Kroniky Nirnu I - Stínová věž

55. Kapitola - Černé údolí

Nirus přistál na udusané zčernalé zemi, nedaleko rozvalin a protáhl si tělo. Rawerra se mezitím sesunula po jeho boku na zem a bázlivě rozhlížela kolem. Mrtvé stromy trčely z půdy, jako nesourodé pahýly a spálená kůra napovídala, co se tu před dlouhým časem odehrálo. Popošla blíže k ruinám a všimla si v prachu vytlačených otisků bot. Patřili těm, kteří chytili jednoho z elfů, a ihned jí vytanul na mysli obraz popravy na nádvoří. Zhrozila se a couvla zpět k Nirusovi, který ji vzápětí vytrhl vak z ruky, aby se mohl obléknout.

„ Musíme si pospíšit. Elf určitě nebude daleko," houkl směrem k Rawerře a soukal se přitom do kalhot.

„Tím si nejsem tak jistá. Pokud viděl, jak jeho druha vláčí pryč, jistě už bude za horami."

„ Je uvnitř a my ho najdeme," řekl sebejistě a ona se k němu ohlédla. Se zájmem sledovala, jak si obléká halenu na holou kůži a čekala na vysvětlení.

„Nezná to tady, tak jako já. Pochybuju, že našel druhý východ, zvláště když je zraněný," podotkl a ona překvapeně zamrkala.

„Zraněný? Já myslela, že byl zraněný ten, co zemřel,"

„Ten až potom. Tohohle zasáhl šíp do nohy, takže nemohl utéct daleko." Narovnal se a ledabyle si zastrkal halenu za opasek kalhot.

„Jak to víš?" Podezíravě na něj pohlédla a on se usmál.

„ Mezi poskokama svého otce, mám své lidi. Cos čekala? Že se budu krčit někde v koutě? Nebuď bláhová," ušklíbl se a vykročil směrem k ní. V okamžiku, kdy se míjeli, jí hodil k nohám vak a zamířil rovnou k potemnělému vchodu mezi kameny. Rawerra zůstala strnule stát na místě a sledovala jeho záda. Čím více se blížilo jejich rozloučení, tím více byla na pochybách.

„Budeš tam stát dlouho?" Vytrhl ji z myšlenek hrubý hlas, až sebou škubla. Sebrala ze země poloprázdný vak a loudala se za ním. Moc se jí do jeskyně nechtělo, zvláště po té, co okusila po dlouhé době hřejivé paprsky slunce s nádechem svobody.

Následovala jeho kroky hlouběji pod převis, kde byl ukrytý mezi kořeny vchod do jeskyně. Zatímco on sestupoval sebejistě, ona váhala při každém kroku a musela se přidržovat. Připadala si nemotorná a v duchu se proklínala. Jakmile se ocitla v útrobách, překvapeně se zastavila. Čekala jeskyni, ale té se to jen zdánlivě podobalo. Chodba měla pravidelný tvar a zdi tvořily opracované kamenné bloky zdobené rytinami. Z klenutého stropu, který byl z velké části narušený kořeny, se jim k nohám snášelo slabé světlo.

„Co je to za místo?"zašeptala Rawerra zvědavě.

„Černé ruiny. Za starých časů tady stál chrám. Víc vědět nepotřebuješ." Odbyl ji a rukou nad sebou probudil magickou lucernu. Raději zmlkla a nasadila si na hlavu kápi. Nerada měla vlasy plné pavučin.

Nirus ji vedl bludištěm chodeb, které se drželi u povrchu, až do míst, kde bylo široké rozpadlé schodiště. V těch místech světlo zmizelo a pohltila je tma. Teprve pak nad sebou vzkřísila lucernu, a sklopila zrak k hrbolaté podlaze. Držela se u zdi a klopýtala při každém kroku, protože se jí pod nohama drolilo kamení. Ačkoliv se musela soustředit na to, kam šlape, kvůli pastím, o kterých mluvil Xaviér, nemohl jí uniknout pohled na velký sál, kam sestupovali. V jednom místě byla ve stropě trhlina a pruh denního světla mířil přímo doprostřed na hromadu sutin, které dříve bývaly podstavcem.

„ Pokud ten elf není naprostý blb, pak je někde tady," pronesl tiše Nirus, jakmile se ocitl v průchodu.

„ Vždyť tady nic není. Co by tu dělal," vzdychla při pohledu na špinavé ruce a zastavila se po jeho boku.