Kroniky Nirnu I - Stínová věž

46. Kapitola - Vzpomínky

 V okamžiku kdy se zem přiblížila natolik, hrůzou zavřela oči a podvolila se mdlobám, které se o ni notnou chvíli pokoušely. Poslední, co ucítila, byl silný otřes, a po té se kolem rozprostřel, až nepřirozený klid. Vzdalující řev draka a ticho ji přimělo propadnout se hlouběji a přestat vnímat svět. Pokud zemřela, proč necítí žádnou bolest? Nechala se unášet daleko od všech problémů, který jí život tak nemilosrdně předhodil. I od lidí, které měla tak moc ráda. Netušila, zda má být šťastná nebo plakat nad svým údělem, ale jedno věděla. Ať se stalo cokoliv, pocítila neskonalou úlevu...

Vrátila se do časů svého bezstarostného dětství, a těšila se z každého vlídného úsměvu své nevlastní matky. Bylo dojemné ji znovu spatřit a nechat si od ní laskat vlasy jemným kartáčem. Nechat se zasypávat polibky na dobrou noc a švitořit po tmě se svým bratrem pod dekou, když ji trápily zlé sny. Vždycky tam byl, když ho potřebovala. Konejšil ji tichými slovy a schoval ve své náruči. Milovala sebejistý výraz v jeho tváři, když sliboval, že bude jejím ochráncem a nemusí se ničeho bát.

Kéž by to tak byla pravda.

Pamatovala si usměvavou tvář otce, který ji houpal na svém klíně u zapáleného krbu, a předčítal pohádky plných krásných dam a statečných bojovníků. Jeho hlas naplněný klidem a ruce, které ji hladily po temeni hlavy, byly tak teplé a měkké. Společné snídaně a vůně domácí zavařeniny. Zpěv ptáků za malým oknem a kocoura, jenž kradl smetanu ze džbánu na polici. Tohle byl skutečný domov. Ten kdysi milovala.

Proč jen dostala do vínku, tak krutý úděl a musela přijít o všechno, co jí bylo drahé?

Proč museli trpět její blízcí, když to byla ona, kdo měl zemřít?

Proč, tak těžké břemeno nedostal jeden z těch statečných bojovníků, kterých je ve starých příbězích nespočet.

Proč jí život postavil do cesty další překážky, které nemohla překročit?

Proč se vůbec narodila?

Studené zdi žaláře a chlípné výrazy ve tvářích, nahradil pohled na zelené lesy a křišťálově čistou horskou řeku, která se divoce převalovala přes uhlazené balvany, které ji stály v cestě. Pěšinu lemovanou smrky a divoce vonícími květinami. Pach tlejícího listí a mechu povznášející se v lehkém vánku okolo majestátních korun stromů. Uklidňující zpěv ptáků v jejich stínu. Smích muže a štěkot jeho věrného přítele, který bez ustání vrtí huňatým ohonem. Naplněná pocitem svobody, vedla své kroky po boku cizince k novým zítřkům. Švitoření ptáků vystřídal hlasitý hlahol přeplněného hostince, ve kterém se vznášel vzduchem opojný pach medoviny, protkaná šedavým kouřem z ohniště. Vůně pečeného masa a zeleninového nákypu linoucí se zpoza dveří kuchyně. Neznámé tváře střídaly známé. Radostný smích ve společnosti tichých hovorů nad džbánkem dobrého vína. Zvučný hlas plavovlasého barda věstil budoucnost a četl minulost. Příjemně měkká postel s ovčí houní navozovala nejednu noc pocit bezpečí. Vůně starých knih a teplé sluneční paprsky, které se draly skrze větve kvetoucího stromu uprostřed města. Poklidný život vedla, přesto chtěla víc.

