Kroniky Nirnu I - Stínová věž

40. Kapitola - První nadechnutí

Vzduch v místnosti prořídnul. Vyčistil se od magie a těžkého nasládlého kouře. Zjistila, že se může volně nadechnout a zalapala lačně do dechu. Připadala si jako tonoucí, kterého vytáhli na břeh řeky. Temnota ustoupila a společně s ní, nesnesitelná bolest těla. Pohnula rukou ke tváři a pootevřela oči. Ležela ve zvířeném prachu na podlaze a rozmlženým zrakem hleděla na prsty své levé ruky. Byla její a přesto nikoliv. Dlouhé bledé prsty s upravenými nehty, nemohli patřit jí. Znovu se nadechla a zamrkala, čímž se jí vrátil zrak. Položila dlaň na zem a upřela zrak na převrhnutou lahvičku od zelenkavého lektvaru. Ležela a sbírala sílu se pohnout. Neovládala nic, jen levou ruku a v hlavě slyšela své myšlenky. Hluboko v mysli zahlédla výjevy svého předchozího života a tváře lidí, které milovala. Opravdu je milovala? Změnilo se něco? Ptala se sama sebe, však marně. Nikdo neodpovídal. Jako by uvnitř ní byla prázdnota. Necítila nic. Ani vztek, ani lítost dokonce ani strach. V srdci jí nezbylo nic, co by zaplavilo její mysl a ovládalo ji.

S posledním nadechnutím, sebrala všechnu svou sílu a pohnula se. Nohy i ostatní části jejího těla se probudily k životu a ona se posadila. Třásla se zimnicí, i když jí bylo horko. Pootočila hlavou k místu, kde byly prve dveře. Vzpomněla si, jak jimi prošla. I na ten okamžik jak zdánlivě zemřela. Bolest a strach. To bylo jediné, co se jí vybavilo. Teď tu byla sama. Nebyl tu nikdo, kdo by ji uklidnil a pomohl. Nerozuměla tomu, ale asi to bylo lepší.

Po chvilce rozjímání, se za pomoci převržené bedny postavila na vratké nohy a vzápětí padla na studenou stěnu. Přecenila své síly. Byla slabá a zranitelná, což se jí nezamlouvalo. Zatnula zuby a přidržujíc zdi se dobelhala ke dveřím. S tichým zaskřípáním je otevřela a zůstala chvíli stát opřená o futro. Chtěla být si jistá, že sama zvládne vyjít až nahoru aniž by ji zradily nohy. Naslouchala zvukům domu a hledala jakoukoliv nápovědu, kde by mohli ostatní být. Těžká chůze Judith po chvilce prozradila, že v kuchyni přímo nad ní. Zvedla hlavu k vrzající podlaze a pustila se dřeva. Její kroky byly o poznání lehčí než dřív, což ji překvapilo. A nejen chůze. Nabrala dostatek sil, aby ztuhlé tělo rozhýbala a to se pohybovalo zcela jinak, než byla zvyklá.

Než vstoupila na poslední schod, na malou chvilku se zastavila. Obávala se reakcí na svou proměnu. Ona sama ještě neviděla svůj odraz v zrcadle a měla strach z toho, co uvidí. Judithin hlas ji probral z myšlenek a nadechla se. Tři kroky stačily k tomu, aby Lirana ztuhla na místě a nezmohla se ani na slovo. To na Rawerru udělalo dojem a počáteční obavy odpluly do neznáma.

" Vidím, že sis pospíšila. Čekali jsme tě, až za nějaký čas. Ukaž se mi, křepeličko." Vyplula zpoza rohu stažena a zůstala stát před ní. Prohlížela si ji jako by byla její výtvor. Ve tváři se jí zračil vítězoslavný úsměv, který ukončila hlubokým nádechem. Ohlédla se na svou kolegyni, která doposud seděla na desce stolu a mlčela.

" No co jí říkáš? Už je hodna toho, být tvá přítelkyně?" otázala se Lirany a ta sebou škubla.

" Není to nejhorší. Až na ty hadry to myslím ujde." Odvrátila hlavu a odložila ovoce zpět do mísy.

" Viděla ses má drahá? Na stole jsem ti nechala zrcadlo."

" Ne,"promluvila poprvé, jako někdo jiný a ihned se zarazila. Hlas, který z ní vyšel, zněl cize.

" Dojdi pro něj Lirano. Mně už špatně slouží nohy. Já jí zatím ukážu ty tvoje šaty, ať vypadá důstojně."houkla na vědmu a ta seskočila na zem. Jako kočka proklouzla kolem nich a zmizela v útrobách sklepení.

" Kam jsem je jenom dala...á tady je máme. Jsou patery, tak snad ti některé padnou. V tom co máš na sobě, nemůžeš jít ani do vesnice." Tahala za látky, schované v truhle pod oknem a ona na ní bez zájmu hleděla. Šaty jí v tu chvíli byly ukradené.