Kroniky Nirnu I - Stínová věž

1.Kapitola - Znovuzrozená naděje

Z nebe, plného černých mračen se pomalu začaly snášet k zemi velké vločky. Zprvu sem tam jedna, ale během chvilky nebylo vidět na krok. Rawerra se schoulila na dřevěné lavici povozu tak, aby se nedotýkala mužů, které vezli společně s ní. Neděsil jí zápach nemytých těl, ale to, že byli lidé a zejména téma jejich tichého rozhovoru. Ve studeném vězení pevnosti Kilrsdare, odkud jeli několik dní, je dělili mříže a silné kamenné zdi, zatímco na povoze měli jen svázané ruce. Ještě před pár dny nikoho z nich nenapadlo, že jejich konec přijde tak brzy.

Po té, co se císařská družina velitele Margiuse přesunula tak náhle neznámo kam, byl ve věznici klid. Zbylo jen pár vojáků, kteří udržovali chod pevnosti a starali se o vězně. Tehdy Rawerra zaslechla rozhovor dvou mužů, kteří se nahodile potkali na hlídce. Mluvili o veliteli, jak zbaběle utekl i se svými kumpány, hned po té, co v nedaleké vesnici řádil drak. O tom, jak svět spěje k zániku, pokud se nenajde někdo, kdo si dokáže s draky poradit. Prý jejich řádění je čím dál častější a jen málokdy někdo přežije. Vesnice jsou vypálené do posledního stavení. Většinou když drak zaútočí, je to velmi rychlé a obyvatelé nemají šanci utéct do bezpečí.

Bavili se i o tom, že do pevnosti jede nový velitel a má dorazit už dalšího dne. To Rawerru vyděsilo nejvíc. Ani ne tak draci, jako nový velitel. Margius byl krutý a bez soucitu. Snažila se zapomenout na dny mučení a trýznění. Chtěli po ní, aby se doznala ke všemu, co zlého se v okolí stalo. Dokonce i k tomu, že kráva dojí zkyslé mléko a stará Mirra dostala horkost. Jen proto, že je Dunmerka z ní dělali čarodějnici. Zacházeli s ní jako s kusem hadru, bez špetky lidskosti. Během několika měsíců přišla o vše. O svou hrdost, svobodu a teď i naději na život. Změnili jí. Ale nezlomili. Sám velitel jí neurvalým způsobem před týdnem zkrátil svým mečem dlouhé vlasy tak, že při tom málem přišla i uši a to jen proto, že převrhla pohár. Přitom se smál a nadával jí do cour a čarodějnic. Musela mu občas v řetězech sloužit v ubikacích jako služebná. Přitom do ní kopal, fackoval ji a nadával. Rawerra to snášela potichu a celou dobu trýznění se snažila svou mysl přenést někam kde je bezpečí a klid.

Ve svém životě neměla důvod plakat, vlastně ani nevěděla, co slzy jsou. Jen jednou, a to když se svým bratrem našli své rodiče v kaluži krve. To bylo poprvé, co poznala slanou pachuť a neskonalou bolest. Nikdy by jí nenapadlo, že by se to mohlo stát. Né její rodině. Vlastnili dva obchody s látkami a žili spořádaný život ve městě. Do ničeho se nemíchali a hleděli si svého. Proto nikdy nepochopila, proč se to stalo. Ani její bratr. Toho se však zmocnila zloba vykořeněná z bolesti a jako smyslů zbavený se druhého dne po pohřbu sbalil a odešel z domu hledat pomstu. Svou sestru nechal samotnou bez ochrany s přesvědčením, že se jí nemůže nic stát. Nechal jen dopis a bez rozloučení se vytratil.

Rawerra našla dopis až třetího dne po jeho zmizení. Sama byla otupělá bolestí a nevycházela ze svého pokoje. Proto si nevšimla, že její bratr je pryč. Po přečtení kostrbatého písma strnule hleděla na zažloutlý list papíru dlouhou chvíli. Byla to pro ni další bolestná rána. Svého bratra znala velmi dobře. Byl tvrdohlavý a lehkovážný. Dokázal se lehce rozzuřit a nedomýšlel následky, které i ona musela občas napravovat. Dopis jí vyděsil. Nelthas bylo to jediné, co jí z rodiny zbylo, a nedokázala si představit, že by se mu mohlo něco stát. Mohla jen doufat, že vrahy nechytne tak rychle a stačí mezitím vychladnout. Odložila dopis zpět na stolek a ve svém pokoji si sbalila pár věcí do koženého vaku. Nemohla jen tak nečinně bloumat po domě a utápět se v smutku, když její bratr je v nebezpečí. Vzala si matčina koně ze stáje a jela rovnou za Quterem , který se s Nelthasem velmi dobře znal už od dětství. Doufala, že bude něco vědět. Přeci jen, byl to jeho přítel a určitě by neodjel bez rozloučení.