Kroniky Nirnu I - Stínová věž

30. Kapitola - Drzoun z Průsmyku

Zabouchla za sebou dveře a zhluboka se nadechla nočního vzduchu prosyceného kouřem z komínů. Ochladilo se. Na nebi nebyla vidět jediná hvězda a černá mračna zahalila celý kraj i město do temnoty. Zachumlala se do pláště a rychle seběhla pár schodů, mezi prázdné stánky tržiště. Město se nořilo do tmy a klidné, tiché noci. Nikoho neviděla. Tentokrát se tu ani kolem krčmy nepotáceli alkoholem zmožení dobrodruhové. Jen v dálce viděla pár tmavých obrysů mužů na stráži, kteří měli zrovna chvilku čas a debatovali mezi sebou na rohu kovárny. Vydala se do svého domu, ale přesto se neopomněla kolem sebe dívat, aby si oživila své vzpomínky na chvíle, kdy tu žila.

„Rawerro ? " Ozval se mužský hlas za jejími zády. Škubla sebou leknutím a zároveň překvapením. Neohlídla se. Chtěla nechat dotyčného v omylu, že se spletl. Měla za to, že zůstal uvnitř krčmy. Neviděla ho odejít, o to víc byla překvapená.

„Jsi to ty. Počkej! " Ozvalo se znovu. S hlasem i rychlé, těžkopádné kroky, které ji brzy dostihly.

Na paži ucítila znenadání stisk jeho ruky, který ji přiměl zastavit. Zhluboka se nadechla a strnule hleděla před sebe na dveře svého domku. Tomuhle se chtěla vyhnout a v duchu zuřila.

„Proč přede mnou utíkáš?" vyhrkl ze sebe zadýchaně a stoupl si před ní. Oběma rukama ji držel za paže a bránil ji dívat se jinam. To se jí nelíbilo a škubla sebou.

„ U Talose, co je to s tebou. Podívej se na mě. To jsem já!" Naklonil hlavu a zadíval se jí pod kápí do očí. Ztuhla. Ten pohled si pamatovala moc dobře.

„Vím, kdo jsi. A teď mě pusť. " Trhla ramenem. Pustil ji a poodstoupil roztržitě o krok dál.

„Když víš, tak proč to divadlo? " Zamračil se a Rawerra sklopila oči. Měl pravdu. Neměla jediný důvod se chovat takhle. Když se na něj podívala znovu, viděla ty jeho rozježené kaštanové vlasy a velké hnědé či, co na ni zmateně hleděly.

„ Promiň," špitla a jemu se objevil ve tváři úsměv. Oklepala se a vztek rychle zapudila. Musela si přiznat, že ho viděla ráda a ještě víc, že s ním mluví. Kolikrát si na něj vzpomněla a přemýšlela, co asi dělá a zda je vůbec naživu. Teď tu stál před ní a ona se chovala nemožně.

„Půjdeš dál? Nechci tu postávat na ulici. " Ukázala na dveře domku a on se ohlédl. Jen přikývl a nechal ji, aby odemkla a vešla jako první.

Uvnitř byla tma, že nebylo vidět na krok. Musela nejdřív dojít pro svíčky a zapálit světla. On zůstal stát na prahu u zavřených dveří a vyčkával.

„Netušil jsem, že jsi ve městě. Už jsem ani nedoufal, že tě někdy znovu uvidím. " Ozvalo se kousek od ní, když se ohýbala ke krbu a rovnala dřevo na podpal.

„Nezdržuji se tu. Jsem tu jen na skok, " odvětila a oprášila si ruce. On prošel místností a zůstal stát za jejími zády.

„Nikdy jsi mi nedala možnost ti poděkovat. Zachránila jsi mi život. Pak jsi najednou zmizela a nikdo o tobě nic nevěděl. " Vyčítavě k ní hleděl a ona se musela usmát. Připomněl jí chvilky, než udělala svou osudovou chybu.

„Ewiro, nic mi nedlužíš, jestli to bereš takhle. U Daniky jsem ti nechala dopis, než jsem odjela. Nevím, jestli jsi ho četl, ale odjela jsem do Ledohradu na univerzitu. " Sundala si kápi i plášť a hodila je přes opěradlo křesla před krbem. Mlčky obešla zmatenou postavu a zamířila ke dveřím pro bedýnku s nákupem.

„Takže přece jen ta univerzita. Napadlo mě to. Dopis jsem sice četl, ale nic jsi v něm nepsala o tom, kde bych tě mohl později najít, " vydechl a nastavoval ruce ohni v krbu, který se rychle rozhořel a příjemně hřál.