Kroniky Nirnu I - Stínová věž

27.Kapitola - Ptáček v kleci

Toho dne slunce nevyšlo. Nebe se zatáhlo těžkými mračny a spustil se prudký déšť, který v provazech smáčel celé okolí Bílého průsmyku. Ulice zely prázdnotou a odnikud se neozýval smích ani hudba. Nikdo nezpíval, ani si nepovídal se sousedem. Všichni obyvatelé byli zalezlí, v teple svých domovů a jen malé dětské hlavičky, se sem tam míhaly v oknech, a smutně hleděly do deště. Na tržnici bylo ticho a stánky prázdné. Po pultech se místo nabízeného zboží valila kalná voda. Větve stromů se prapodivně nakláněly ve větru a nedobrovolně pouštěly své listí do větrného proudu, který si s nimi bláznivě hrál na cestách.

Svíce v místnosti hlavní haly dávno pohasly a v krbu skomíral poslední plamen. Rawerra ležela na boku vedle svého bratra a držela se ho křečovitě za ruku. Z tváře mu vyzařoval klid a radost i přesto, že tvrdě spal. Stále v ní rozpoznávala přidrzlý úsměv, toho malého kluka, co lezl rád po stromech a dělal vylomeniny. Jen stěží mohla uvěřit tomu, že se z něj stal vrah. Ale nejen to. Dospěl. Prstem přejížděla po tetování, které si nechal udělat, a všimla si vrásek kolem očí. Ty tam předtím neměl. Za tu dlouhou dobu, co ho neviděla, se změnil a začala to vnímat až teď, když se dívala do nehybné tváře.

Ani se nelekla, když ji na rameno znenadání sáhl Xaviér a naznačil, že musí jít. Čekala, že se zjeví, když to nebude čekat. Postavila se na nohy a pustila jeho ruku, která se bezvládně svezla na zem. Nevzbudil se. Jen tiše zavrněl. Naposledy se na něj podívala a odešla ven do deště, kde na ni netrpělivě čekal. Zavřel dveře a chytl pevně za paži, aby mu nemohla nikam utéct. Vedl ji mezi proudy vody, které jim velmi rychle smáčelo všechno oblečení k bráně města. Od stráže si nechali otevřít a popřát šťastnou cestu. Následovala ho s domněním, že se vrací zpět do věže, ale mýlila se. U stájí na ně čekali dva koně, kterým držel uzdy na kost promrzlý stájník. Tiše nadával, že se Xaviér zpozdil a ihned se vytratil do tepla svého domova. Rawerra byla překvapená, jaký způsob přepravy zvolil. Nebylo to pro něj zrovna typické. Xaviér se vyšvihl do sedla a zamlaskal na koně, který začal jančit.

„ Sedej, nebudu čekat celý den, " okřikl ji a ona se rychle vydrápala nahoru do sedla, druhého koně. Bylo tomu, už tak dlouho, co na nějakém seděla. Měla strach, že to zapomněla a spadne při první příležitosti. Zasunula boty do třmenů a pobídla koně, aby šel za Xaviérem. Ten však nešel, ale vyrazil tryskem po cestě, směrem, kterým se tehdy vydali do Ledohradu. V duchu ho proklínala, ale následovala ho.

Kousek za městem přejel most kolem hučící vody a hnal svého koně po rovinaté cestě do srdce zdejší divočiny. Neměla tušení, co zamýšlí a kam jí to vede, ale jisté bylo, že do věže se nevracejí. Tím se tiše chlácholila a raději si užívala volnosti. Brzy byla promočená na kost a začala být jí strašná zima, což Xaviérovi zjevně vůbec nevadilo. Mířil kamsi do pustiny a neřekl ani slovo. Po půl hodině rychlé jízdy konečně zpomalil. To jen díky tomu, že se ocitli mezi stromy, kde byly kluzké kořeny. Čím hlouběji v lese byli, tím byla větší tma a zima. Pobídla svého koně, aby ho dojela a šla vedle něj. Xaviér dělal, že ji nevidí a díval se kamsi do neznáma.

„Xaviére mluv se mnou. Kam se to, v tom dešti vlečeme? " zeptala se a přitom si otírala kapky deště z tváře.

„ O to se nestarej. Stejně už jsme tady. " Zastavil u vysoké skalní stěny, hned vedle poměrně vzrostlého houští maliní a seskočil do vysoké trávy. Rawerra se začala kolem sebe rozhlížet, ale viděla jen hustý les plný houštin a vysokých travin a z druhé strany vysoké skaliska táhnoucí se po celé délce až kamsi do údolí.

„Nic tu není." Zkonstatovala, ale spíš pro sebe. Jeho to nezajímalo. Seskočila z koně a pustila ho. On udělal pár kroků k místu, kde byla tráva zelenější, a začal se v klidu popásat.