Kroniky Nirnu I - Stínová věž

35. Kapitola - Vodní tanec

Pokoj, který jim Judith připravila na spaní, byl v útulném podkroví s minimem nábytku. Jen čtyři nahrubo stlučené postele a dvě dubové truhlice byly vším, co místnost dělalo pokojem. V malém kamenném krbu u jedné ze šikmých stěn, plápolal oheň a otevřeným oknem ve štítu střechy dovnitř proudil čerstvý vzduch, prosycený čerstvě naštípaným dřívím. Hoši nezaháleli. Stále ještě byli venku. Z velké dálky k ní doléhal pištivý smích malého Rulíka. Rozhlédla se kolem sebe a nemohly jí ujít svazečky bylinek rozvěšené na provázku podél zdí. Připadala si jako v přídomku u sebe doma. Tam si její máma taky dávala své poklady a všude v poličkách se leskly dózičky s tinkturami a pytlíky s nejrůznějšími směsmi.

Posadila se na postel u okna, na čerstvě povlečenou deku, a opřela hlavu o dřevěný parapet. Cítila se zvláštně na to, že byla v cizím domě u podivné staré ženy. Přesto tu nacházela jakýsi pocit klidu, který jí byl důvěrně známý. Uvolnila se a zahleděla na nebe plné mihotajících se hvězd. I když byli v horách, nepociťovala zimu. Naopak. Výhled z okna jí připomínal letní noci za jejího dětství. Vůně dřeva z nedaleké pily a vzduch prosycený vodou z klidné, nedaleké řeky. Tohle bylo přesně to, na co si vzpomněla. Přesto všechno, co se o sobě dozvěděla a čím si za poslední čtyři roky prošla, jí vzpomínky nikdo vzít nemůže. Její pěstouni byli ti nejlepší rodiče, jaké si mohla přát, a Nelthas skvělým bratrem. A tak to zůstane už napořád.

Vzdálené hlasy se blížily a s nimi i kroky, které ji vytrhly z myšlenek. Sklonila hlavu a pátrala ve tmě, odkud zvuky přichází. Brzy se vynořily z vysokého porostu ostružiní dvě postavy. Řehtající se Rulík si vyklepával kamínky z vyzutých bot a Ewiro vedle něj ždímal mokrou košili. Byli celí mokří, jak si všimla a také ve velmi dobré náladě. Aniž by ji zaregistrovali, zamířili rovnou do domku a zanedlouho dusali po schodech k ní do podkroví. Pošťuchovali se ještě v otevřených dveřích, než uviděli Rawerru sedící u okna.

„Tady někdo půjde spát jako smraďoch, " zahihňal se Rulík a vzápětí přestal, když se po něm Ewiro ohnal.

Rawerra se k nim ohlédla a svěsila své dlouhé nohy z postele. Klučina mezitím skočil na nejbližší postel hned u dveří, a začal se hrabat ve svém vaku. Přitom si broukal nějakou melodii a zdálo se, že mu je okolí ukradené.

„Neřekli jste mi, že se jdete vykoupat," vydechla a skopla z nohou boty. Bolavá bosá chodidla si mnula rukama a přitom po očku sledovala polonahého Ewira, jak se souká do suché haleny.

„Jestli chceš, zavedu tě k jezeru. " Přetáhl si látku přes mokré vlasy a otočil se k ní.

„Teď uprostřed noci? To počká do rána," povzdychla si, ale v duchu po koupeli zatoužila.

„Ještě není ani půlnoc. Vstávej. " Natáhl k ní ruku a ona chvilku váhala. Chtěla se obout, ale všimla si, že i on je na boso. Nechala boty na zemi a podala mu svou ruku, jak čekal.

„A ty spát! Je ti doufám jasný, co tě čeká, když opustíš tuhle místnost, zatímco budu pryč? " Zastavil se u postele rozježeného kluka, který se potutelně culil zpod přikrývky.

„Dostanu na prdel? "

„To taky. Nebudeme pryč dlouho, tak se snaž usnout." Potlačoval v sobě smích a raději vyšel ven z místnosti na schodiště.

Rawerra ho mlčky následovala. V celém domě panoval klid a ticho. I Judith už spala. Potichu se vytratili ven a za sebou nechali jen mihotající světlo uhasínajícího ohně v krbu. Zavřel dveře a táhl ji kamsi do tmy mezi stromy. Vyznal se tu a věděl, kam šlape, na rozdíl od Rawerry , která každou chvilku klopýtla o větev či kámen. Po chvilce však zpomalil a pustil jí ruku ze svého sevření. Stromů ubylo a řídké koruny bříz propouštěly dostatek světla na cestu, kudy kráčeli.