Omamná vůně jalovce, která se vznášela kolem útlé postavy v rohu hostince, byla předzvěstí. Hluboce zasazená kápě do bledé tváře a magická hůl opřená ledabyle o stěnu. Zpoza černých řas, zářily bílé oči protkané slabými žilkami a lemované stříbrem. Hypnotizovaly její kroky a ty se stávaly těžší a těžší. Teplo slunečních paprsků se pozvolna vytrácelo. Přišel chlad, který se zarýval do morku kostí. Sněhové vánice a nekonečné závěje v temnotě noci, ze které nebylo úniku. Škodolibý chlapecký smích a záblesky barevné magie mezi stohy knih, vršící se všude kolem vysokých polic. Hluboký hlas, který k ní ustavičně promlouval ze snů, přehlušovaný slovy stařešin z ledové hory. Neviditelné ledové ruce, které se o ni přetahovaly a snažily se lapit do svých spárů. Ta bolest, když ji uchopily ty nesprávné a omotaly se kolem jejího těla, jako slizcí hadi. Stažena do hlubin propasti, kam se na ni shora dívaly bílé oči plné nenávisti. Místo, kde bývalo nebe, nahradila temnota. Zapomněla, a přesto si na vše vzpomínala.

Nocí se nesl libý zvuk deště. Sílil ve společnosti ohlušujících hromů a oslňujících záblesků. Kapky deště bubnovaly o prkennou podlahu rozpadlého domu, kde v krbu skomíraly poslední plameny. Teplá kůže poseta jemnými chloupky se tiskla k jejímu nahému tělu. Pach vyčiněné ovčí houně smíšená s vůní zeminy a kouře, připomínající lepší časy. Pamatovala si chomáče kaštanových vlasů, které ukrývaly laskavé oči a dobrácký úsměv. Pamatovala si, jak sladce zněl jeho hlas, který sliboval přátelství. Ukázal, jak vroucné může být pouhé objetí. Kéž by jí tím otevřel oči. Hněv vystřídal hřejivý pocit bezpečí. Pestrobarevná klenba, jež se táhla na obzoru modrého nebe, sebou nesla naději. Radost pominula a horský vítr sebou přinesl hluboký žal. Oči plné života pohasly v jejích rukou a srdce přestalo bít. Svět kolem potemněl. Skrze černou oponu k ní shlížely bílé oči, které odmítly pomoci. Ve spleti vlastních výkřiků a nářku pramenící z čiré bolesti, za světla magie ztratila ten den kus sebe. Nedokázala pomoci, přesto dala život.

Odevzdala svůj život do prohnilých rukou a nechala se ukolébat sladkou nevědomostí. Studené stěny naplněné teskným nářkem meluzíny. Dny naplněné samotou a steskem. Nepřehledné komínky starých, zaprášených knih, z nichž se vznášel šedavý opar magie. Vnímala náznaky bijícího srdce i slova, za kterými bylo mnohem víc, než lhostejnost. Dvě tváře, dvě duše bojující mezi sebou. Kéž by mu mohla pomoci. Té noci, kdy světlo svící odhánělo zlé sny a teplý dech hřál její nahou kůži, to neudělala. Kdy se jeho měkké rty dotkly slzami smáčené tváře a silné ruce držely v toužebném objetí, to neudělala. Zůstala stát na cestě temnoty a dívala se, jak její život mizí v nenávratnu minulosti. Nezachránila nikoho. Ani sebe.

Šveholení drobných lístků břízy kolem nočního jezera, nad kterým se vznášel jemný opar. Letmé pohledy a zrychlený dech, který voněl mátou. Nechala se unést do míst, které neznala. Ozval se strach. Pamatovala si hrubou látku jeho košile a smutný záblesk v očích. Chomáče kaštanových vlasů, kterých by se tak ráda dotýkala, ale rozum ji zastavil. Dojemná slova vyslovená srdcem, které bilo díky ní. Poslední objetí, které mělo zastavit její kroky. Poslední polibek, který řekl vše, a přesto odešla.

Srdcervoucí křik ženy v závoji sněhových vloček. Vybavila si tvář, která se snažila pomoci a přitom obětovala to nejdražší. Zrada ji dovedla na práh smrti. Postávající bělovlasý muž, zahalený do pláště čelící vánici. Bílé oči naplněné nenávistí, probodávají její zkřehlé tělo zlomené pláčem. Boj duší ustal. Jedna tvář, jedna duše. Proč jen nevyhrála ta druhá? Pamatovala si ty smutné, zvířecí oči, které se na ni dívaly skrze sněhovou clonu. Obrovská dračí křídla, která rozrážela silný vítr a snažila se jí pod nimi schovat. Pocit úzkosti, jenž svíral palčivě její útroby a hlas, který říkal, aby šla s ním. Znala ten hlas a stále ho slyší. I nyní..