Kroniky Nirnu I - Stínová věž

51. Kapitola - Nečekané shledání

Dvoukřídlé dveře, zdobené kováním se otevřely ve chvíli, kdy ji Xaviér pustil, a ona na malý okamžik zastavila své kroky. Kolem se rozezněla ponurá, kostelní hudba a tichý hlahol lidí, kteří už postávali uvnitř. Práh překročil jako první, a kolem sebe se nerozhlížel. Rawerra zůstala v jeho zádech, po boku Niruse, který jen nepřítomně hleděl před sebe. Procházeli sálem s vysokým klenutým stropem a třemi bohatě zdobenými lustry, na kterých hořela stovka svící. Stůl, který vévodil celému podlaží, byl téměř prohnutý pod množstvím jídla a laskomin. Všude kam pohlédla, postávaly hloučky rozličných hostů. Nebylo těžké poznat, kdo je kdo. Vysocí Thalmoři měli na sobě své nejlepší uniformy bez kápí a ostatních hostů se viditelně stranili. Mezi ostatními rozeznávala mágy ze všech koutů světa, dokonce měla chvíli pocit, že jich už několik viděla. Nebyly tu však, jen zastánci víry a magie. Drahé látky a šperky zdobily jemnou kůži dam a upravených mužských protějšků z vyššího společenství. Xaviérova moc se rozrostla neuvěřitelným způsobem, což ji samotnou začalo děsit. Poznala ho jako samotáře, který žije ve své černé věži, ale až tady ho viděla v pravých barvách. Patřil sem, a podle toho se také choval.

Zvědavé tváře se po nich otáčely a Rawerra se začala cítit nesvá. Podle všeho se Xaviér nepřišel bavit, ale zamířil k malému salonku. Dveře byly dokořán a uvnitř stál hlouček lidí, kteří na něj čekali. Několik aristokratů a Thalmorů, kteří popíjeli a přitom živě diskutovali. Povzdychla si. Rozhodně čekala něco jiného. Hudba sice zesílila, ale nikdo netančil a nebyl slyšet žádný smích. Na prahu je náhle zarazila jeho ruka. Jen k nim pootočil tvář a pokračoval v chůzi sám. Zmateně se rozhlédla kolem, pamětlivá slov, že se má bavit a rázně vykročila ke stolu, aby se občerstvila. Nejspíš bude alkoholu zapotřebí víc, když viděla tu zábavu v sále. Neměla v úmyslu navazovat nová přátelství. Rozhodně ne potom, co před chvílí prožila. Chtěla jen tiše přihlížet a zůstat v ústraní pokud to situace dovolí.

Sebrala z podnosu čistý vyleštěný pohár a sáhla po džbánu, který stál nejblíže. Sotva ho postavila zpět, všimla si černého stínu, který vedle ní vyrostl.

„Potřebuju s tebou mluvit," vydechl tiše Nirus. Znělo to spíš jako zoufalá prosba a proto se jen pohrdavě pousmála.

„Opravdu? Ale, co když já s tebou ne."

„Na mě žádný divadlo nehraj, Rawerro."Zamračil se. Měl pravdu. Nemusela, ale stále měla před očima, jak podřízl toho muže a nedokázala mu to odpustit. Nadechla se a vykročila k místu, kde nestálo tolik hostů. Nemělo smysl se s ním přít, a tak raději udělala, co se po ní žádal. Došla k samému kraji sálu, kde byl strop nižší, díky hornímu podlaží a zastavila se u sloupu, kde byla tma a nikdo je tam nerušil. Nirus se pohledem ujistil, že je nikdo nesleduje a zmizel v šeru hned po ní. Opřela se o studený kámen a žíznivě se napila vína, které jí vzápětí Nirus vytrhl z ruky a sám ho dopil. Prázdný pohár položil na nízký stolek za sloupem, vedle vysoké vázy s květinami a opřel se rukou o kámen vedle její hlavy. Rawerra zbystřila pozornost, ale nekomentovala nic, přestože se v ní vařila krev.

„Chtěla si pravidla? Dobře máš je mít. Jak se zdá, bude jich asi zapotřebí, abychom my dva spolu vycházeli. Ať se stane cokoliv, ať uvidíš cokoliv, nic to nemění na naší úmluvě. Pokud mi hodláš házet klacky pod nohy, tak prosím, jak je libo, ale pak nepočítej s mou pomocí. Nehodlám před tebou ohýbat hřbet a omlouvat se ti. Na to rovnou zapomeň." Naklonil k ní tvář, až ucítila jeho horký dech.

„Já ti házím klacky pod nohy? Že o tom nevím."Zamračila se a uhýbala pohledem, jak to jen šlo. Jeho hnědé oči jí začínaly přivádět k šílenství.