Kroniky Nirnu I - Stínová věž

33. Kapitola - Probuzení

Zrychlila krok a kopala do všeho, co leželo u jejích nohou na zemi. Slunce zapadlo a teplé parsky spolu s ním. Vzduch se ochladil a ptáci ve větvích utichali. Na nebi už svítilo pár hvězd a byl vidět velký bílý měsíc nad jezerem. Čím dál byla od něj, zuřivost ji pozvolna opouštěla. Byla naštvaná, ale zároveň jí to mrzelo. Nebyl k ní upřímný. Z nějakého důvodu je ohrozil i přesto, že ovládal magii a mohlo vše dopadnout jinak. Nemuseli padnout do zajetí a jemu se nemuselo nic stát. Zaplatil za to několika dny v mučírně a nakonec i vlastním životem. Kdyby mu nepomohla, byl by dávno mrtvý. A nyní se dozví, že se mohl bránit i jiným způsobem než zbraněmi, co ukradl banditům. Jeho chování nemělo logiku a to jí štvalo nejvíc.

Došla téměř na konec lesa, k dlážděné cestě, po které přišla a na okamžik se zastavila. Na klidné hladině jezera zářil měsíc a miliony hvězd. Všude kolem panoval klid a ticho a jí se najednou nechtělo vracet. Ještě chvilku si ukradne pro sebe. Zvlášť po tom, co se stalo. Zhroutila se na široký pařez v trávě a upřeně hleděla před sebe. Uklidňovala jí vůně dřeva, mechu a vody, která se kolem ní linula. A chtě nechtě jí vytanuly na mysli vzpomínky den, kdy ze sebe vydala všechno, aby ho zachránila. To zoufalství, když ho našla v bolestech ve vězení a neuměla mu pomoci. Na boj s bandity, kdy se ho snažila chránit a nesoustředila svou sílu, kam měla. Na den, kdy zemřel a ona mu darovala život.

Nebyly to, ale moc hezké vzpomínky, a raději se snažila je rychle zapudit. Zhluboka vdechovala vůni lesa a zvedla oči k nebi. Takový pohled měla ráda. Hlavně když ji kolem hlavy nepoletoval sníh a od úst nešla pára. Jakmile se cítila o poznání lépe, zvedla se ze země a pravou rukou si otevřela portál, tam kde zrovna stála. Musela si pospíšit. Zcela zapomněla na drahocenný čas a doufala, že bude ve věži vše v pořádku.

Na terase jí ovanul ledový vichr, až se celá otřásla a rychle pospíchala dovnitř. Nestačila se ani převlíknout zpět do svých šatů, ale to bylo vcelku jedno vzhledem k okolnostem. V hale pohodila oblečení na stolek a pospíchala dolů po schodech. Už z dálky slyšela křik a vyděsila se. Přidala do kroku a doslova vtrhla do pokoje, ve kterém ležela rodící žena. Xaia v panické hrůze pobíhala kolem a bezradně lomila rukama. Rawerra se vrhla k posteli a snažila se jako první uklidnit rodičku, přičemž sáhla po váčku s bylinami a rychle jí je nacpala do úst, když zrovna křičela. Donutila jí je spolknout a na chvilku umlčet.

„Proč si jí nedala ty léky, co jsem tady nechala! " Osočila se na služebnou. Xaia zavzlykala a zhroutila se na židli.

„Já se snažila, ale ona to po mě plivala. Prý jsem ďábel, co jí chce zabít a ukrást dítě. Co jsem asi tak měla dělat? Prát se s ní?" Bránila se zoufale. Téhle verzi věřila. Xaia přeci jen nevypadala moc jako člověk a ta dívka z ní musí mít panickou hrůzu. Na tohle předtím vůbec nepomyslela.

„Přines teplou vody a nějaký čistý vyvařený hadry, a dělej. Za chvíli to mrně přijde na svět, " okřikla jí. Potřebovala, aby zmizela a žena se uklidnila. Jen tak mohla dělat svou práci.

Hned jak služebná donesla věci, o které ji žádala, poslala ji ven z pokoje. Porod se blížil a chtěla klid. Dívka konečně přestala v hrůze křičet a začala si spíše všímat sebe. Měla velké bolesti a neustále opakovala cizí řečí nějaké slova, kterým Rawerra nerozuměla. Možná to bylo dobře. Nechtěla nic vědět. Už takhle riskovala příliš. Dělala všechno proto, aby jí ulevila a pomáhala, jak nejlépe uměla. Proseděla u ní několik dlouhých hodin. Dávno odbila půlnoc a dítě stále nebylo na světě. Začala mít obavy z nejhoršího a poslala Xaiu pro teplý čaj a medovinu. Sama se potřebovala probrat, hlavou se jí neustále honily myšlenky na Ewira a jak od něj se zlou odešla. Ve chvilkách klidu jak nad tím znovu a znovu přemýšlela, jí to začalo mrzet. Došlo jí, že mu vlastně vyčetla jeho záchranu.