Kroniky Nirnu I - Stínová věž

7. Kapitola - Sedm tisíc schodů

Sedm tisíc schodů, sedm tisíc kroků, ji znělo jako meluzína v hlavě, sotva otevřela za svítání oči. S námahou se posadila na vyhřátém loži a sáhla po vaku, kde měla čisté prádlo. Usoudila, že se raději se oblékne, když malým okénkem uviděla venku zatažené nebe a čerstvě napadaný sníh. Hostinskému poděkovala za nocleh a na cestu si koupila snídani do ruky. Cítila se nesvá a moc se jí do výšin nechtělo, ale slíbila to sama sobě. Překonala se a vykročila směrem ke kamennému mostu, za kterým začíná cesta přímo do Hrothgraru.

Po dlouhých třech hodinách chůze do schodů si musela udělat přestávku. Opřela se o kmen zkrouceného stromu, který stál u stěny skaliska, a zahleděla se dolů do údolí, přes clonu sněhových vloček. Neušla ani čtvrt cesty a měla pocit, že vypustí duši. Na takové výstupy nebyla zvyklá. Možná se, až moc zhýčkala lenošením v Bílém průsmyku a nyní, pociťuje kruté následky. Tohle jí přimělo myslet na budoucnost a slíbila si, že s lenošením je konec. Pokud je tím za koho ji mají, bude muset se sebou něco udělat. Pravidelný trénink ji určitě neuškodí. Přesto se nehodlala vzdát. Při každém kroku v duchu, někdy i nahlas proklínala šedovousé, že si vybrali k bydlení tak hloupé místo. Pomáhalo jí to pokračovat, i když musela vypadat směšně. Naštěstí pro ni, byla v okolí sama. Společnost ji dělal silný vichr a sněhové vločky co poletovaly všude kolem.

Ke svému vytouženému cíly dospěla, až třetího dne na večer. Noci raději strávila ve výklenku skály, protože se strhla sněhová vichřice a neviděla na krok. Měla strach, že sejde z cesty a zřítí se kamsi do hlubin propasti. Zůstala stát, promrzlá na kost před robustními vysokými dveřmi a trvalo pár minut, než se odhodlala dát o sobě vědět. Otevřít ji přišel muž celý zahalený v kutně s kápí na hlavě a mlčky ji vyzval dál. Jakmile překročila práh, na tváři ucítila závan blahodárného tepla a trochu pookřála. Sídlo šedovousů bylo postaveno z kamene a když se zvenčí jevilo honosně, uvnitř viděla pravý opak. Nábytek neměli téměř žádný, ani koberce, které by zútulnili chladnou zem. Starý muž ji vedl beze slov ponurou chodbou až do velké místnosti, která se na první pohled jevila jako obřadní. Tam bylo nejvíce světla a tak si mohla prohlédnout krásu Hrothgaru. Na stěnách kam pohlédla, viděla vryté příběhy hrdinů. Nemusela moc přemýšlet, aby ji došlo, že jsou to Drakorození. Z velké haly vedlo několik chodeb. Některé do soukromých pokojů a jiné do společenských hal. Tam mířili jejich kroky. Brzy se ocitla v prostorné místnosti s dlouhým stolem uprostřed, kde nebylo moc světla. Jen několik menších svícnů stálo podél zdi. Šedovousy překvapila u jejich prostinké večeře. U stolu seděli tři na chlup stejní starci v kutnách s kápěmi na hlavách. Když si všimli, že stojí na prahu a váhá, posunkem ji vyzvali dál a nabídli místo u stolu, kde ležel jeden čistý talíř. Jakoby věděli, že přijde host. Rawerra si odložila věci na zem a zaraženě si šla sednout. Neměla z toho místa dobrý pocit. Ani z těch podivných mužíků, kteří ze sebe ještě nedostali jediné slovo. Posadila se a nechala se jedním z nich obsloužit. Na talíři se jí objevilo něco, co jen zdánlivě připomínalo polévku a kousek chleba. Měla však hlad a také je nechtěla urazit. Vzala lžíci do ruky a začala jíst.

„ Čekali jsme tě ." Ozval se nečekaně hlas z protější strany stolu. Lekla se a cukla sebou, div nevylila svůj talíř.

„ Vím. Proto jsem přišla," odvětila stroze a sklopila zrak. Bylo ji nepříjemné mluvit s někým, komu nevidí do tváře.

„Ale nečekali jsme ženu, a už vůbec ne Dunmerku. " Promluvil jiný jízlivým hlasem a znechuceně odložil svou lžíci s břinknutím o stůl. To se Rawerry dotklo, po to všem co protrpěla, než se k nim vyškrábala. Odložila lžíci i ona a ohlédla se po tom, co to vyslovil.