Kroniky Nirnu I - Stínová věž

24. kapitola - Srdce hory

Dlouhé hodiny seděla na studené, kamenné zemi svého pokoje a zírala otupěle na oblečení ve svých rukách. Najednou se jí zdálo řešení jejího problému jednoduché a prosté. Že by to nemuselo vyjít, ani nepomyslela. Spíše si to nepřipouštěla, tak moc toužila vypadnout z věže a dostat se pryč. Na jejím panenství ji nezáleželo, pokud by ji mohlo pomoci, s klidným svědomím ho obětuje. Mohla by o něj přijít i daleko horším způsobem. Vlastně se sama divila, že tomu nedošlo, tehdy ve vězení před popravou. Tenkrát se však mezi strážnými začalo říkat, že pokud někdo obcuje s čarodějkou, tak mu naroste srst a rohy a promění se v černého kozla. Pověrčivý blázni tomu věřili a jí to zachránilo od utrpení.

Ve chvilce se rozhodla, že to udělá ještě téže noci. Neměla sílu čekat na vhodnou příležitost, která by ani nemusela přijít, nebo by si to mohla rozmyslet. Věděla, že když to neudělá teď, neudělá to nikdy. Už takhle jí to bude stát veškerou sebeúctu ne-li mnohem víc. Tehdy v kopce si myslela, že si sáhla na samé dno, ale mýlila se. To co prožívala nyní, bylo daleko horší a bolestivější.

Jako smyslů zbavená vstala a vysvlékla ze sebe všechno, co měla na sobě. Necítila nic. Ani zimu ani horko, ani stud ani vzrušení. Vyšla ze svého pokoje zcela nahá a bosými chodidly kráčela po studené zemi přímo k ložnici Xaviéra. Nikdo jiný nepřicházel v úvahu vzhledem k tomu, kým byli další obyvatelé věže. Doufala v to, že je v něm stále muž a když jí spatří nahou u sebe v ložnici, neodežene ji od sebe. Ačkoliv jí byl odporný a nesnesla pomýšlení, že by se jí měl dotýkat, bude muset zatnout zuby a překonat to.

Po celou cestu si potichu odříkávala dětskou říkanku, která jí vytanula na mysli téhož večera, ze vzpomínek a kupodivu jí to pomáhala udržet trochu klidnou. U jeho dveří se zastavila a utichla. Nastala chvíle, kdy se musí rozhodnout. Pokud vejde dovnitř, z místnosti později nevyjde ona, ale někdo jiný. Stiskla kliku a potichu pootevřela křídlo dveří. V místnosti byla téměř tma. Hořela jen jedna svíce, nedaleko lože a plamen už skomíral. Udělala krok dovnitř a ovanula ji silná vůně jalovce. Zatajila dech a dveře za sebou zavřela. Zůstala o ně opřená a očima hledala Xaviéra. V první chvíli si myslela, že tu není, než oči přivykly tmě a spatřila ho nataženého na lůžku. Spal a nehýbal se. Odlepila se od studených dveří a sešla pár schodů ukrytá ve tmě. Prošla kolem sochy, a ocitla se těsně u něj. Spal na zádech, na půl svlečený a klidně oddychoval. Když ho viděla takhle, připadal ji najednou zcela neškodný. Ihned si všimla šrámů a jizev, které měl po celé nahé hrudi požehnaně. Jeden na boku byl poměrně čerstvý a ošklivý. Jakoby ho nějaké velké zvíře zranilo drápem.

Odhodlala se k tomu nejtěžšímu a opatrně si na něj obkročmo sedla. Nejdřív se bála plnou vahou, že ho vzbudí, ale on spal velmi tvrdě. Jen neznatelně pohnul hlavou. Dívala se mu chvíli do tváře a pak její oči sklouzly zpět k ráně. Možná by naposled mohla použít magii a ránu mu ošetřit. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Zvedla dlaně a opatrně je přiložila na ránu. Zavřela oči a nechala svou magii proudit prsty. Trvalo to jen pár vteřin a ji přinutilo otevřít oči zvuk jeho bolestného stenu. Překvapilo jí to. Nečekala, že nekromancer cítí bolest. Lekla se, že ho vzbudila a rychle odtáhla ruce pryč. Xaviér měl stále zavřené oči, jen převrátil hlavu na druhou stranu. Podívala se na ránu a vypadala lépe, než předtím, což ji uklidnilo a nahnula se mu nad tvář.

Když spal, nevypadal tak strašidelně a odporně. Ani jeho bledá tvář rozhodně na svůj věk nevypadala. Vůně jalovce zesílila a ji do očí vyhrkly slzy. Najednou si nebyla jistá, co to vlastně dělá. Raději oči zavřela a políbila ho zlehka na krk. Nestalo se nic a tak ho políbila znovu a přitom se ho dotkla svým tělem. Xaviér pod ní náhle ožil a jeho ruce se jí ocitly na zádech. Na malý okamžik ztuhla. Pootevřela oči a zjistila, že on je má i nadále zavřené a blaženě vrní. Zřejmě mu vůbec nedocházelo, že na něm leží ona. Pootočil hlavu a svými rty našel poslepu její. Nebránila se, i když se cítila všelijak. Byl vášnivější, než Onmund a rozhodně měl větší sílu. Nevěděla, jestli ještě spí, nebo je vzhůru, ale tušila, že nepřestane, podle jeho reakcí.