnky byly správné. Stejná chůze i pohyby mluvily za něj. Navzdory sevřenému hrudníku se nadechla a pokoušela se uklidnit bušící srdce. Mísil se v ní vztek i radost, což nejspíš vyčetl z tváře a raději zůstal stát dva kroky od ní. Zmateně si prohlížela známou tvář a velké hnědé oči, které se od ní nedokázaly odtrhnout.

"Nirusi?" zašeptala přiškrceným hlasem a doufala, že si nevšimne nervozity, která s ní cloumala.

„Čekala jsi snad někoho jiného?" pobaveně se pousmál, čímž ji zmátl ještě víc.

„Co to má znamenat..."

„Je mi jasné, že máš spoustu otázek, ale tady není vhodné místo na rozhovor." Skočil jí do řeči v okamžiku, kdy se nadechovala, a bez okolků vykročil směrem k osadě, na pobřeží.

Ohlédla se za ním a nechala ho mlčky projít. Potřebovala chvilku o samotě, aby se vzpamatovala a uklidnila pocuchané nervy. Nezměnil se, a přesto měla pocit, že je někdo jiný. V momentě, kdy s ní začaly cloumat pochyby, vykročila svižným krokem v jeho šlépějích. Ve snaze setřást ze sebe chmurné myšlenky a doufajíc, že dostane odpovědi na nevyslovené otázky.

Na zápraží najednou zaváhala a zůstala stát uprostřed kroku. Připadala si už směšná, i sama před sebou, jak neustále naslouchala hloupé nedůvěře, která v ní pokaždé začala klíčit. Uvědomovala si to a zatnula rozhořčením zuby. Zlobila se sama na sebe. Ačkoliv věděla, že je naživu jen díky němu, pořád tu byl Xaviér, který mezi nimi stavěl zeď. On mohl za to, že se v ní probouzely stále ty stejné myšlenky.

Znenadání k ní zavál studený vítr od moře, který ji přiměl procitnout. Otřásla se chladem a zvědavě nahlédla dovnitř, kde hořelo několik nových svíček na stole, společně se zaprášenou bedýnkou plnou lahví, jež se válela po dlouhá léta kdesi ve sklepení. Nirus zrovna dosedl na její postel, s jednou v ruce a zvedl k ní oči. Dlaní několikrát plácl vedle sebe do kožešin, čímž naznačil, kde je její místo a pobaveně sledoval její reakci. Rawerra zmatená jeho chováním ztratila řeč a raději poslušně udělala, oč ji žádal. Nechtěla se hádat. Ne potom, co slíbila sama sobě.

Zlehka usedla na samý okraj postele, přičemž stále žmoulala v rukou zmuchlané obvazy a čekala, až promluví. Bývala by ho zasypala otázkami, ale dokázala si velice snadno představit, jak by to dopadlo. Tak pro jednou dala prostor jemu. Nirus si však dával na čas. Opřel se zády o rám, který hlasitě zaúpěl a hnědou láhev zbavil zátky. Se zájmem pozoroval tekutinu uvnitř a zadumaně mhouřil oči.

„Omlouvám se, že jsem tu nebyl, když jsi přišla k sobě, ale musel jsem něco neodkladného zařídit." Natočil k ní hlavu a posunkem ruky nabídl obsah v láhvi. Neodmítla. Vytrhla mu ji z ruky a žíznivě se napila. Silný alkohol ji však po třetím doušku donutil odtrhnout hrdlo od rtů, s pocitem, že jí shoří vnitřnosti.

„U deader, co to je?" zasípala a vrazila mu láhev zpět do ruky. Nirus se rozesmál a s velkou chutí se napil.

„Zdejší pálenka. Vyrábí se z ovoce, co jsem ti tu nechal,"vydechl blaženě.

„Zdejší? To znamená, kde zdejší." Tázavě zvedla hlavu. Nirusovi v tu ránu zmizel úsměv z tváře, až sebou leknutím trhla a hned si vyčítala tón hlasu, který použila.

„Bylo mi hned jasné, že to prohlédneš... V Tamrielu nejsi. Tam bys nedožila rána. Musel jsem tě odnést někam, kde tě nenajdou, což mi nedávalo moc možností. Takže vítej v mé domovině." odváděl pozornost ťukáním do skla, ale minulo se to účinkem. Viděla zřetelně, jak znejistil a pečlivě vybírá slova, která řekne. Nabyla dojmu, že jí lže a na všechno, o čem před malou chvílí přemýšlela, hodila za hlavu.