Kroniky Nirnu I - Stínová věž

16. Kapitola - Štěstí v neštěstí

 Po dvou hodinách klopýtání ve vodě, museli zastavit a odpočinout si. Oba byli k smrti unavení. Zdálo se, že bloudí celou věčnost. Rozhodně den dávno pominul a staříci se vrátili zpět na univerzitu bez nich. Usadili se na velké kameny, co vyčnívaly z vody a alespoň na malou chvilku vytáhly nohy z ledové vody. Už dávno nebyla příjemně teplá. I vzduch kolem se znatelně ochladil a oběma drkotaly zuby. Promáčení na kost a vyčerpaní seděli mlčky a věděli, že musejí jít dál, jinak tu umrznou. Naštěstí se v tunelu, kudy tekla říčka, nevyskytovalo žádné viditelné nebezpečí. Mimo hučení vody tu bylo naprosté ticho.

Trochu odpočati se vydali dál a doufali, že už brzy narazí na východ. Někudy musí voda téct ven z hory, neustále si v duchu opakovali. Rawerra únavou padala každou chvíli do ledové vody a měla pocit, že vypustí duši. Dala by cokoliv za suché a teplé oblečení. Onmund byl na tom nejspíš stejně, ale mlčel. Pomáhal ji z vody a přidržoval, když se objevila větší překážka. On jediný se je snažil všemožnými způsoby udržet v bdělém stavu, a přes drkotající zuby zpíval falešně odrhovačky z krčem. Začal očima pátrat, stejně jako Rawerra po obou stranách tunelu, kde by se dalo vylézt z vody a na chvíli složit hlavu.

Poštěstilo se jim, až po další hodině utrpení. Nad vodou čněl metr vysoko převis a na něm byl velký, prostorný výklenek ve skále. Vydrápal se nahoru a pomohl Rawerře, která sebou plácla do promrzlé hlíny a zůstala ležet. Sám ze sebe sházel na zem mokré svršky a začal bádat, po tom kde se to ocitli.

„To se mi snad jenom zdá. Podívej se! To musíš vidět." Donutil Rawerru pohnout alespoň hlavou a ta se podívala směrem po jeho hlase. Výklenek ukrýval úzkou chodbu a v ní Onmund stál. S vypětím sil se zvedla a šla pomalu k němu. Chodba nebyla ani metr dlouhá a ukrývala menší nízkou jeskyni. Na první pohled bylo patrné, kdo ji obýval. U stěny bylo ohniště a po zemi v prachu se válelo několik kůží ze zvířat. Některé obdělané a jiné pouze stažené a nechány svému osudu. Na to vše padal svit měsíce tenkou trhlinou nad jejich hlavami.

Rawerra prošla kolem Onmunda a zamířila rovnou k ohništi. Vedle něj bylo suché dřevo na podpal a ihned rozdělala oheň. Sebrala ze země pár kůží a vyklepala z nich prach a špínu, zatímco její společník prozkoumával temná zákoutí. Sundala si mokré šaty a jen v tenké košili se posadila k ohni a nasávala do sebe teplo.

„Našel jsem nějaký věci. " Ozvalo se kousek od ní ze tmy a otočila se. Onmund vyšel na světlo obalený pavučinami a v ruce držel lovecký luk, prázdný toulec a velký kus špinavého hadru, ze kterého se vyklubal vlněný plášť.

„Nic užitečnějšího tam nebylo? K čemu ti je luk, když nemáš šípy... " podotkla Rawerra a odvrátila od něj pohled. Jemu vzápětí došlo, že má pravdu a luk i s toulcem odhodil na zem. Rukama začal alespoň vyklepávat plášť a zvířil prach v celé malé místnosti.

„Ale tohle se bude hodit. Zůstaneme chvíli tady a prospíme se. Pak se uvidí. " Ukazoval jí s hrdostí svůj objev. Ona to přešla jen mlčením. Zuby už jí tolik nedrkotaly a třesavka také přestávala. Přesto jí byla stále zima a mokrá košilka zahřátí moc nepomáhala. Schoulila se v těsné blízkosti ohniště na zatuchlé kožešiny a dívala se do plamenů. Byla natolik vyčerpaná, že ani nedokázala o ničem přemýšlet. V hlavě měla pusto a ticho. Usnula během chvilky.

Spala tvrdým bezesným spánkem nejspíš hodně dlouho. Jakmile otevřela oči, spatřila sluneční paprsek dopadající na rozpláclé polonahé tělo na druhé straně ohniště, které pomalu skomíralo. Onmund spal, jako zabitý. S námahou se posadila a přihodila do žhavých uhlíků několik klacků. Huňatý plášť, co na ní Onmund hodil, když spala, hodila zase přes něj a podívala se na zem, kde byly její věci. Než usnula, na ně zapomněla a ony na jedné hromádce neměli šanci ani trošku oschnout. Zoufale se rozhlížela kolem sebe. Ve tmě, při zdi se válelo všelijaké haraburdí, co sem lovec natahal. Několik flašek medoviny a piva, nějaké lektvary bez popisu, tupé nebo zlámané nože, několik loučí pohozené v prachu. Samé zbytečnosti. Lezla po kolenou a prohrabovala se vším, co našla. Snažila se při tom nedělat rámus, aby nevzbudila Onmunda. Ten se začal převalovat a mumlat ze spaní. Jakmile podél zdi došla až k němu, přitáhla mu plášť až k ramenům, protože ho ze sebe za tu chvilku stačil zkopat.