Kroniky Nirnu I - Stínová věž

57. Kapitola - Noční host

Z hlubokého spánku, ji znenadání vytrhly zvuky, které nezapadaly do jejích děsivých snů. Ačkoliv je vnímala velmi vzdáleně a zněly reálně, nevěřila jim. Ani nemohla. Pamatovala si, co se dělo v posledních okamžicích a proto nedávaly vůbec žádný smysl. Měla zemřít, ale nezemřela. Pokud se tak stalo, svůj boj prohrála a vrátila se zpět do područí Xaviéra. Pokoušela se otevřít oči, ale veškerá snaha, byla marná. Její tělo se zmítalo samo od sebe, přestože tomu chtěla zabránit, neměla nad ním kontrolu. Reagovalo na noční můry, jež trápily její podvědomí, a ona mohla jen bezbranně naslouchat. V chaosu zvuků nejrůznějšího původu, rozeznávala šum moře, čím dál zřetelněji. Uklidňoval zmučenou duši a vracel dávno zapomenuté vzpomínky, ve kterých nacházela klid.

Přišla k sobě, až několik hodin po té, co její mysl ukonejšil pocit bezpečí. Zhluboka se nadechla, jako by to bylo poprvé v životě a otevřela oči. Vyděšeně pohlédla na prkenný strop, kde se pohupovaly zaprášené pavučiny. Pamětlivá toho, kde se nejspíš ocitla, donutila své tělo s velkým úsilím pohnout hlavou, aby se ujistila, že jí nehrozí žádné nebezpečí. Prostě zařízená místnost, do které dopadalo světlo dvěma malými okny, zklidnilo její myšlenky a s úlevou si oddychla. Ať už byla kdekoliv, rozhodně se nevrátila zpátky ke Xaviérovi. Oprýskaný nábytek, pokrytý nánosem prachu, ukrýval svědectví dávných časů a zvědavě si prohlížela každý kout. Zastavila se pohledem na nízké pelesti postele, kde ležela a všimla si velkého množství kožešin, které ji halily, až ke krku. Se zatnutými zuby zvedla ruce a odstrčila je. Překvapeně zůstala viset očima na pečlivě obvázané rány, než si všimla, že na sobě téměř nic nemá. Potrhaná košilka odrývala víc, než měla zakrýt. V tu chvíli si uvědomila, že tu nejspíš není sama a navzdory bolesti, zvedla poplašeně hlavu.

Malý domek o dvou místnostech, které viděla z postele, byl však prázdný. Zklamaně svěsila ramena a pohlédla ke svým nohám. Obě byly z větší části obvázané, ale přesto na odhalené kůži viděla podlitiny a šrámy. S hrůzou si přiložila prsty na tvář a přejížděla jimi po celém obličeji v domnění, že i tam najde jizvy. Z toho co si pamatovala, to bylo jediné místo, které nekrvácelo, do chvíle, než ji pohltila magie. Nenašla však nic znepokojujícího a s velkou úlevou svěsila ruce. I když měla zbytek těla ve zbídačeném stavu, cítila se o trochu lépe. Raději odvrátila pohled od sebe a hledala nějaký důkaz o tom, že tu není sama. Ten kdo ji ošetřil, použil složitější bylinné masti, které ze sebe cítila a zvědavě pokukovala kolem sebe. Jistě ovládal léčitelství na stejné úrovni, jako ona, což ji přimělo vzpomínat. Zajímalo jí, jak se dostala z tak svízelné situace. Nebyl tam nikdo, komu stála za námahu. Xaviér by ji bez milosti zabil, po tom co mu řekla a Alduin by jen využil situace. Kouzlo od Shivi se minulo účinkem, takže Nirus je nespíš zpět po boku svého otce a přítomnost někoho dalšího necítila, ani neviděla.

Po delším odhodlávání se za velkých bolestí postavila na vratké nohy a udělala krok k nedalekým dveřím. Vzápětí se zapotácela a padla bokem na nízkou komodu. Zvedl se oblak prachu, jenž odkryl několik knih. Vyčerpaně k nim sklonila hlavu a přelétla očima podivné písmo. Viděla ho poprvé v životě, přesto od něj odvrátila bez zájmu pohled. I kdyby chtěla, nedokázala se na něj soustředit. Zapřela se rukama o zeď a za její pomoci se dobelhala, až k východu. Když konečně ovinula své prsty okolo studené kliky, s úlevou si oddychla. Doufala, že odpovědi nalezne venku a vší silou zatlačila do kovu.

Škvírou dovnitř vletěl čerstvý vzduch, nasycený mořskou vodou a zetleným dřevem. Rawerra se zhluboka nadechla a s hlavou plnou myšlenek upínající se k tomu, kde se ocitla, překročila práh. Prkna pod jejími nohama vrzala při každém kroku a škvírami mohla vidět, že je domek vystavěný na vysokých kůlech. Nejspíš kvůli přílivu, napadlo ji. Ocitla se na prostorné terase, kolem které bylo robustní zábradlí a za ním několik střech porostlé mechem. Na první pohled bylo patrné, že tu již dávno nikdo nepřebývá. Opuštěná rybářská osada, byla zarostlá kvetoucími keři a vysokými travinami, které prolézaly skrze prkenná mola. Odvážně se rozhlédla kolem, ale moře ji upoutalo ze všeho nejvíc. Slunce, jež se chýlilo k západu, ho zbarvilo do ruda a ona na malou chvíli vytěsnila veškeré myšlenky z hlavy.