Kroniky Nirnu I - Stínová věž

44. Kapitola - Dítě se stoletou duší

Vichr začal skučet a kroužit zuřivě mezi vzrostlými smrky kolem ruiny. Větve stromů sebou bezmocně zmítaly a shazovaly sněhovou pokrývku ke svým kořenům v bílém závoji sněhových vloček. Těžká mračna už zakryla celou oblohu, což pro ně nevěstilo nic dobrého. Vlezlý a ledový závan otřásl i s Rawerrou. Ta se jen s obavami ohlédla k poklopu, zatímco Cian zkoumal dětskýma očima okolní svět. Hluboko uvnitř s ním soucítila. Byl pro Xaviéra pouhý nástroj, stejným jakým byla ona. Přesto z něj necítila strach navzdory osudu, který ho čeká. Pozorovala ho, a se zájmem prohlížela. Nevypadal jako typický výrostek. Sněhově bílé vlasy a bledá pleť vypovídaly, že je odlišný. Z oválného obličeje se dívaly velké zelenomodré oči, které vyzařovaly, až nepřirozený klid. Nevysoké, pohublé tělo měl zahalené v jakémsi kněžském hábitu, temně modré barvy, jehož rukávy na sobě nesly podivné symboly všité po okrajích. Neznala je, ale tušila, že slouží na ochranu.

„Vím, na co myslíš. Nemusíš mě litovat." Zvedl hlavu a otočil se k ní. Trhla sebou. Chtěla namítnout, že se mýlí, ale jeho pohled ji umlčel. Chlapec znenadání vstal a chytl ji za ruce. Byly příjemně teplé, navzdory tomu, že v nich před chvilkou držel sníh.

„ Já svůj osud znám, proto se nebojím. Mé obavy se spíš týkají tebe. Tvým největším nepřítelem není Xaviér. Ani samotný Alduin. Jsi to ty. Ty sama. Dokud se nesmíříš se svou minulostí, nebudeš mít nikdy žádnou budoucnost. Znám tě. Už dlouho tě vídám ve svých snech. Občas bys měla poslouchat své srdce a umlčet rozum," zašeptal a pustil ruce. Ve tváři se mihl letmý úsměv a otočil se zpět proti větru. Zkoprněle mu hleděla do zad a nevěděla, co na tohle říct. Dřív než stačila jakkoliv zareagovat, za svými zády zaslechla kroky. Sníh zakřupal a vedle ní spočinul Nirus.

„Tohle není dobré," zkonstatoval s obavou při pohledu na černé nebe.

„ Počkejte tu. Hned se vrátím." Otočil se k ní a zhluboka se nadechl. Z výrazu rozeznala, že čelí těžkému rozhodnutí, čemuž nerozuměla. Zmátl ji, ale zůstala zticha. Jen kývla hlavou a on zmizel za rozpadlou zdí ruiny. Věděla, že ji nechává nerad o samotě. Nevěřil, že se nepokusí znovu o útěk. Tímhle směrem se mysl Rawerry však neubírala. Přestože toužila po svobodě víc, než po čemkoliv jiném, nemohla teď odejít.

Zvědavě se ohlédla směrem, kterým odešel. Mihl se mezi stromy. Jeho kroky vedly na vrchol vyvýšeniny, na samý okraj skalisek. Nebylo tam nic. Jen sníh. Netušila, co zamýšlí a proto z něj nespouštěla oči. Cianovi, který si přerovnával knihy ve své kožené brašně, nemohlo ujít, jakým směrem se dívají její oči, a pousmál se. Nirus se zastavil, až na samém okraji a klekl si do sněhu. Rawerra udělala jeho směrem pár kroků a opřela se kamennou zeď. Ještě před chvilkou měl naspěch a teď se zdálo, že je vše jinak.

„ Mluví se svým otcem. Tenhle nečas je nebezpečný i pro draky." Ozval se Cianův hlas těsně v její blízkosti. Trhla sebou a pootočila hlavu.

„ Mluví? Jak s ním může mluvit?" Vyhrkla ze sebe.

„ Magie? Víš sama nejlíp, co dokáže," pousmál se a Rawerře rázem svitlo.

Počasí se znenadání začalo zhoršovat. Vítr zesílil na intenzitě a začalo hustě sněžit. Nemohli si dovolit déle zůstávat. Netrpělivě se ohlížela k místu, kde byl Nirus a přešlapovala na místě, aby se zahřála. Doufala, že se vrátí dolů, ke stařeně a přečkají, dokud se nevyjasní. Spletla se. Burácení vichru protrhl náhle dračí řev. Tam, kde ještě před malou chvilkou klečela postava, stál na samém okraji drak a protahoval si svá křídla.