Kroniky Nirnu I - Stínová věž

42. Kapitola - Večírek pro nepřátele

Účinky léku na sebe nenechaly dlouho čekat. Hned po koupeli ulehla do postele a zavřela oči. Snažila se uklidnit myšlenky, které se po předchozích zážitcích bouřily, a přebíjela jedna druhou. Pár vteřin ji ještě rušily tiché kroky nové služebné, která ze země sbírala její šaty a po chvilce zmizela i s nimi za velkými dveřmi. Teprve pak zůstala nadobro sama se svou bolestí. Plakala by, ale nešlo to. Jen přerývavě dýchala a jediné přání, které ji vytanulo na mysli, byla vlastní smrt. Usnout a už se neprobudit. To kvůli ní Lirana zemřela. Neměla to dopustit. I za cenu, že by se Xaviérovi postavila. Jenže neudělala nic. Jen tam stála a nechala Niruse, aby ji chladnokrevně zavraždil. Byla to jeho ruka, která ji svrhla dolů z věže, i když ovládaná někým jiným. Nenáviděla ho. Šokovaná zjištěním, že je jeho syn o to víc. Nikdy by ji nenapadlo, že on zplodí potomka a už vůbec ne takovou zrůdu. Kdyby ho předtím nepoznala, bylo by to snazší. Takhle v ní dřímal další pocit zrady.

Převrátila se na bok a zasténala bolestí. Omámená léky už přestávala pozvolna vnímat okolí, Cítila jen bolest a mrazivý chlad. Před očima se jí začaly zjevovat výjevy nedávných vzpomínek. Spatřila Liranu, se svým typickým samolibým úsměvem a přitom cosi komentovala. Vzápětí Judith s náručí zmačkaných šatů a malého Rulíka, co se cpal s velkou chutí ovesnou kaší. Ewira a jeho velké hnědé oči, které se k ní zoufale upínaly. Něco jí říkal, ale slova neslyšela. V uších jí hučelo jako ve včelím úlu a srdce začalo zuřivě tlouct. Pootočila hlavou a cítila, jak se jí po tváři skutálela horká slza. Uvědomovala si, že se nejspíš už nikdy neuvidí. I přes slib, který mu dala. On bude čekat s nadějí, zatímco ona je zavřená ve věži bez šance na záchranu. Nirusova tvář se objevila vzápětí po té. Ležel v dekách a ona viděla jeho zbídačené tělo, poznamenané jizvami. Nad nimi se skláněl Ronir a podával jí misku s vodou. Pamatovala si, kde přesně se to odehrálo. I to co následovalo o něco později. Oblaka prachu točící se ve zběsilém víru, ze kterého lítaly předměty a kusy rozbitých beden. Ewirova zděšená tvář, když ji táhnul pryč a ona se naposled otáčí. Drak. To bylo to poslední, co spatřila, než prošla portálem.

Ztěžka oddychla a pokusila se rozlepit ztěžklá víčka. Věděla kým je, ještě než je Xaviér představil a nějakým způsobem se jí to vytratilo z mysli. Malátně se posadila a opřela o sloupek v nohách. Snažila se uklidnit. Nebyla schopná usnout i přes snahu bylin, které požila. Potřebovala se napít. Jazyk se jí lepil k patru a nahořklá chuť v ústech jí zvedala žaludek. Promnula si oči prsty a pohlédla rozmazaným pohledem ke stolku, kde ležel džbán s vodou. Její zrak však utkvěl na tmavém stínu kousek od její postele. Pohnul se a ona vyjekla leknutím.

„ Neví, že jsem tady, tak se buď prosím zticha," zašeptal hlas. Zněl zcela jinak, než ho znala ona, ale věděla, komu patří a o to víc byla překvapená. Došel až k ní a sehnul se, aby jí mohl pohlédnout do tváře.

„ Nepřišel jsem ti ublížit,"zašeptal zoufale, když viděl její reakci.

„ Vypadni!" zachrčela a couvla před ním. Hleděla na něj nenávistným pohledem, ale s ním to nehnulo.

„ Ne né, vyslechni mě prosím. Nejsem tvůj nepřítel," zaskučel a klekl si před ní na podlahu. Vyčkal, až se trochu uklidní a chtěl se dotknout jejího nahého kolene. Rawerra však ucukla a navzdory účinkům léku se od něj posunula stranou. Vynaložila do toho všechnu svou zbývající sílu a málem padla na zem. Točila se jí hlava a chvilkami měla pocit, že ztrácí vědomí. Rozhodně se necítila na žádný rozhovor, ale nemohla vystát jeho přítomnost ve své ložnici.

„Přišel jsem tě varovat," zašeptal. Hlas mu zhrubl a postavil se zpátky na nohy. Rawerra však mlčela. Pozorovala ho i přes rozostřený pohled,sotva popadala dech.