Kroniky Nirnu I - Stínová věž

Speciál - Z pohledu Ewira

Na východě začalo zlátnout nebe a hvězdy se pomalu vytrácely. S nimi i velký měsíc okrové barvy, který v tu dobu dorůstal do své normální velikosti. Větve břízy šveholily při každém záchvěvu horského vzduchu a od jezera se ozval zpěv prvních ptáků. Ohlédl se, ale přineslo mu to jen bolestné vzpomínky na předchozí noc. Připomnělo mu to také chvíli, kdy jako malý kluk spatřil něco, co vidět neměl. Když Císařští násilím odváděli jeho staršího bratra, kterého jim nevlastní otec, předhodil jako špinavého psa. Tehdy mu to zlomilo srdce. Od té chvíle Jonase neviděl, ačkoliv ho hledal dlouhou dobu. To samé, nyní udělal on. Předhodil Rawerru dychtivé Liraně a teď sledoval, jak odchází.

Stál ve stínu chalupy a bezmocně se díval. Dvě štíhlé ženské postavy, okolo kterých vlály dlouhé pláště, mizely na konci louky mezi hustým porostem. Její plavé vlasy by rozeznal i ve tmě a upřeným zrakem jí v duchu prosil, ať neodchází. Od chvíle, co mu vrátila život, si nedokázal představit, že by se jejich cesty nadobro rozdělily. Vyčítal si, že neudělal víc. Proč ho tehdy nenapadlo něco jiného, než zavést ji k Judith. Vlastně je tohle všechno jeho chyba. Nedokázal ji ani zastavit, když mohl. Za to se do hloubi duše nenáviděl. Mohl jen doufat, že Lirana nelhala a splní vše, na čem se dohodli. V levé ruce nervózně žmoulal kus papíru s mapou a byl rozhodnutý odjet, hned jak vyjde slunce. On dodrží, co slíbí. Jen měl strach o Raweru. Znal ji a věděl, že lhát neumí.

Netrvalo ani půl hodiny a za neustálého povykování Rulíka sedlal svého koně. Rozhodně nebyl smířený s tím, že ho tu nechává u Judith a zoufale ho prosil. Zbytečně. Ewiro si stál za svým. Vlastně jen mlčel, což bylo ještě horší, než kdyby se s ním přel. Odcházelo se mu s těžkým srdcem. V horách mu bylo vždy lépe. Cítil se tu téměř jako doma, ale spěchal do Průsmyku. V tenhle podzimní čas snad najde pár svých přátel, kteří pomohou. Nebo v to alespoň doufal. Na samém dně poklidného údolí sjel na cestu a stočil koně směrem, kde mezi stromy prosakovaly sluneční paprsky. Na okamžik se zastavil a vzhlédl mezi větve huňatých borovic. Těžký balvan, který mu ležel na prsou od chvíle, co odešla, zmizel a on se mohl najednou svobodně nadechnout. Přesto tam uvnitř pomalu klíčila zlá předtucha, které se nemohl zbavit. Raději mlaskl na neklidného koně a ten vyrazil po cestě vpřed. Byl nedočkavý, stejně jako on.

U nalitého lovce bylo příjemné přítmí a poměrně ticho, i vzhledem časné večerní hodině. Ač byl hostinec hned u vchodu do města, nebyl nikdy zaplněný. Spíše, než obyčejné hosty to k němu táhlo lovce a pobudy. Rozhlédl se po zakouřené místnosti, ale žádnou známou tvář neviděl. Zklamaně se zhroutil na první židli, která se mu připletla do cesty. Byla hned vedle prázdného výčepu a přemýšlel, co podnikne dál. Naštěstí pro něj to nebyla jediná hospoda ve městě a určitě o Caiwexovi a ostatních, někdo něco ví. Z přemítání ho zanedlouho vytrhl hluboký hlas Elrindira zpoza baru a objednal si jídlo a nocleh. Nikdy se tu špatně nevařilo, tak doufal, že se to za dobu co tu nebyl, nezměnilo. Poslední sousto vytřel kouskem chleba a zvedl hlavu od oprýskané misky k baru. Při placení prohodili pár slov a odešel.

Po jeho známých se však slehla zem, což ho do jisté míry znepokojilo. Hulda zaneprázdněná přeplněným lokálem na něj moc času neměla. Přesto si našla chvilku, aby ho vroucně objala a přivítala zpátky ve městě. Využil situace a nedočkavě na ni vychrlil svou otázku. Chvíli mhouřila oči jako kočka a poklepávala si prstem zamyšleně do tváře, s očima upřenýma skrze něj. Nakonec z ní vypadlo, že je to měsíc, co tu byli naposledy. Opili se do němoty, před vchodem zničili poutač a nezaplatili. Tohle Ewira nepřekvapilo. Obzvláště u nich ne. Měsíc není tak dlouhá doba. Dozajista nebudou daleko. Věděl, že Caiwex je poděs, ale nikdy by zbytečně neriskoval. Patřil k těm lovcům, kteří chodili na stejná místa a věděli, kde je to bezpečné. Další možnost pro získání informací byla Danika, když nepočítal osoby, kterým by se rád vyhnul. Huldě za vše poděkoval a nechal ji věnovat se hostům. Zaplatil za své přátele dluh a hned jakmile osaměl, si stáhl kápi hlouběji do tváře. Nechtěl, aby ho viděli nepovolané oči. Zejména Ylvon, která tu stále pracovala. Všiml si jí hned, jak překročil práh a pro svou záchranu se snažil nevyčnívat z davu. Dopil ve stoje zbytek zvětralého piva a propletl se mezi zaplněnými stolky ke dveřím.