Kroniky Nirnu I - Stínová věž

6. Kapitola - Cesta do Ivanova Dvora

 Než opadl poslední list z košatého javoru na jejím prahu a zmizel poslední hřejivý paprsek slunce, vrátil se Xaviér ze své cesty. Zaklepal jednoho večera po setmění na její dveře, prochladlý a unavený. Rawerra ho pustila dovnitř a ihned před něj položila horkou polévku a svařené víno, než stačil dosednout ke stolu. Byla ráda, že ho vidí a jeho těšil její zájem. U jídla se mu svěřila se svým rozhodnutím, i tom, že si již zařídila místo v obchodní karavaně jedoucí do Ivanova dvora. Mlčky jí naslouchal a nechal se unášet lahodnou chutí pokrmu. Hned, jak odložil lžíci vedle talíře na stůl, k ní zvedl hlavu a ona si všimla čerstvé rány pod okem na jeho bílé kůži. Neptala se však, kde k ní přišel. Jen ji to na pár vteřin umlčelo.

„Věděl jsem, že se rozhodneš správně a myslím, že je nejvyšší čas ti něco navrhnout. " Prolomil ticho a ona zbystřila pozornost. V očích se jí zajiskřilo a zvědavě mu pohlédla přímo do očí. On však rychle ucukl a sáhl po poháru s kouřícím vínem.

„ Již delší čas uvažuji, že bych si vzal někoho nadějného do učení. Nikdy jsem učně neměl a vlastně ani nepotkal nikoho, kdo by se na to místo nehodil lépe nežli ty. Proto na tebe počkám, až se vrátíš z Vyšného Hrothgaru. Pokud mou nabídku přijmeš, osobně tě doprovodím do Ledohradu na univerzitu, kde se naučíš základům magie. Věci, které tě naučí tam, by ses ode mne jen těžko naučila. Pak, až by nadešel ten správný čas, bych pro tebe přišel a ty by ses stala mým učněm." Jeho hlas utichl a Rawerra zavřela ústa, která se jí úžasem sama otevřela. Tohle byla ta nejlepší nabídka, kterou si mohla přát. Ve tváři se jí objevil vřelý úsměv a rychle přikývla, než by si to snad mohl rozmyslet. Dojetím úplně ztratila řeč. Po ničem tolik netoužila, než se stát mágem a on znal mnohem víc, než kdokoliv jiný. Brala to jako obrovskou čest se stát jeho žákem.

„ Znamená to ano? " pousmál se Xaviér pobaveně, když viděl její reakci.

„Ano! Děkuji. Ani nevíte, jakou radost jste mi tím udělal. " Jásala jako malá holka, která dostala novou panenku. Vyskočila od stolu a poletovala kolem Xaviéra. Odnesla prázdný talíř a na druhý čistý nandala trochu masového nákypu., který během chvilky postavila znovu před něj.

„ Jsem rád, že ti můj návrh udělal radost. Ale musím tě předem varovat, že to nebude snadné, jak si nejspíš představuješ. Naučit se všemu trvá spousty let. Někdy i celý život a stále neznáš vše. "

„Vím, že to nebude snadné, ale já to dokážu, protože chci." Usmála se na něj. Nenechala si zkazit chvilku radosti a nenechala se odradit, i když se o to nejspíš snažil. Usadila se zpět ke stolu a napila se ze svého poháru.

„ Také mám pro vás návrh. Zatímco budu pryč, postaráte se o můj dům? Můžete tu bydlet, ať nemusíte spát na těch nepohodlných postelích, jaký mají v krčmě. "

„ Mám na výběr? "

„ Ne." Zavrtěla hlavou.

„Dobře. Já se postarám o tvůj dům a ty až se vrátíš, půjdeš se mnou. " Podíval se jí zpříma do očí. Tentokrát neucuknul a ona spatřila stříbrnou barvu, která se ve světle svící zvláštně třpytila.

O několik dní později už seděla v zadní části krytého povozu, zahalená do kožešin a dívala se směrem, kde stál v dáli Bílý Průsmyk. Neviděla z něj již dlouhou dobu vůbec nic a stále svůj zrak upínala k místu, kde viděla naposled strážní věže. Na svém krku prsty bezmyšlenkovitě žmoulala podélný amulet, který ji před odjezdem daroval Xaviér . Prý kdyby se dostala do obtíží, má ho rozlomit. Drkotání povozu bylo uklidňující a chvilkami měla pocit, že ji ten stereotypní pohyb uspí. Naštěstí nebyla ve voze sama. Elindra se choulila kousek od ní. Plna soustředění s vyplazeným jazykem se snažila přelouskat knížku, kterou jí dala jedna z žen, co s nimi cestovali. Od pohledu byla dětská, plná obrázků a krátkých povídek. Rawerra ji dlouhou chvíli pozorovala a bavila se grimasami, které dokázala dívka na své tváři vykouzlit. Byla příjemným zpestřením jinak nudných dní.