Kroniky Nirnu I - Stínová věž

48. Kapitola - Měsíční plamen

Velký rudý měsíc, který ji po celou dobu dělal tichou společnost, zmizel za vzdálené vrcholky hor a namísto něj se na obzoru objevil ponurý příchod nového dne. Rawerra ležela opuchlou tváří na studené zemi a nepřítomně hleděla na vlající závěsy v průchodu do zahrady. Myšlenkami bloudila v minulosti a všemožně se snažila oprostit od představy, že Nirus už není mezi živými. Přesto se jí před očima neustále míhala jeho tvář. Netušila, že ji smrt nepřítele tolik poznamená. Tím on neomylně byl. Syn svého otce a výsledek jeho zvrácenosti. Drak páchnoucí podsvětím. I tak se na něj dalo pohlédnout, jenže ona poznala i jeho světlé stránky a viděla to, co Xaviér přehlédnul. Byl daleko víc člověkem, než zrůdou, kterou měl být. Až vzpomínka na lahvičku v kapse ji donutila pohnout se z místa. Ztuhlou rukou sáhla do kapsy a nahmatala hladké sklo. Na první pohled docela obyčejný flakon. Když však oddělala zátku a přičichla si, zápach ji donutil rychle ucuknout. Nirus mluvil pravdu. Vrátila uzávěr na místo a za pomoci studené zdi se postavila na vratké nohy.

Vyšla ven na čerstvý vzduch a v ruce křečovitě svírala lahvičku, které se hodlala, co nejrychleji zbavit. Malátná, k smrti unavená, klopýtala po cestičce téměř poslepu. Došla až na terasu, stále ponořenou do tmy a zamířila k nízké zídce, ze které by byl za jiných okolností jistě nádherný výhled. Pohlédla do hlubin propasti, na jejímž dně tekla mezi stěnami skalisek divoká řeka, která z výšky připomínala spíše ledabyle pohozený kus provázku. Stoupla si na samý okraj, natáhla ruku před sebe a rozevřela dlaň. Nechala lahvičku sklouznout, a dívala se bezmyšlenkovitě, jak jí mizí z očí. Stávala se menší a menší, až zmizela nadobro. Částečně pocítila úlevu, ale bolest a obavy stále přetrvávaly.

„Paní by neměla tady být." Ozval se náhle hlas jedné akolytek a Rawerra se velmi neochotně ohlédla. Ustoupily stranou a mlčky naznačily, že ji doprovodí zpátky do jejího pokoje. Odevzdaně sestoupila ze zídky a beze slov je následovala. Věděla, že se tam nebude cítit dobře, obzvláště potom, co se v něm odehrálo. Ačkoliv místnost byla uklizená, při pohledu na lože se jí úzkostí sevřel hrudník. Zůstala stát poblíž nočního stolku a prohlížela si pečlivě srovnanou hromádku oblečení na čisté pokrývce. Došlo jí, že má na sobě stále jeho krev a shlédla dolů na svůj dlouhý plášť. Nahrnuly se jí slzy do očí, když spatřila obrovské fleky od prsou až bokům a zvedla zděšeně ruce. Nepřítomně zírala na zaschlou krev na dlaních a prstech, než ji vyrušil hlas jedné z žen.

„Paní by měla jíst. Snídaně pro vás je na stolku. Máme taky vyřídit, že mladý pán již není ohrožen," vydechla potichu ta, co stála nejblíže a Rawerra sebou překvapením prudce škubla.

„Co to říkáš? Jak není ohrožen? On je naživu?" Nevěřícně jí pohlédla do černých očí a ona jen přikývla. Svěsila ruce a udělala pár kroků ke schodům.

„Kde je? Musím ho vidět," vydechla, ale akolytka zavrtěla hlavou.

„ Není možné." Sklopila zrak a rychlým krokem společně opustily místnost.

Sotva za nimi zaklapl zámek, Rawerra se zhluboka nadechla a popoběhla ke dveřím. Stiskla kliku, ale nic se nestalo. Bylo zamčeno. Vzteky začala lomcovat s klikou a bušit pěstí do dřeva. Tušila, že něco není v pořádku. Vzápětí zaslechla kroky a mužský hlas, který velmi dobře znala. Pustila se, a raději poodstoupila stranou. Dveře se znovu otevřely a proti ní stál Xaviér, bez jakýchkoliv emocí ve tváři. To na ni působilo ještě hrozivěji, než kdyby zuřil. O krok couvla a zůstala stát jako zařezaná. Na místo slov k ní natáhl ruku a chytl ji neurvale za paži. Než stačila zaprotestovat, ocitla se v úzké chodbě, která nebyla zdaleka tak osvětlená jako její pokoj. Zamžourala do tmy, ale Xaviér se pohnul z místa a vláčel ji dlouhou chodbou, až na samý konec, kde bylo několik průchodů. Jedním prošel a objevilo se točité schodiště do nižšího patra. Chtěla si cestu zapamatovat, ale marně. Přestala se orientovat hned, jak sestoupili do nižšího podlaží, kde se trmáceli spletitými chodbami ještě několik dlouhých minut.