Kroniky Nirnu I - Stínová věž

47. Kapitola - Smrt si nevybírá

U stropu se líně houpalo několik stříbrných vykuřovacích lamp, ze kterých vycházel namodralý kouř prosycený silicemi. Těžká vůně bylin zalézala do všech koutů nevelké místnosti a halila do omamného závoje. Odkudsi se ozýval teskný zvuk flétny za doprovodu šelestění větru, který se proháněl před oknem. Rawerra otevřela ztěžklá víčka a zhluboka se nadechla. Žila. To jediné ji v tom okamžiku vytanulo na mysli s pocitem neskonalé úlevy. Teprve pak začala vnímat okolí, které neznala. Strop, stěny dokonce i podlaha byly z černého leštěného kamene, zdobené zlatými a rudými rytinami ve tvarech starého písma. Nábytek kolem byl z ebenového dřeva, což napovídalo, že se nachází pod střechou bohatého člověka. Jediné světlo přinášelo nespočet voskových svíček rozmístěných na úzké kamenné římse podél stěn, až působily kostelním dojmem. Průvan z otevřeného okna, který byl zakryt rudými závěsy, si rozpustile pohrával s lehkou látkou i plamínky svíček poblíž. Ztěžka polkla a pokusila se pohnout bolavým tělem. Marně si snažila vybavit, co se vlastně stalo. Nevzpomínala si na nic, než na ten pád.

„ Vítej mezi živými." Ozval se náhle hlas Niruse z druhé straně místnosti. Leknutím sebou trhla. Ohlédla se po hlase a spatřila ho na schodech vedoucí k jejímu loži. Za jeho zády stály dvě ženy zahalené do černých hábitů s očima upřenými nepřítomně k podlaze.

„Zřejmě za to vděčím tobě," zašeptala, a s velkým úsilím se pokusila posadit. Motala se jí hlava a tělo reagovalo jinak, než byla zvyklá. Moc nad tím, však nepřemýšlela. Dávala to za vinu předchozím událostem.

„ Neměla by ses moc hýbat. Byla jsi zraněná." Dodal, když viděl, o co se snaží. Tón hlasu, který Nirus změnil, upoutalo její pozornost. Obě ženy ho vzápětí obešly a stouply si každá z jedné strany postele. Odložily podnosy na stolky a daly najevo, aby odešel. On jen přešlápl na místě se zaťatými pěstmi, a vypadal, jako by chtěl něco říct. V okamžiku odvrátil hlavu a odešel beze slov. Nechal ji o samotě s cizími bytostmi, které rozhodně nepatřily k lidské rase. Ženy měly nepřirozeně popelavou, až průhlednou kůži a temně modré oči bez bělma. Jedna ji přehodila přes ramena hedvábný plášť a druhá odkryla pokrývku u jejích nohou. Až nyní zjistila, že jsou obě obvázané od kolen ke kotníkům. Mlčky sledovala, jak odhaluje téměř zhojené rány na lýtkách. Od čeho byly, jí bylo jasné hned, jak je spatřila a povzdychla si. To vysvětlovalo Nirusovo chování.

Odvrátila hlavu směrem k oknu a zavřela oči. Marně se snažila vybavit okamžiky po tom, co spadla ze zad draka. Přes změť vlastních výkřiků a vojáků hluboko pod nimi, kteří na ně útočili, slyšela zoufalé volání svého jména. Viděla Niruse zasaženého dlouhým kopím, jež mu trčelo zpoza křídla a sebe samu padat bezvládně k zemi. Jeho rozlícený obličej, několik minut před tím, než vzlétly. I slova, kterými ji urazil. Mezi tím vším rozpoznávala hlas Xaviéra. Rozhovor, kterému nerozuměla a výhrůžky patřící synovi. S jeho tváří, která se zjevila ve vzpomínkách, ucítila i vůni jalovce a zalapala po dechu. Otevřela oči dokořán a rozkašlala se. Držela se za hrdlo, lapajíc po vzduchu a upřeně zírala před sebe do prázdné místnosti. Hlasy utichly a vzpomínky zmizely. Ačkoliv toužila po vysvětlení, cítila se natolik zesláblá, že nedokázala ani vstát z lože. Těžká vůně bylin ji během krátké chvilku znovu ukolébala ke spánku, aniž by se tomu bránila.

Probudily ji až tiché kroky u jejího lože. Chvilku zmateně pozorovala dvě ženy, které rozsvěcely nové svíce v místnosti, než se odvážila pohnout. Jakmile byly s prací hotovy, konal se stejný rituál jako předtím. Jedna ji pomohla posadit a přehodila přes holá ramena hřejivý plášť. Druhá se věnovala jejím poraněným nohám. Když se Rawerra letmo podívala na rány, vypadaly o poznání lépe. Snad za to mohla ta podivná nazelenalá mastička, kterými ji potírala. Tentokrát to neudělala. Zbavila ji obvazů a odstoupila od lože. Pomohly ji vstát a upravily plášť tak, že z ní pomalu nebylo nic vidět. Když ji pak vedly k místu, kde myslela, že je, okno, na malý okamžik se zastavila. Za závěsy se ukrýval vstup do malé zahrady ponořené do tmy. Byla obehnána vysokými zdmi ze všech stran. Viděla jen noční oblohu plnou hvězd. Rudý měsíc, který na ni hleděl skrze pohupující se větve podivného stromu, svítil na její kroky, co vedly v tu chvíli neznámo kam.