Kroniky Nirnu I - Stínová věž

45. Kapitola - Na prahu smrti

Brzy necítila prsty u nohou. Proto sáhla po botách, které Nirus donesl, a rychle se do nich nasoukala. Ve snaze vidět, co přivolával, se odkryla a mráz si k ní našel ihned cestu. Přitáhla si k sobě houni a chtěla se posadit na zem, kam si rukou nahrnula trochu sena. Ještě nedosedla, když znovu hvízdl a odpověděl mu podivný skřek. Nesl se z nebe a leknutím sebou trhla. Nedokázala ten zvuk k ničemu přiřadit. Neznala ho. Vyklonila hlavu a zahlédla na nebi velká křídla podivného ptáka podobnému ještěru. Nebyly tak velké jako dračí, ale přesto šel z toho zvířete strach. Jakmile nemotorně přistál na zemi Nirus k němu přišel a podrbal ho láskyplně po hlavě. Hned na to se k ní otočil a usmál se. V tu chvíli pochopila proč Lirana řvala. Zvíře bylo dost velké, aby ji uneslo a zřejmě to byl opravdu on, kdo ji zachránil. Pořád vydávalo zvuky, ale už nebyly tolik hlasité.

„ Snad se ho nebojíš?" Pobaveně se zasmál, když viděl její výraz a rukou ji vybídl, aby šla k němu. Rawerra váhala. Udivilo ji, co dokáže nazvat Nirus přítelem, ale nekomentovala to. Pomalu vyšla ven, aby mu nezavdala příčinu k rýpání a sledovala zvíře nedůvěřivým pohledem. Malá černá očka se jí držela, dokud se nezastavila na dva kroky od nich.

„ Řikám mu Zoban. Já vím, není to moc originální, ale slyší na to."

„ Co je zač? Nikdy jsem nic podobného neviděla." Vydechla a odvážila se udělat ještě jeden krok.

„Ani nevím. Nepřemýšlel jsem nad tím. Našel jsem ho před lety v hoře. Byl zraněný, tak jsem se o něj postaral a od té doby spolu trávíme čas. Napadlo mě, že by mohl doručit tvou zprávu přátelům. Dokáže uletět velkou dálku a je rychlý." Pronesl klidně a stále ho drbal po malé hlavě, což se zvířeti zjevně líbilo.

„ Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Ewiro je lovec. Při první příležitosti by ho asi zabil."

„ He he. Jeho? Pochybuju. Šípy mu neublíží. Musel by přistát, aby ho zabili. A zas tak dobrej Ewiro asi nebude, aby Zobanovi ublížil. Na..." usmál se a vytáhl z jedné kapsy cár papíru.

„ Běž nahoru. Na stole v pokoji je zbytek. Já tady s ním počkám, než to sesmolíš." Vybídl ji vlídným hlasem a hned na to se otočil ke svému příteli. Začal se bez okolků bavit po svém a odváděl Zobana dál od hostince. Rawerra se na ně chvilku dívala a žasla nad tím, jak se k němu choval. Opravdu měl to zvíře rád, což ji utvrdilo v tom, že mluvil nejspíš pravdu.

Potichu se vkradla do ponurého pokoje a usedla ke stolu, kde prve seděl Nirus. Odstrčila stranou oprýskaný džbán a sáhla po peru. Pohledem se ujistila, že Cian stále spí a zahleděla se na prázdný papír. Najednou netušila, co napsat. Bylo toho hodně, ale nechtěla Ewira ničím zbytečně zatěžovat. Rozhodně nechtěla psát o svých pocitech. Pero ztěžklo a ona ho na malou chvíli položila na stůl. Otočila hlavu k oknu a zahleděla se na bílou pláň. Svítalo. Krajina kolem hostince ožila svým obvyklým způsobem. Prozatím bez obyvatel vzhledem k brzké raní době. Pohled zastavila na tmavé postavě poskakující ve sněhu kolem Zobana. V tu chvíli v něm viděla Ewira. Byli si podobní a přesto se tak lišili. Chvilku ho se zájmem pozorovala, dokud nezmizel z dohledu. Pak uchopila pero a začala psát.

Jakmile pečlivě složila papír a omotala svou stužkou do vlasů, sebrala z postele zbytek šatstva a rychle se do něj nasoukala. Dole v hostinci bylo téměř hrobové ticho. Vyklouzla ven a zamířila k místu, kde Nirus zmizel. Zahlédla ho po chvilce, jak sedí na balvanu a hází po Zobanovi sněhové koule. Všiml si jí, až když byla pár kroků od něj a usmál se.

„ Už jsem myslel, že nepřijdeš." Lamentoval a přitom se zbavoval sněhového nánosu na kalhotách. Ona k němu natáhla ruku se vzkazem a čekala.