Kroniky Nirnu I - Stínová věž

19. Kapitola - Věž nářku

Čas byl neúprosný, přesto své lektvary dokončila dřív, než se přesypal všechen písek. Sama nečekala, že to zvládne, ale ruce dělaly to, co nejlépe uměli, a pochroumaná mysl bloudila v zapomnění. Oči jí od slz už dávno oschly a zbylo jen zlomené srdce plné hořkosti. Začala mít pocit, že všechny živé bytosti na tomto světě jsou nádoby plné zloby a nenávisti. Dokážou jen jediné. Ničit ostatní. Trýznit a vraždit, pro pocit blaha. Když se vracela ve svých vzpomínkách zpět, tak se jí nevybavil jediný hezký okamžik, který by ji přiměl se usmát. Jediný okamžik, kdy by se k ní někdo zachoval s vlídností bez zlých úmyslů. Až na pár malých výjimek, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky, od svého odchodu ze Samoty nepoznala přítele, ani spřízněnou duši.

Xaviér přišel přesně ve chvíli, kdy vypršel čas a chvilku zíral na nehybnou postavu stojící u malého pultu. Před ní ležely tři naplněné lahvičky pečlivě popsané. Dokonce i tím si dala práci a udělalo to na něj dojem. Stoupl si vedle ní a jednu vzal do svých rukou a mlčky prohlížel.

„Jsem rád, že sis vzala má slova k srdci. Dobrá práce. Pro začátek. Ve tvém pokoji jsem ti nechal knihy. Byl bych opravdu velice rád, kdyby ses na ně pak podívala. Je v nich přesně to, co se budeš učit. Mimochodem, tady máš seznam. Od každé udělej tři lahve. A dole na seznamu i nějaké masti. Až to budeš mít, najdeš mě u sebe. Mám nějakou neodkladnou práci. " Hodil před ní zažloutlý papír a rychlým krokem odešel z místnosti. Podle zvuků bot poznala, že nešel daleko. Nemusela se ani ohlížet, aby věděla, že na ni dohlíží.

Nadcházející dny se stávaly delší, jakoby čas, byl jakási iluze z minulého života. Hodiny, minuty i vteřiny přestaly existovat. Její ústa utichla a oči přestaly vidět mlhu, přes kterou předtím Xaviéra viděla. Procitla do jiného světa plného nářku a bolesti. Smrt byla všude na každém jejím kroku. Z počátku se děsila a mívala strach, ale po měsíci byla zcela otupělá. Magie, kterou milovala a celá se jí oddala, se stala břemenem a noční můrou. Najednou měla pocit, že by byla raději obyčejnou venkovskou holkou a roznášela korbely v tamní krčmě. Nikoliv proto, že by Xaviérova magie byla těžká a složitá a ona jí nemohla pochopit. Rawerra měla velké nadání a všechno ji šlo kupodivu snadno se naučit. Jenže ona jeho magii chápala až moc dobře, a tušila kam, až sahá jeho moc. Proto se děsila toho, co zamýšlí. Nebyla náhoda, že si vybral zrovna ji za svého učně.

S vařením lektvarů nepřestala. I nadále vyráběla jedy a protijedy, mastičky a balíčky pro rituály. Když se ptala, kam to obrovské množství mizí, odpovědí se nedočkala. Po večerech místo litovaní a nářků četla knihy, které ji nechal v pokoji, dokud nepadla únavou. Těsně před východem slunce ji brával ven na čerstvý vzduch, na střechu věže a učil ji základy své magie. Odtamtud snadno zjistila, že je v pasti. Jeho domov byl vystavěn v horách. Na jedné z nejvyšších stěn skal. Měla pocit, že se může rukama dotýkat mračen, co jí pluly nad hlavou. Pokud ji nenarostou křídla, nikdy se odsud nedostane.

Postupem času se seznámila s dalšími obyvateli věže. Nebylo jich moc. Jednu menší ženu. Nejspíš elfku , ale oheň ji změnil tvář k nepoznání, takže se to mohla jen domnívat o jejím původu. Tu vídala nejčastěji. Starala se o pořádek. Odnášela z pokojů špinavé talíře a prádlo. Prala a zašívala. Občas ji zahlédla smejčit s koštětem, a prachovkou po chodbách. Další byla jednooká ještěrka. Argonianka se starala o veškeré pokrmy a nosila své výtvory sama strávníkům. Jinak by ji nejspíš ani nezahlédla, nevycházela totiž nikdy z kuchyně. Poslední byl muž ve středních letech původem z Cyrodiilu. On žádnou viditelnou vadu neměl. Žil ve sklepení věže, kde dohlížel na svůj pekelný oheň a vyráběl zbraně a brnění všeho druhu. To, po té záhadně mizelo, stejně jako lektvary a masti. K jeho práci patřila ještě starost o koně a dva velké psy, kteří mu dole dělali společnost. To byli obyvatelé, které poznala, aniž by na ni slůvkem promluvili. Všichni mlčeli jako by měli vyříznuté jazyky a stranili se kontaktu, takže neměla šanci si tu najít spřízněnou duši.